100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

  1. 1
  2. 2
  3. 3
5. ledna 1917 se v rodině osmačtyřicetiletého hudebního skladatele Siegfrieda Wagnera a jeho dvacetileté anglické choti Winifred Marjorie Williams v Bayreuthu narodil první potomek. Byl jím syn, který dostal jméno Wieland. Po něm následovaly v rychlém sledu tři další děti, dcera Friedelind, mladší syn Wolfgang a další dcera Verena. Osudy všech čtyř vnuků velkého Richarda byly nějaký způsobem spjaty s osudem a dílem dědovým, nejvýrazněji ovšem právě osud Wielandův. O něm je možné klidně říci, že podobně, jako se jeho dědeček zapsal do dějin opery jako žánru, vnuk se zapsal do dějin mladého oboru operní režie.
Winifred Marjorie Williams a Siegfried Wagner (zdroj alchetron.com)

Dětství a mládí prožili potomci Richarda Wagnera ve vile Wahnfried, což nepochybně silně ovlivnilo jejich budoucí životy. Otec Siegfried zemřel, když Wielandovi bylo třináct let, a strážkyní odkazu velkého skladatele se stala silně dominantní osobnost jeho matky. Angličanka Winifred se proměnila v dokonalou reprezentantku vyvolené rasy, odvozující svůj původ u bájných Nibelungů. Stala se vášnivou a oddanou stoupenkyní vůdce nového Německa Adolfa Hitlera, velkého obdivovatele hudby bayreuthského Mistra. Adolf Hitler se stal pravidelným návštěvníkem vily Wahnfried a doslova rodinným přítelem. Jeho kontakty s rodinou Wagnerovou a z toho vyvozované závěry jsou dodnes předmětem zájmu nejen seriózních badatelů, ale i médií všeho druhu. Naposledy se tak stalo loni v létě, kdy byl ve vile Wahnfried objeven krátký film, který při Hitlerově návštěvě natočil šestnáctiletý Wolfgang.

Strýček Wolf, jak u Wagnerů vůdci a říšskému kancléři říkali, si oblíbil i děti své ctitelky. Svou přízeň věnoval zejména výtvarně nadanému nejstaršímu Wielandovi, který studoval malířství a fotografii. Jeho mladší bratr Wolfgang se věnoval obchodním studiím. Po otcově smrti se od rodiny začala výrazně odpoutávat starší sestra Friedelind, jež nakonec na prahu války emigrovala do Spojených států, kde se aktivně zúčastnila protinacistické kampaně.

Wieland uplatnil své výtvarné schopnosti v roce 1937 v obnovené inscenaci Parsifala, kterou režíroval Heinz Tietjen, v té době umělecký ředitel festivalu, a dirigoval Wilhelm Furtwängler. Wieland v ní provedl úpravy v původním scénickém řešení tehdy již nežijícího Alfreda Rollera (zemřel v roce 1935).

Tehdy ale ještě nic nenasvědčovalo tomu, že Wieland z gruntu promění nejen výtvarné řešení oper svého dědečka. Podobně tomu bylo i v roce 1943, kdy pro jedinou inscenaci, která byla na Zeleném vrchu realizována v průběhu války, Mistry pěvce norimberské, navrhl v podstatě tradiční scénické řešení. Představení bylo tehdy koncipováno jako oslava bojovného německého ducha a výzva k podpoře režimu. Vrchní nacistický ideolog Joseph Goebbels charakterizoval Wielanda Wagnera jako nadaného amatéra.

Wieland Wagner (zdroj alexander-arsov.blogspot.cz/)

V tomtéž roce se Wieland Wagner poprvé uplatnil jako režisér, když v provinčním divadle durynského města Altenburgu nastudoval celý Prsten Nibelungův.

Wieland, který se stal členem Národně socialistické německé dělnické strany, se v roce 1941 oženil s Getrudou Reisinger, jež mu byla později jako choreografka výraznou pomocnicí v řadě jeho inscenací. V manželství se narodily čtyři děti. Na základě přímého zákroku vůdce byl Wieland Wagner zproštěn povinnosti vojenské služby.

S divadlem se musel rozloučit v roce 1944, kdy musel nastoupit do zaměstnání v takzvaném Ústavu pro fyzikální výzkum v Bayreuthu, což bylo v podstatě zařízení koncentračního tábora Flossenbürg. První léta po konci války žil v nucené izolaci v Nussdorfu na břehu Bodamského jezera ve francouzské okupační zóně, kde čekal na výsledek svého denacifikačního procesu.

Toto období mělo pro další umělecký vývoj Wielanda Wagnera nesmírný význam. Zde se věnoval studiu knih, z nichž mnohé se podle jeho vlastního vyjádření ve vile Wahnfried nikdy nevyskytovaly. Velký vliv na něj měly spisy psychologů Sigmunda Freuda a odkaz švýcarského divadelníka Adolpha Appii, tvůrce moderního využití světla na jevišti.

V roce 1948 se mohl vrátit do Bayreuthu. Matka Winifred sice prošla denacifikačním procesem relativně beztrestně, ale bylo zcela nemožné, aby se ujala bayreuthského dědictví. O něm se dokonce těsně po válce vedly diskuse, zda by nemělo být divadla na Zeleném vrchu využíváno k uvádění představení například italských klasických oper. Wieland byl rozhodným protivníkem takovýchto a podobných záměrů. Prohlásil, že kdyby se tam měly provozovat opery Verdiho či Pucciniho, bylo by to, jako kdyby firma Persil vyráběla auta a Volkswagen čokoládu.

Spolu s mladším bratrem Wolfgangem se plně věnovali přípravě obnovení wagnerovské tradice. Wieland po umělecké stránce, Wolfgang, který sice rovněž měl umělecké ambice, ovšem začal je dávat více najevo až později, po stránce provozní a ekonomické.

29. července 1951 se divadelní budova na Zeleném vrchu otevřela po létech znovu veřejnosti. Na programu zahajovacího večera nebyla žádná opera Richarda Wagnera, návštěvníky uvítaly tóny Beethovenovy 9. symfonie, což se v prvních poválečných letech festivalu několikráte opakovalo. Dirigentem byl Wilhelm Furtwängler.

Festspielhaus Bayreuth (zdroj hellenicaworld.com)

Následujícího dne se poprvé zvedla opona. Na programu, byl jak jinak, Parsifal, opera, která byla přímo pro festivalové účely komponovaná. To, co se na jevišti odehrávalo, vzbudilo v části diváků nadšení, v nemenší části ale stejně velké pobouření. Na scéně nebylo nic z toho, na co byli diváci zvyklí z přepychové výbavy Klingsorových zahrad či opulentního výtvarného pojetí kouzla Velkého pátku. Na prázdné scéně, kterou tvořila oválná podlaha, byly jenom nejnutnější rekvizity, zato hlavní roli mělo využití světel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

Napsat komentář