Operní panorama Heleny Havlíkové (53)

Týden od 5. do 11. prosince 2011

 – Komu poslouží Besserova aféra?
 – Skutečně vyprodaná (Vy)Prodaná nevěsta
 – Setkání šicího stroje Singer a Little Boye v MET aneb Nanebevzetí výstupem po požárním schodišti
 – Janáček jako oběť intelektuálského bulváru
 – Inspirace na dny příští

***

Komu poslouží Besserova aféra?

Minulý týden byl ve znamení turbulencí kolem ministra kultury Jiřího Bessera i Státní opery Praha. Její odborové organizace nejprve vyhlásily na 7. až 9. prosince celodenní protestní stávky zaměstnanců Státní opery Praha. Své cíle formulovaly následovně:

– ochránit hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců Státní opery Praha, které jsou zásadním způsobem ohroženy v důsledku červencového rozhodnutí ministra kultury Jiřího Bessera zrušit k 1. lednu 2012 Státní operu Praha a přičlenit ji k Národnímu divadlu
– zvrátit toto ministrovo rozhodnutí
– ochránit veřejný zájem, kterým je zachování umělecké samostatnosti operního i baletního souboru.

Podle vyjádření odborů se často protikladná a chaotická zdůvodnění ministerstva kultury opírají o účelově zkreslené až lživé argumenty o špatném hospodaření Státní opery Praha, kvůli kterému je jedinou záchranou Státní opery Praha, hospodařící dva roky po sobě se záporným hospodářským výsledkem, právě sloučení. Odbory na rozdíl od ministerstva tvrdí, že to bylo naopak Národní divadlo, které se v letech 2000 a 2001 dostalo do ztráty, mělo být podle zákona o rozpočtových pravidlech zrušeno. Také ministrovy argumenty o špatné umělecké úrovni Státní opery Praha (aniž za dobu své funkce nějakou inscenaci viděl) jsou podle odborů neopodstatněné. Dramaturgicky objevné tituly Philipa Glasse, Alexandra Zemlinského, Arnolda Schönberga, Leonarda Bernsteina, Francise Poulenca nebo Benjamina Brittena nelze považovat za „kasovní trháky“, jak se ministerstvo snaží působení Státní operu Praha degradovat. Ministerstvo také ignoruje názory mnoha odborníků, České hudební rady, Senátu i 19 tisíc petentů, kteří požadují zachování samostatnosti Státní opery Praha, hlavně pro udržení žádoucího konkurenčního prostředí. Proces sloučení podle odborů probíhá chaoticky, kdy ministerstvo ani Národní divadlo pod vedením Ondřeje Černého nemá konkrétní umělecký záměr dlouhodobé ani krátkodobé umělecké koncepce, stále chybějí detailní hospodářské analýzy případných úspor nebo zvýšených nákladů při provozu sloučených scén. Odbory se obávají, že dojde ke snížení počtu představení ve Státní opeře Praha a ke snižování počtu pracovníků z důvodů nadbytečnosti. Ostatně k propouštění, a to výhradně ve Státní opeře Praha, podle odborů už došlo, neboť ke konci roku mají skončit pracovní smlouvy 75 administrativně-hospodářských pracovníků a lidí v dělnických profesích. Pověřený ředitel Ondřej Černý tak modifikoval ministrovo říjnové prohlášení, podle kterého k úspoře 22,3 milionů Kč mělo dojít šetřením na manažerských platech slučovaných organizací, přičemž placení manažeři jsou v souboru opery podle vyjádření odborů pouze dva – umělecký šéf operního souboru Státní opery Praha Rocc a operní manažerka Helena Císařová. V závěru svého prohlášení odborové organizace Státní opery Praha uvádějí, že pokud hodlá ministerstvo kultury skutečně realizovat anoncované dorovnání a zvýšení platů zaměstnancům Státní opery Praha, pak kvůli tomu není třeba slučovat divadla. V předvečer stávky se ovšem uskutečnila schůzka zástupců odborů s Ondřejem Černým, který v tuto chvíli řídí obě divadla. Na ní byla uzavřena dohoda, v níž se Ondřej Černý zavázal: 

– v samostatném režimu evidovat rozpočet Státní opery Praha
– realizovat obsazování klíčových pozic souborů Státní opery Praha, jejichž rozsah bude v následných jednáních vymezen, po dohodě s odborovými organizacemi
– zachovat samostatný orchestr, sbor Státní opery
– zajistit fungování baletu do 30. 6. 2012 ve stávající podobě a o jeho další podobě rozhodnout v dohodě s odbory Státní opery Praha
– zachovat celkovou výši platů všech zaměstnanců Státní opery Praha s tím, že platové podmínky se budou řídit současnou platnou kolektivní smlouvou
– projednat se zaměstnanci Státní opery Praha, kteří uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru k 31. 12. 2011, na jejich žádost možnost jejich dalšího pracovního uplatnění v rámci Národního divadla

Protože podle vyjádření odborů uzavřená dohoda znamenala splnění jednoho ze dvou důvodů vyhlášené protestní stávky, odbory stávku odvolaly a vstoupily „jen“ do stávkové pohotovosti.

Ondřej Černý vzápětí poskytl tisku vyjádření, v němž dohodu skutečně potvrdil jako začátek konstruktivního dialogu, ovšem jako její základní princip opět uvedl postupné propojení Státní opery a Národního divadla a vybudování umělecky silné a efektivně fungující první operní a baletní scény ČR, tedy opak alespoň „vnitřní samostatnosti Státní opery Praha a Národního divadla“, jak je deklarováno v jím podepsané dohodě.

Do toho na základě informací deníku Insider 1. prosince vypukla aféra ministra kultury Jiřího Bessera kvůli ministrovu opakovanému zatajení nemovitosti na Floridě v jeho majetkovém přiznání v letech 2009 a 2010 prostřednictvím jeho podílu ve firmě Comoros Group a kvůli kontaktům s podnikatelem Pavlem Hráchem, odsouzeným za korupci. Události – navzdory evidentní snaze České televize i Novy medializaci aféry potlačit – nabraly rychlý spád a do týdne vyústily 8. prosince v Besserovu rezignaci. Hnutí Starostové a nezávislí hledají jeho nástupce. Co (či spíše kdo a čí prospěch) se za touto mediální kampaní skutečně skrývá a komu celá aféra nakonec poslouží, jasné není. Otevřela se však možnost, že nový ministr či nová ministryně Besserovo kritizované rozhodnutí připojit Státní operu k Národnímu divadlu (a nejen to) ještě přehodnotí. Uvidíme, nové jméno měli představitelé STAN zveřejnit do pondělní 14. hodiny, zatím však jsou stále ve hře kandidáti dva.

***

Skutečně vyprodaná (Vy)Prodaná nevěsta

V sobotu 10. prosince uvedla v druhé premiéře Dětská opera Praha svou nejnovější inscenaci – (Vy)Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. Inscenace, která se hraje na Nové scéně, není výraznější adaptací, jak ji s takovým úspěchem uvádějí sokolské ochotnické divadelní spolky (viz Operní panorama z 19. dubna 2011 – najdete zde), ale drží se první, kratší podoby této Smetanovy opery z roku 1866 pouze o dvou dějstvích s mluvenými dialogy, které dětským divákům určitě pomohly orientovat se v ději. Třebaže použití této „dospělé“ verze, s jejímiž hudebními čísly se potýkají i naše profesionální operní soubory, vzbuzovalo svými nároky pochybnosti, ukázalo se, že volba to byla šťastná. Do se nastudování mohli zapojit nejen členové Dětské opery od těch nejmenších, ale v hlavních rolích i mladí talentovaní sólisté na začátku svých kariér. A všichni obstáli skvěle včetně obávaného sextetu Rozmysli se Mařenko, především zamilovaná dvojice Mařenky a Jeníka v podání Barbory Perné, která se po řadě úspěchů v pěveckých soutěžích jako studentka Pražské konzervatoře již uplatňuje i na profesionálních scénách v Plzni a v Ostravě, a Jana Ondráčka, který sbírá zkušenosti v menších rolích ve Státní opeře Praha. Sympatie diváků si získal i Vašek Petra Nekorance, který neskončil jako karikatura venkovského trouby, ale jako důvěřivý kluk, který má na ženění ještě čas. Michal Kubečka, který působí v Plzni, byl Kecalem patřičně ješitným a zajímavý komediální talent probleskuje v Jakubu Hliněnském, který se uplatnil v roli Krušiny.

Základní rámec inscenace tvořila veselá vtipná „nakreslená“ scéna v naivistickém stylu dvorního výtvarníka Dětské opery Jiřího Votruby s proměnami projekcí krajiny, ale i obrázků Běty, ze které se sypou dukáty, a jejího dalšího majetku podle rozsáhlého Kecalova výčtu, na horizont. Režie dalšího kmenového spolupracovníka Dětské opery Praha Josefa Dlouhého se držela tradičního pojetí a povolila uzdu dětské hravosti hlavně v úvodní scéně, kdy děti nadšeně vítají přijíždějící komediantský vůz.

Orchestr, zredukovaný na nejnutnější minimum se smyčcovými nástroji po jednom a základní dechovou sekcí, byl umístěný v jen mírně sníženém orchestřišti před scénou, takže i diváci na hudebníky dobře viděli. V takové komorní sestavě se ovšem nedá skrýt žádná chyba. Rozumně byla v takovém obsazení vynechána předehra, nicméně paradoxně právě výkon profesionálů na smyčcové nástroje byl pod vedením Jana Chalupeckého nejslabším článkem inscenace, z níž ovšem celkově vyzařovala radost a nadšení. Dětská opera Praha si pod vedením své zakladatelky a ředitelky Jiřiny Markové – Krystlíkové od roku 1999 vybudovala nejen domácí i zahraniční renomé a inspirovala vznik řady oper, ale především uvedla a stále uvádí do světa opery stovky dětských diváků, z nichž mnozí se stali členy souboru nebo se dokonce rozhodli se hudbě věnovat i profesionálně. Jiřina Marková – Krystlíková to říká přesně: „Neučíme operní zpěv, ale lásku k hudbě.“ Vyprodaná druhá premiéra (Vy)Prodané nevěsty na Nové scéně svědčí o tom, že se jí toto úsilí daří.

***

Setkání šicího stroje Singer a Little Boye v MET aneb Nanebevzetí výstupem po požárním schodišti

Faust (Faust a Markétka – 1859) je nejhranější operou Charlese Francoise Gounoda (1818-1893) a připomeňme, že v roce 1883 tato opera otevírala původní budovu newyorské metropolitní opery a od té doby byla v MET nastudována opakovaně. Nejnovější inscenace měla premiéru před týdnem a začerstva byla vyslána do kin celého světa.

Gounod, který váhal mezi světem profánním a duchovním a v korespondenci se podepisoval jako „abbé Gounod“, by patrně nad výsledkem práce inscenačního týmu v čele s kanadsko-americkým režisérem Desmondem McAnuffem (uměleckým ředitelem Stratfordského shakespearovského festivalu v kanadském Ontariu a režisérem řady muzikálových produkcí na Broadway, který touto koprodukční inscenací s Anglickou národní operou v MET debutoval), asi přinejmenším významně pozvedl obočí. McAnuff a výtvarník scény Robert Brill se nechali fascinovat známým torzem Atomového dómu z Hirošimy, jejíž obraz byl zvětšen na horizontu, kdy po výbuchu atomové bomby (přezývané Little Boy) zůstala z mnohatisícového města zachovaná jen kupole „prefekturálního paláce“ (pro nás je zajímavé, že ho postavil český architekt Jan Letzel).

Fascinace nesporně silným tématem odpovědnosti člověka za vývoj zbraní tak ničivých rozměrů však vyústila do slátaniny budoucnosti a minulosti, která ve spojení s Gounodovou operou hodně skřípala. Faust je zde jakýsi dr. Atomic, kterému se v posledních chvílích života, kdy v jakési továrně na výrobu bomb páchá sebevraždu, v mysli oživují obrazy z jeho putování životem. V tomto postmoderním bezčasí Markétka šije (spíše se pokouší šít) na šlapacím stroji Singer (blahé paměti), vojáci se v tomto bermudském trojúhelníku zjevují jakoby právě vypochodovali ze zákopů první světové války, a kropenka v „kostele“ je vyvedena jako soudobé „designové“ umyvadlo, možná  přímo z McAnuffovy koupelny.

Zmatky ovšem panovaly hlavně v duchovní rovině Markétčina vykoupení, která je pro McAnuffa patrně nepřístupná, jakkoliv pro Gounoda byla zásadní. Způsob, kterým režisér přinutil Markétku vecpat neviňátko do onoho umyvadla – kropenky, byl hloupou režisérkou provokací, korespondující snad jen s jeho modrofialovým oblečkem, v němž se předvedl při rozhovoru o přestávce. Místo nejkrásnějších žen světa ukáže Mefisto Faustovi ohyzdné bytosti, „hodující“ nad mísami s haraburdím zbytků lidské civilizace a vyžírající zbytky atomové bomby. (Valpuržina noc se sabatem čarodějnic byla překvapivě vypuštěna.) Kam vlastně vystoupala „nanebevzatá“ Markétka ve finále po požárním schodišti? Podle andělského sboru převlečeného za laboranty asi do headquaterů poradenské manažerské firmy, externě zaměstnávající i Mefistofela. Nostalgicky tak vytanula vzpomínka na slavnou Bednárikovu inscenaci Slovenského národního divadla, v níž majitel cirkusu Mefisto rozehrává coby velkolepý diktátor manipulace svou zlomyslnou a krutou hru o důvěru, naději a lásku. 

Jenže naštěstí se v MET zpívalo a hrálo o silných emocích, které na režisérovo povrchní mudrování o zániku světa dávaly zapomenout. Jonas Kaufmann byl Faustem, kterému dozajista podlehla nejen Markétka. Kombinace odhodlané mužnosti, touhy po návratu mládí a pochybností o smyslu všeho konání, spojení hlasové pevnosti temného zabarvení a zároveň francouzské vylehčenosti a elegance byla v jeho podání přesná a neodolatelná. Můžeme se těšit, že tohoto charismatického tenoristu 8. ledna opět uslyšíme v Praze v recitálu v Obecním domě. Působivou kreaci ďábelského Mefistofela předvedl René Pape – těžko si dnes představit cyničtějšího darebáka, který takto elegantně „splní úkol“. Ruská sopranistka Marina Poplavskaja znovu předvedla svůj jímavý soprán, ovšem režie ji od začátku „vtěsnala“ do až příliš utrápené Markétky, bez kontrastu přirozené koketerie a tužeb mladé dívky. Své příležitosti svrchovaně využili i Russell Braun jako pomstychtivý Valentin a Michele Losier roli klackovitého Siebela.

***

Janáček jako oběť intelektuálského bulváru

Brněnské divadlo Husa na provázku přivezlo do pražského divadla Archa své nové nastudování hry Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Leoš aneb Tvá nejvěrnější v režii Vladimíra Morávka. Oba jsou to autoři zkušení a v žánru uměleckých adaptací osudů historických osobností (a to i těch spjatých s operou) a jejich zasazení do širších souvislostí úspěšní. Milan Uhde už například v inscenaci Prodaný a prodaná dokázal výsostně zpracovat na osudu libretisty Prodané nevěsty Karla Sabiny silné téma konfidentství. Miloš Štědroň, nesporně renomovaný znalec života a díla brněnského Mistra, janáčkovské téma s báječně ironickou nadsázkou divadelně pojednal s Ivo Medkem a Aloisem Piňosem v brilantní vtipné miniopeře Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán.

Tématem inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější jsou především peripetie Janáčkova vztahu k ženám: hukvaldské školní lásce Maričce, vyhlášené brněnské klavíristce Anně Nerudové-Wickenhauserové, bytné paní Schulzové, její dceři a Janáčkově manželce Zdence Schulzové-Janáčkové, mezzosopranistce Národního divadla a první představitelce Kostelničky Gabriele Hovráthové, a konečně k Janáčkově osudové lásce, o šestatřicet let mladší manželce židovského obchodníka se starožitnostmi v Písku Kamile Stösslové. Až bulvární zpracování těchto vztahů autoři maskují postmoderní fragmentarizací, přetržitostí a zahlcují permanentním křikem, když do jednotlivých epizod až hystericky vstupují umanutě se hádající muzikologové v rádoby vtipných disputacích. Inscenaci prokládají také útržky především z Janáčkových oper.

Autoři se takto pouštějí na tenký led, kdy z archivů a privátní korespondence vyčteným informacím přiřazují jejich projekci do Mistrových oper. Hypotéza, že mezi dílem a životními peripetiemi je takto přímočará souvislost, je hodně odvážná či spíše pošetilá. Jejich tvůrčí metoda tak silně připomíná metody soudobého bulváru, na který autoři v textu několikrát „pro jistotu“ odkazují; hlavně však proto, aby se vyvinili z toho, že dělají totéž, ba dokonce si dodali punc statečnosti, že mají „odvahu“ do obrazu uctívaného Mistra vnést lascivnost, drby a peprné detaily.

Herci byli vybaveni mikroporty a z neznámého důvodu většinou jen křičeli. Podobně jako v Romitelliho videoopeře An Index of Metals (viz Operní panorama z 20. září 2011 – najdete zde) ovšem svůj mimořádný muzikantský talent uplatnila performerka Gabriela Vermelho coby zpěvačka a houslistka v černé postavě Paní S(mrti).Inscenaci výtvarně symbolicky dominuje obrovská maketa okřídleného koně Pegase. Indiánské přísloví praví: když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Uhde se Štědroněm bohužel tohle přísloví patrně neznali nebo nepochopili.  

***

Inspirace na dny příští

Hned tři naše moravská divadla zařadila na předvánoční týden nové operní premiéry. Ostravský soubor na čtvrtek 15. prosince již od 18:30 hodin chystá uvedení operu Charlese Gounoda Romeo a Julie v hudebním nastudování Tomáše Braunera a režii Petera Gábora. Jako Julie alternují Agnieszka Bochenek-Osiecka, Jana Šrejma Kačírková a Kateřina Kněžíková. Roli Romea zde zpívají Aleš Briscein a Luciano Mastro.

Na pátek 16. prosince od 19:00 hodin připravuje olomoucká operu Verdiho operu Simone Boccanegra. Hudební nastudování bude dílem Miloslav Oswald, režie Michael Tarant. V titulní roli vystoupení Jakub Kettner nebo Vladislav Zápražný, Amelii Grimaldi alternují Magda Málková a Lea Vítková, Gabriela Adorna je svěřena Jakubu Rouskovi v alternaci s  Petrem Martínkem.

Neděle 18. prosince bude od 19:00 hodin v Opavě ve znamení premiéra Humperdinckovy Perníkové chaloupky.

Tradiční sobotní operní večer na stanici Český rozhlas 3 – Vltava bude 17. prosince od 19:00 hodin patřit přímému přenosu Pucciniho Madame Butterfly z MET pod taktovkou Plácida Dominga.

Bedřich Smetana:
(Vy)prodaná nevěsta
Režie: Josef Dlouhý
Dirigent: Jan Chalupecký
Sbormistr: Michaela Růžičková
Cchoreograf: Josef Kotěšovský
Scéna: Jiří Votruba
Kostýmy: Pavla Bochňáková
Dětská opera Praha
Premiéra 6.listopadu 2011 Nová scéna Praha
(psáno z reprízy 10.12.2011)

www.detskaopera.cz
www.novascena.cz

***

Charles Gounod:
Faust
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: Des McAnuff
Scéna: Robert Brill
Kostýmy:Paul Tazewell
Světla: Peter Mumford
Choreograf: Kelly Devine
Video: Sean Nieuwenhuis
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Koprodukce The Metropolitan Opera New York – English National Opera
Premiéra  29.listopadu 2011
Met: Live in HD 10.12.2011

Faust – Jonas Kaufmann
Marguerite – Marina Poplavskaya
Méphistophélès – René Pape
Valentim – Russell Braun
Siebel – Michèle Losier
Marthe – Wendy White
Wagner – Jonathan Beyer

www.metopera.org

***

Milan Uhde – Miloš Štědroň:
Leoš aneb Tvá nejvěrnější
Režie a úprava: Vladimír Morávek
Scéna: Ladislav Vlna
Kostýmy: Eva Morávková
Hudba Miloš Štědroň, Leoš Janáček
Choregrafie: Ladislava Košíková
Dramaturgie Miroslav Oščatka
Premiéra 11.listopadu 2011 Husa na provázku Brno
(psáno z reprízy 12.12.2011 Divadlo Archa Praha)

www.provazek.cz
www.archatheatre.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde