Rusalka ve Vídni: Mezi dvěma světy

Antonín Dvořák byl od konce sedmdesátých let 19. století ve Vídni obecně nejznámějším českým skladatelem a jedním z nejčastěji hraných. Stoprocentně zde byl akceptován jako skladatel symfonické a komorní hudby, s operou však měl smůlu. Premiéru Šelmy sedláka, uvedeného roku 1885vídeňskou Dvorní operou, nejen že provázely provokace německých nacionálů, ale také umělecky tehdy operní Dvořák propadl, po první repríze už se Šelma v repertoáru neobjevil. Dvořákovo vyjednávání s Gustavem Mahlerem o uvedení Rusalky šlo do ztracena. Částečně si za to mohl skladatel sám, když požadoval vyšší procento tantiém, než bylo ve Vídni zvykem, své sehrála také otřesená Mahlerova pozice ve vedení Dvorní opery v době, kdy už postrádal energii a pomýšlel na odchod z ní. Údajně také nevěřil v jevištní úspěch tohoto díla, což poněkud zaráží; autorovi Žalobné písně musela být Rusalka přinejmenším námětově blízká. Tak mohlo vídeňské publikum Rusalku poprvé vidět a slyšet při hostování bratislavské opery roku 1935 na scéně Volksoper. Hrála se v hudebním nastudování Karla Nedbala; jméno jeho strýce Oskara ve Vídni stále mnoho znamenalo, to však nebyl jediný důvod, proč se Rusalka tehdy ve Vídni neobyčejně líbila. Přesto trvalo dalších téměř třicet let, než se objevila ve Vídni poprvé už ve vlastní produkci – roku 1964 na scéně Volskoper -, ovšem s českým inscenačním týmem: režii měl Václav Kašlík, scénu vytvořil Josef Svoboda, kostýmy Josef Skalický, dirigentem byl Jaroslav Krombholc. V alternovaném obsazení zpívaly Rusalku Helga Dernesch a Christiane Sorell, Prince Waldemar Kmentt a Jean Cox, jako hosté si v této inscenaci zazpívali také Ivo Žídek (Princ) a Jaroslav Štajnc (Vodník). Ve Státní opeře byla Rusalka poprvé uvedena až roku 1987, a i tehdy se na ní podíleli naši umělci: hudebně ji nastudoval Václav Neumann, Rusalku zpívala Gabriela Beňačková, Ježibabu a Cizí kněžnu (jako dvojroli) Eva Randová.

Důvěra v autentické hudební nastudování Dvořákovy opery českými dirigenty trvá – první provedení Rusalky loňského roku v Athénách bylo svěřeno Jaroslavu Kyzlinkovi (a Prince v ní zpíval Pavel Černoch). Týž den, kdy byla premiéra nejnovější inscenace vídeňské Volksoper, byla také premiéra Rusalky v Mnichově, nastudovaná Tomášem Hanusem. A český podíl se znovu objevil i ve Vídni, Prince zpíval Aleš Briscein.



O tom, zda je Rusalka pouze „lyrická pohádka“, jak ji označil Dvořák, či filozofické poselství s podtextem hlubinné filozofie se vedou učené debaty a rozlousknout problém se po svém snaží různí režiséři. Jako kontrastní příklady mohou sloužit současné inscenace obou pražských scén. Režisérsko-scénografická dvojice z Kanady André Barbe a Renaud Doucet ve Volksoper propojili obojí hledisko. Pohádka zůstala, jejím dějištěm se ovšem stala nehezká součást světa, který nás obklopuje, ta, která je plná odpadků v plastikových pytlích, stromů, z nichž zbyly jen pahýly, neexistujících citů a umělých radostí. Scéna a kostýmy jsou pestré a bezútěšné zároveň, jeviště je vlastně skateboardová rampa, barvy lidského světa jsou umělé a vše se předstírá. Takové jaké jsou veselou zelenou pomalované popelnice plné smetí, takoví jsou i lidé. Rusalka přesto chce do tohoto světa, v její jizbičce pod vodou je tma a chladno a ona miluje Prince, jemuž jednoho dne ukradla košili, když se koupal v jezeře. Jezero je zřejmě jediné neznečištěné místo v onom světě popelnic, snad díky Vodníkově soustavné péči o ně, a Princ pravděpodobně jediný ještě „normální“, jenž může být i nadějí. Chce snad Rusalka svou láskou lidský svět napravit? I to je možné. Zdvojení rolí Ježibaby a Cizí kněžny už tu bylo vícekrát a je i zde, šťastně vyřešeno obsazením dvou zpěvaček a převtělením s pomocí kostýmu; v závěru prvního jednání se před spuštěním opony Ježibaba krátce objeví v nové podobě, což naprosto stačí, abychom pochopili, a právě tak v druhém dějství, když pošle Kněžna prince za jeho „vyvolenou“, se opět promění v Ježibabu. Je zde tedy podobný výklad jako v inscenaci Jiřího Heřmana: Ježibaba kdysi rovněž milovala Prince, rovněž byla zavržena, a Rusalka je nyní nástrojem její vlastní msty. Tři žínky se nesnaží předstírat lehkonohé průsvitné bytosti, podobají se spíše oživlým pařezům a la Jiří Švankmajer a mezi odpadky po lidech si vybírají tretky, kterými se ověšují. Při polonéze v druhém dějství si Dvořák nepřál žádný balet, což je někdy vykládáno tak, že chtěl nechat pouze hrát orchestr. Bylo by třeba vědět, jak tehdejší choreografie podobných scén skutečně vypadaly a čemu tedy jeho výhrada platila; podle mého soudu pouze nechtěl přestylizovanou choreografii, nýbrž věrohodně se chovající dvorskou společnost. Ta zdejší jsou jen těla přebujelých tvarů v křečovitých pohybech, strnulé masky úsměvů zdrogovaných VIP, drzé obézní děti, bufet obtížený lahůdkami, kvůli nimž musely zahynout ryby a krabi z Vodníkova jezírka, jejichž mrtvolky pak trpící Vodník odnáší pohřbít. Rusalka prochází proměnou od nymfy přes ženu k bludičce. Její „ženská“ podoba v dívčích šatech odpovídá „studentskému“ kostýmu Prince v druhém jednání. Poté, co Princ odložil aristokratický kabátec a Rusalka řízu nymfy, jsou ti dva novým světem sami pro sebe. Přijíždějí po jezeře v pozadí scény na motorovém člunu, a na něm pak Princ s Cizí kněžnou Rusalku opouštějí (jezero v podhradí tak také umožňuje přechody z vodního do lidského světa a není nutno předstírat kašírovanou kašnu, z níž Vodník vylézá.) A taky sem někam zabloudily zkarikované figurky z pimprlového divadla s atributy své profese, Kuchtík s rendlíkem místo čepice a Hajný s parohy a obézní lovčí princovy družiny; ti tvoří další vrstvu, vnášející do hry komický element. Všechno tedy má svou logiku a režijní výklad lze přijmout.
 


Mezi interprety bych na prvním místě jmenovala Dubravku Musovič v roli Ježibaby, herecky i pěvecky. Má krásně znělý alt bez nadužívané manýry prsního rejstříku, je jí dobře rozumět, má širokou výrazovou škálu, při scéně, kdy přemlouvá Rusalku k vraždě Prince, až běhal mráz po zádech. Kristianě Kaiser v titulní roli lépe sedí dramatická poloha role než lyrická – sladit obě roviny se podaří málokomu. Kristina Kaiser nicméně vytvořila kontinuálně se vyvíjející postavu i během dlouhé „němé“ pauzy mezi pěveckými úseky. Victoria Safronova jako Cizí kněžna byla ve dvojici se svým „alter ego“ Ježibabou velmi vhodně obsazena co do fyzické podobnosti i hlasově. Vodník Mischi Schelomianského byl laskavý a ustaraný, k takovému charakteru mu dopomohla i příjemná barva hlasu; bohužel když zpíval „z jezera“, byl příliš upozaděn a zanikal v orchestru, nepovažuji to však za chybu jeho, ani dirigenta – v takových chvílích měl režisér akustický problém přece jen dořešit. Aleš Briscein jako Princ měl třetí největší aplaus – a po právu. Ve vídeňských denících se objevilo opatrnické, že to „war eine Möglichkeit“ (byla jedna z možností) – čili ve smyslu „ušlo to“, ovšem s vídeňskou kritikou, co se týče této inscenace, nemohu souhlasit téměř v ničem; vesměs označila „ekologický“ výklad opery za nesmysl, výkon Vodníka za vůbec prachmizerný atd. Souhlasit lze nejvýš s tím, že orchestr pod taktovkou maďarského dirigenta Henrika Nánásiho nepostihl všechny nuance Dvořákovy partitury; postrádala jsem měkčí a plastičtější tóny dřevěných dechů, necitlivé vedení žesťů tak, kde mají jen podmalovávat barvou (horna v árii o měsíčku), jinak to však byl výkon solidní. Možná by jen stačilo uvádět operu častěji, ne jednou za dvacet až třicet let. Spíš bych se ptala, proč byl použit německý překlad jakéhosi Eberharda Schmidta, krkolomný, nepoetický, kde se to hemží „rýmy“ jako „genug – Fluch“, „nicht – Knecht“, „mehr – dir“ a podobně. Půvabu Kvapilova jazyka, jeho zdrobnělin, jeho dvojhlásek, které tak úžasně korespondují s Dvořákovou hudbou, němčina těžko dosáhne (což platí i pro překlady opačné – každý z jazyků má své specifické, nepřenositelné vlastnosti), zde však to vypadá na zcela účelově pořízený překlad (obchodní hledisko?). Proč musel například vzniknout takový„nerým“ jako „tausendfach – Joch“ (v árii Vodníka „Stokrát bys byla člověkem“), když v překladu Josy Will, vydaném Hudební maticí roku 1942, je tento verš zakončen rýmem „tausendmal – Qual“?

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Henrik Nánási
Režie: Renaud Doucet
Nastudování: André Barbe
Sbormistr: Michael Tomaschek
Oschestr a sbor Volksoper
Premiéra 23.října 2010
(psáno z reprízy 28.10.2010)

Der Prinz – Aleš Briscein
Die fremde Fürstin – Victoria Safronova
Rusalka – Kristiane Kaiser
Der Wassermann – Mischa Schelomianski
Die Hexe Jezibaba – Dubravka Musovic
Der Heger – Clemens Unterreiner
Der Küchenjunge – Renée Schüttengruber
Erste Elfe – Heidi Wolf
Zweite Elfe – Elvira Soukop
Dritte Elfe – Martina Mikelic
Der Jäger – Gyula Orendt

www.volksoper.at

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments