100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Žádné ostře pálící reflektory, jemně citlivé magické nasvícení vytvářelo atmosféru určité tajemnosti, v níž vynikl příběh a smysl díla. Wieland Wagner o tom zajímavě psal, když se vyjádřil v tom směru, že vlastně taková byla atmosféra premiéry Parsifala v roce 1883, když jediným druhem osvětlení, který byl v divadle k dispozici, byly plynové lampy, které právě svým specifickým zabarvením poskytovaly nejlepší tehdy dosažitelnou možnou atmosféru. Nešlo ovšem jenom o scénografii, která byla jako u Wielanda Wagnera vždy dílem režisérovým, a o nasvícení, ale o celkové pojetí díla včetně vedení zpívajících herců. Dílo bylo zbavené veškerého patosu, zdůrazněny byly psychologické rysy jednajících postav.

Na straně těch, kdo prudce nesouhlasili s takovýmto pojetím díla, stála ale jednoznačně bývalá vládkyně festivalu, Wielandova matka, která s velkým despektem prohlásila: „A toto vytvořil vnuk Richarda Wagnera.“

O dva dny později se situace znovu opakovala, možná ještě ve větší míře, když se poprvé otevřela opona při představení Zlata Rýna, a v dalších třech dnech při prvním uvedení dalších částí Prstenu Nibelungova. Nejen že byla inscenace zbavena quasi historizující pompézní výpravy, ale podstatný byl především zcela nový výklad díla, souznějící s atmosférou doby a reagující na problematiku současného života.

V roce 1952 následovala pod taktovkou Herberta von Karajana jeho první inscenace Tristana a Isoldy, o rok později pak Lohengrin.

V tomtéž roce pozval Wieland jako dirigenta zahajovacího koncertu, na němž byla provedena Beethovenova Devátá, někdejšího emigranta z nacistického Německa, Paula Hindemitha. V roce 1954 se bayreutští festivaloví diváci poprvé setkali s velmi novátorskou inscenací Tannhäusera, v pětapadesátém s Bludným Holanďanem.

V roce 1956 Wieland Wagner poprvé nastudoval dílo, které do té doby bylo považováno za posvátný a nedotknutelný národní poklad, výraz opravdového němectví, Mistry pěvce norimberské. Wagner zbavil operu jak barvotiskové pohlednicové kýčovitosti historického exteriéru, tak jásavé oslavy německého vlasteneckého ducha. Na v podstatě prázdné oválné scéně, doplněné jen určitými symboly, inscenoval toto dílo jako svého druhu německý Sen svatojanské noci, plný poezie a lyriky.

Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (režie: Wieland Wagner) – Bayreuth 1956 (zdroj wagneroperas.com)

Prvou bouři způsobil ale o sedm let později, kdy se k tomuto dílu vrátil, a vzniklo představení, v němž z díla odstranil veškeré nánosy kýčovitosti a prázdného pseudovlastenectví a neváhal v něm nastavit zrcadlo utajovaným prvkům národního bytí. Vznikla svého druhu satira, v níž režisér nahradil oslavu takzvaných tradičních německých ctností a ideálů kritikou německého šosáctví a měšťáctví.

Po premiérovém představení následovaly čtvrthodinové nadšené ovace smíšené s bučením. Kritikové psali o tom, že namísto Wagnerovy opery viděli pouhé show, americký muzikál či revui, jiní ji zase hodnotili jako bolševický export z Východní zóny (rozuměj Německé demokratické republiky). Jeden vysoce postavený bavorský politik prohlásil, že představení by se mělo jmenovat Kiss me, Eva (analogie s tehdy velmi populárním muzikálem Cola Portera Kiss Me, Kate).

Na druhé straně kritik Walter Abendroth v Die Zeit o inscenaci napsal: „Režisér osvobodil Bayreuth od všeněmecko-antisemitské aury a wallhalovského nacionalismu.“ Dlouholetý intendant jednoho z nejprestižnějších divadel v Německu, Státního divadla ve Stuttgartu, Walter Eric Schäfer vysoce vyzdvihl to, že Wieland Wagner ze zpěváků vytvořil věrohodné herce.

Schäfer na jiném místě zdůraznil obrovský přínos trojice režisérů, kteří každý zcela jiným způsobem a mnohdy velmi protichůdnými metodami dospěli k identickým závěrům a zasloužili se o to, že se opera v Německu proměnila na moderní divadlo.

Jednalo se vedle Wielanda Wagnera o hamburského režiséra Günthera Rennerta a východoberlínského profesora Waltera Felsensteina. Schäfer doslova napsal: „Tento režisérský triumvirát proměnil tak často nepravdivé a prázdné operní divadlo do podoby věrohodného, do detailů brilantně promyšleného hudebního divadla.“

A před několika lety zesnulý doyen německé kritiky Marcel Reich-Ranicki, jenž se tehdy věnoval i psaní divadelních recenzí, ohodnotil dle svého zvyku představení lapidárně, ale důrazně: „Wieland Wagner nám odhaluje podstatu toho, co Richard Wagner glorifikuje.“

Na tomto místě si dovolím, jak bývá někdy mým zvykem, drobnou odbočku. Připomeňme si, jak byla v roce 1948 likvidována Velká opera 5. května či jaký byl o devět let později osud režiséra Bohumila Hrdličky po premiéře Kouzelné flétny. Jak jinak mohl vypadat vývoj českého operního divadla ve druhé polovině dvacátého století!

Wieland Wagner se nevrátil pouze k Mistrům pěvcům, ale v nových inscenacích uvedl v Bayreuthu i jiné opery. Nová inscenace Bludného Holanďana, jejíž první uvedení se konalo v roce 1959, se zapsala do historie především tím, že se o rok později muselo rychle vyřešit obsazení role Senty, protože ani jedna z jejích představitelek (Leonie Rysanek a Christa Ludwig) nebyla k dispozici. Roli Wieland Wagner svěřil mladičké dvacetileté zpěvačce jménem Anna Silja, a tím odstartoval její následný let ke hvězdám. Současně to znamenalo i významný mezník v jeho životě, protože sopranistka, kterou ve svých inscenacích pověřoval tak rozdílnými úkoly, jako byla Desdemona, Elektra či Salome, se stala jeho faktickou životní partnerkou.

Mimořádně významný byl jeho návrat k Tristanovi a Isoldě v roce 1962, jejímž dirigentem byl profesor Karl Böhm. V ní se plně koncentroval na psychologické vystižení charakterů, zejména na ústřední dvojici, provedl podstatné změny v libretu včetně toho, že Isolda po boku Tristana neumírá. V té podobě pak inscenoval toto dílo i na řadě jiných scén, včetně milánské La Scaly.

I když Wieland Wagner věnoval maximum svých aktivit Bayreuthu a jeho festivalu, „v zimním období“ hostoval v mnoha dalších divadlech po celé Evropě. V berlínské Německé opeře režíroval Verdiho Aidu. Dirigentem byl Karl Böhm a obsazení bylo skutečně hvězdné. V titulní roli vystoupila Gloria Davy, partnerem v roli Radama jí byl Jess Thomas, Amneris ztvárnila Christa Ludwig a Amonasra Walter Berry.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

Napsat komentář