Operní panorama Heleny Havlíkové (60)

Helena Havlíková, 07.02.2012 0:01

Týden od 30. ledna do 5. února 2012

– Opera také v nominacích cen Alfréda Radoka
– Příliš chudobná ústecká Rusalka
– Inspirace na dny příští

***
Opera také v nominacích cen Alfréda Radoka

Po Herecké asociaci, která vyhlašuje divadelní ceny Thálie (viz Operní panorama z minulého týdne zde), zveřejnil své nominace za rok 2011 také Nadační fond Cen Alfréda Radoka.

Ceny Thálie se zaměřují na interprety v kategoriích činohra (zde navíc talent roku), opera, balet (včetně pantomimy či jiného tanečně dramatického žánru) a opereta (včetně muzikálu či jiném hudebně dramatickém žánru) a v těchto oborech udělují také ceny za celoživotní mistrovství, Ceny Alfréda Radoka v současné podobě zahrnují ženské a mužské herecké výkony také, ovšem nerozlišují jednotlivé divadelní druhy; další kategorie tvoří inscenace roku, divadlo roku, scénografie, hudba, talent a původní česká hra.

Zásadní rozdíl je v pravidlech těchto divadelních cen. O radokovských cenách rozhoduje prostý součet hlasů, které v jednotlivých kategoriích udělí kritici v anketě pořádané časopisem Světa a divadlo – letos hlasovalo 82 kritiků. Thálie má oborové poroty, které v průběhu roku objíždějí jednotlivé inscenace a vybírají nominované výkony. Ty pak vidí ještě další porota společná pro všechny obory: toto tzv. Kolegium pro udílení Cen Thálie, které v tajném hlasování v den vyhlášení rozhodne o laureátech. O Cenách Alfréda Radoka tak rozhoduje výrazně větší okruh lidí, ovšem pouze kritiků – bez ohledu na to, nakolik soustavně a komplexně divadelní dění ve všech žánrech v daném roce sledují. Logicky se tak do popředí dostávají inscenace pražské, případně brněnské a ty, které byly součástí některého z divadelních festivalů, kam se kritici sjíždějí. Thálie postupuje systematicky tak, aby členové oborových poroty viděli všechny nebo alespoň většinu divadelní produkcí roku, počet hlasujících je ovšem omezený – například operní porota má 7 členů (činoherní 14), Kolegium, které „absorbuje“ po dvou členech oborových porot je patnáctičlenné. I to je důvod, že se v cenách Thálie častěji objevují výkony z mimopražských divadel.

Zaměříme-li se na operu – jestliže v Thálii mají ženské a mužské výkony samostatnou operní kategorii „zaručenou“, v Cenách Alfréda Radoka opera soutěží s ostatními žánry. Nepřekvapí, že převládá činohra, klasický se balet se jako inscenace roku neprosadil ani jednou, opera během devatenácti let získala Radokovu cenu hned pětkrát a vítězila i v dalších kategoriích, zejména scénografii. Připomeňme Purcellovu Didonu v Pitínského režii v Plzni v roce 1998, Radokovy inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth z Mcenského újezdu (2000) a Bergova Vojcka (2001) v Národním divadle, zde pak ještě Wilsonův Osud (2002) a Mozartova Tita (2006) manželů Herrmannových, ve kterém se prosadila také Kate Aldrich v roli Sesta.

Opera se dostala mezi tři nominované inscenace i za rok 2011 díky Příšerným dětem Philipa Glasse. Tato inscenace, kterou Národní divadlo uvedlo v hudebním nastudování Petra Kofroně a v režii Alice Nellis v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, se také objevila i v každoroční anketě Divadelních novin, zde na druhém místě, a představitelka role Lise – Alžběta Poláčková je součástí širších nominací v Thálii.Na vlastní vyhlášení laureátů si tedy ještě budeme muset počkat – v případě Radokových cen do 25. února, v případě Thálie do 24. března.

***
Příliš chudobná ústecká Rusalka

Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem uvedlo po jedenácti letech nové nastudování Rusalky Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila Uvádění českých titulů začíná být v české operní krajině vzácností; od roku 1989 má jednoznačně sestupný trend, zatímco v zahraničí naopak zrůstá především díky Janáčkovi, ale i Bohuslavu Martinů. O to víc si taková nastudování zaslouží péči a důkladnou rozvahu nad tradicí, zda se z ní už nestalo jen klišé, i nad odvahou, která otevře nové životadárné pohledy a třeba i provokativní.

Ústecké divadlo (a nejen toto) prochází nelehkou sezónou – je dlouhodobě podfinancováné. Dnes už bývalý – a v opeře rozhodně umělecky úspěšný ředitel Tomáš Šimerda neuspěl u zřizovatele s žádostí o dorovnání rozpočtu tak, aby divadlo mohlo fungovat plnohodnotně. Zastupitelé jej odvolali. Divadlo dnes vede Miloš Formáček .

Novou ústeckou Rusalku je třeba posuzovat v pochmurném kontextu magistrátního „hledání úspor“, který mimo jiné vedl i ke změně původně plánovaného inscenačního týmu, jehož režisérem měl být právě Šimerda. Projekce vodopádu, vodních ploch nebo měsíce, ba i jakéhosi zatmění slunce ve scénách s Ježibabou nemohly zakrýt až příliš chudě působící scénu z pruhů látky, kašírovaného balvanu, haluzí a trojice houpaček spuštěných na lanech z provaziště (scéna Dana Hávová). Režisérka Irena Žantovská se nepouštěla do žádných inovací nebo aktualizací, v nichž si v poslední době právě v souvislosti s Rusalku tolik libují zahraniční inscenace. Pohádkový kolorit navozují hlavně kostýmy spolehlivého Josefa Jelínka a přidané baletní postavy: kolem Ježibaby se hemží Kocour a Netopýr, Rusalka má personifikovanou svou vytouženou Duši a cynický Princ svou ideální podobu nejen v představách Rusalky (choreografie Vladimír Nečas).

Inscenátoři se snažili zdůraznit neslučitelnost proradného a bezcitného světa lidí a světa přírodních živlů, jejichž hranice je nepropustná – nebo jen za cenu nejvyšší. Zůstalo však spíše jen u přání: Mříž kolem zámecké fontány, která ve druhém dějství tato prostředí vymezuje, však působila jako vězeňská klec, kterou známe z procesů s ruským magnátem Chodorkovským. Dirigent Milan Kaňák pro zdůraznění tohoto konceptu otevřel škrty zvláště v partu Ježibaby ve 3. dějství, kde zazní na adresu lidského rodu drsná slova: „Člověk je člověk, živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen; běda, kdo jeho lásku poznat chtěl, jeho kdo zradou je teď zatracen… Člověk je člověk teprve, v cizí krev ruku když stopil; zbrocen když vášní do krve bližního krví se opil“. Jenže sólistům prakticky nebylo rozumět.

A dirigent Kaňák neodůvodněně přeháněl tempové kontrasty – pomalá tempa ještě zvolňoval, aniž se dařilo udržet napětí, rychlá zase uspěchával tak, že vznikala nesouhra i intonační nepřesnosti. V akustice ústeckého divadla se mu navíc nedařilo usměrnit zvukovou hladinu orchestru vůči sólistům. Z nich se prosadila alespoň Anna Klamo, která ukázala, že není malých rolí a po Lakmé se roli Kuchtíka blýskla komediantvím. Věra Páchová potvrdila v Ježibabě svoji spolehlivost a Liana Sass jako Rusalka svůj slibný talent, zatím spíše ovšem pro lyričtější role. Pro mladou Janu Stehr byla role vášnivé Cití kněžny zatím příliš náročná. Serguei Nikitine pravděpodobně vládne znělým basem, obsah role Vodníka mu je ale bohužel nejasný nebo ho neuměl zprostředkovat. A Milan Vlček zápasil s výškami role Prince i s výslovností sykavek. Vedle tanečního dublu v podání Robertse Skujeniekse se také těžko zakrývala jeho herecká topornost. Ústecká Rusalka se už ocitla na hranici, která je pro uvádění oper únosná. Zřizovatelé by si měli uvědomit, že při rozhodování o rozpočtech divadel rozhodují také o kulturnosti nejen svého města, ale i našeho národa. Naše divadelní síť bezesporu patří k „rodinnému stříbru“. A ty, kterým takové argumenty nic neříkají, lze odkázat na aktuálně zveřejněnou studii, která na příkladu Pražského quadriennale dokazuje i ekonomický význam tzv. kulturních průmyslů. Podobné multiplikační efekty prokazatelné působí i u divadel a srážet je na kolena nedává smysl – jen to svědčí o krátkozrakosti radních.

***
Inspirace na dny příští

Simona Houda-Šaturová – písňový recitál, Pavel Kašpar, klavír (Schubert, Mendelssohn Bartholdy, Schumann, Hindemith, Berg, Richard Strauss). Komorní koncerty FOK, kostel sv. Šimona a Judy, úterý 7. února 2012 19:30 hod.

Richard Wagner: Soumrak bohů. Dirigent Fabio Luisi, režie Robert Lepage. Deboarh Voigt – Brünnhilda, Jay Hunter Morris – Siegfried, Waltraud Meier – Waltrauta, Hans-Peter König – Hagen. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 11. února 2012 17:45 hod.

Georges Bizet: Lovci perel. Slezské divadlo Opava. Premiéra neděle 12. února 2012 19:00 hod.

Louis Théodore Gouvy: Cid (Le Cid) Záznam světové premiéry zapomenutého hudebně dramatického díla, která se konala v Sárském státním divadle (Saarländisches Staatstheater) v Saarbrückenu 11. června 2011. Král Don Fernando (Guido Baehr), Don Diego z Vivaru (Hiroshi Matsui), Rodrigo, jeho syn (Hans-Georg Priese), Hrabě Gormas (Thomas Jesatko), Ximena, jeho dcera (Christa Ratzenböck), Don Alonzo (Algirdas Drevinskas), Elvíra (Elizabeth Wiles), První maurský král (Tereza Andrasi), Druhý maurský král (Sang Mang Lee), Třetí maurský král (Jiří Sulženko). Sbor a orchestr Sárského státního divadla řídí Arthur Fagen. (165 min). Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 11. února 2012 20:00 hod.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Režie: Irena Žantovská
Dirigent: Milan Kaňák
Scéna: Dana Hávová
Kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Vladimír Nečas
Sbormistr: Milan Kaňák
Orchestr a sbor Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem
Premiéra 20.ledna 2011

Rusalka – Liana Sass (alt. Jitka Burgetová)
Princ – Milan Vlček (alt. Jaroslav Kovacs)
Vodník – Serguei Nikitine (alt. Ladislav Mlejnek)
Ježibaba – Věra Páchová (alt. Lenka Jarolímková Schützová)
Cizí kněžna – Jana Stehr (alt. Valeria Vaygant)
Hajný – Petr Matuszek (alt. Martin Matoušek)
Kuchtík – Anna Klamo (alt. Jarmila Baxová)
Žínky – Jarmila Baxová, Barbora Kadlčíková, Lenka Jarolímková Schützová (alt. Eva Boháčková, Klára Sečanská, Jaroslava Moozová)
Lovec – Nikolaj Někrasov (alt. Radek Krejčí)
Kocour – Zuzana Novoborská
Motýl (Vážka) / Duše Rusalky – Eliška Černohlávková
Netopýr / Osud – Vladimír Gončarov
Tři vodní žínky Rusalky – Elena Mazanova, Simona Christianová, Mária Pánková
Ideál Prince – Roberts Skujenieks