1924: světový soubor první třídy

  1. 1
  2. 2

70 let České filharmonie (6)
Texty Ivana Medka (75)

Ivan MedekŠestým dílem pokračujeme v cyklu pořadů, které psal Ivan Medek v roce 1966 pro Divadlo hudby při příležitosti 70. výročí vzniku České filharmonie. Medkův životní příběh se s Českou filharnmonií výrazně – i pracovně – propojil přes Václava Talicha (v letech padesátých) a Karla Ančerla (v letech šedesátých), ale orchestr nepřestal sledovat ani po vynuceném odchodu z Rudolfina v roce 1970. Ve vídeňském exilu se potkával s Václavem Neumannem a na podzim 1989 měl vliv na Neumannovo rozhodnutí přerušit na protest proti perzekuci signatářů Několika vět spolupráci s Československou televizí a rozhlasem (v tom svého šéfdirigenta následovali také filharmonici).

Po Medkově návratu do Prahy na samém konci roku 1989 bylo přirozené přemýšlet o tom, kde by mohl člověk s jeho zkušenostmi a rozpoznáváním pomoci. Začátkem ledna se setkal s Václavem Havlem: „Zeptal se mne,“ vzpomínal Medek později, „co pro mne může udělat. Řekl jsem, že jsem se ho přišel zeptat, co mohu pro něj udělat já. Václav Havel chvíli přemýšlel a pak ho napadlo napsat dopis tehdejšímu řediteli Československé televize. (…) Ředitel a jeden jeho spolupracovník dopis přečetli a položili mi otázku, co si myslím, že bych tak mohl v televizi dělat. Odpověděl jsem, že to záleží na nich. Oni se na mě dívali a já povídám, aby se nebáli, že se nesnažím dostat na obrazovku, vím, jak vypadám. V televizi ale rozhodně ke změnám dojde a já mám určité personální zkušenosti. Mohl bych u některých lidí poznat, že patří minulosti, u jiných, že by se s nimi dalo do budoucna počítat, o dalších bych mohl říct, že by bylo lepší s nimi vůbec nepočítat. Vytřeštili na mne oči. Prý by jim všichni vyčetli, že prodali televizi CIA. Nevěřili, že se CIA nemám vůbec nic společného. Kdybych byl měl, nemusel bych svoje služby nabízet v Praze televizi. Zkrátka z televize nic nebylo. Vrátil jsem se do Vídně a pokračoval v psaní pro Hlas Ameriky. Mimochodem stále si myslím, že moje práce pro Hlas Ameriky patřila k nejužitečnějším v mém životě. Po nějakém čase mě filharmonici zvolili do poradního sboru České filharmonie, kde jsem se neosvědčil, protože jsem měl poněkud jiné názory na jejich tehdejšího šéfa Gerda Albrechta, což se některým z nich nelíbilo, ale to je zase jiná kapitola.“
***

Posledně jsme hovořili o prvním poválečném zájezdu České filharmonie do Vídně v roce 1923, kde byl orchestr přijat s největším uznáním. První období práce filharmoniků s Talichem vyvrcholilo v sezoně 1923–1924. Roky, končící čtyřkou, znamenají v české hudbě vždycky nějaké výročí. Tentokrát to bylo 100 let od narození Bedřicha Smetany, dvacet let od smrti Antonína Dvořáka a padesáté narozeniny Josefa Suka. Talich provedl před Vánoci souborně celé Sukovo orchestrální dílo a po novém roce se věnoval Dvořákovi a Smetanovi. K tomu přiřadil v abonentních koncertech souborně provedené symfonické básně R. Strausse, Nováka, Jiráka, Liszta, skladby Mahlera, Brahmse, Debussyho, Beethovena, Čajkovského, Francka, Mozarta atd. A to prosím není zdaleka vyčerpávající přehled. Jen několik jmen namátkou.

Sukovské koncerty znamenaly vyvrcholení podzimní části sezony. Na jaře se s napětím v Praze očekávalo nové nastudování Smetanovy Mé vlasti. Slavnostní provedení bylo ve výroční den Smetanova narození 2. března 1924 ve Smetanově síni. Česká filharmonie byla rozšířena o orchestr Pražské konzervatoře a Talich sám napsal k tomuto provedení jakousi „reprodukční konfesi“, uveřejněnou 9. dubna v tisku. Mezi jiným říká: „V mém programu neexistuje repríza jako repríza, věrné opakování – pokud v hudbě lze vůbec opakovat – jednou dosaženého reprodukčního obrazce. Každá repríza je mi vždy novým studiem a každé studování novým dobýváním materiálu i úkolu. Mohu se odvolati na fakt, že během pěti let mého dirigování v České filharmonii se provozování děl neustále zdokonalovalo. A mohu říci: studium otevřelo okna, abych viděl jasně všechny úmysly Smetanovy. O to se mi také vždycky umělecky jednalo.“ To psal Talich v roce 1924. Netušil, že po více než dvaceti letech bude skoro celý jeho život obrácen naruby a bude o něm řečeno, že zneužíval Smetanova génia, že zkresloval a nechápal Mou vlast a mnoho dalšího.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

To ale už není jen historie, to byl život, který jsme žili s ním, a jednou si i o tom budeme vypravovat. – Teď se vrátím k roku 1924, kdy Talich na jaře opakoval Mou vlast celkem 36x v Praze i na venkově a pro tyto koncerty odřekl i řízení tří koncertů v Itálii, kam byl pozván na konec dubna. I tento malý fakt by bylo zajímavé srovnat s podobnými příklady z pozdější – třeba i současné doby. Vyvrcholení této skutečně bohaté sezony se však teprve blížilo. Byl to v posledních dnech června první Mezinárodní hudební festival, pořádaný československou sekcí Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Byl to první pražský festival a byl zároveň vyvrcholením celé dosavadní práce České filharmonie za Talichova vedení. Byli pozváni světoví dirigenti a umělci – Fritz Reiner, Alfredo Casella, Georges Martin Witkowski, Grzegorz Fitelberg a jiní. Koncerty byly tři a hrála se na nich spousta tehdy nové hudby a méně známé starší hudby. Talich sám řídil Sukovo Zrání, Smetanův Pražský karneval a Ostrčilovu Symfoniettu. Do Prahy se sjeli mezinárodní kritikové a označili Českou filharmonii za světový soubor první třídy. Bylo to vítězství po pěti letech dřiny. Talich dostal řadu pozvání k zahraničním zájezdům, o koncerty s filharmoniky se začali zajímat nejznámější světoví umělci.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář