1924: světový soubor první třídy

70 let České filharmonie (6)
Texty Ivana Medka (75)

Šestým dílem pokračujeme v cyklu pořadů, které psal Ivan Medek v roce 1966 pro Divadlo hudby při příležitosti 70. výročí vzniku České filharmonie. Medkův životní příběh se s Českou filharnmonií výrazně – i pracovně – propojil přes Václava Talicha (v letech padesátých) a Karla Ančerla (v letech šedesátých), ale orchestr nepřestal sledovat ani po vynuceném odchodu z Rudolfina v roce 1970. Ve vídeňském exilu se potkával s Václavem Neumannem a na podzim 1989 měl vliv na Neumannovo rozhodnutí přerušit na protest proti perzekuci signatářů Několika vět spolupráci s Československou televizí a rozhlasem (v tom svého šéfdirigenta následovali také filharmonici).

Po Medkově návratu do Prahy na samém konci roku 1989 bylo přirozené přemýšlet o tom, kde by mohl člověk s jeho zkušenostmi a rozpoznáváním pomoci. Začátkem ledna se setkal s Václavem Havlem: „Zeptal se mne,“ vzpomínal Medek později, „co pro mne může udělat. Řekl jsem, že jsem se ho přišel zeptat, co mohu pro něj udělat já. Václav Havel chvíli přemýšlel a pak ho napadlo napsat dopis tehdejšímu řediteli Československé televize. (…) Ředitel a jeden jeho spolupracovník dopis přečetli a položili mi otázku, co si myslím, že bych tak mohl v televizi dělat. Odpověděl jsem, že to záleží na nich. Oni se na mě dívali a já povídám, aby se nebáli, že se nesnažím dostat na obrazovku, vím, jak vypadám. V televizi ale rozhodně ke změnám dojde a já mám určité personální zkušenosti. Mohl bych u některých lidí poznat, že patří minulosti, u jiných, že by se s nimi dalo do budoucna počítat, o dalších bych mohl říct, že by bylo lepší s nimi vůbec nepočítat. Vytřeštili na mne oči. Prý by jim všichni vyčetli, že prodali televizi CIA. Nevěřili, že se CIA nemám vůbec nic společného. Kdybych byl měl, nemusel bych svoje služby nabízet v Praze televizi. Zkrátka z televize nic nebylo. Vrátil jsem se do Vídně a pokračoval v psaní pro Hlas Ameriky. Mimochodem stále si myslím, že moje práce pro Hlas Ameriky patřila k nejužitečnějším v mém životě. Po nějakém čase mě filharmonici zvolili do poradního sboru České filharmonie, kde jsem se neosvědčil, protože jsem měl poněkud jiné názory na jejich tehdejšího šéfa Gerda Albrechta, což se některým z nich nelíbilo, ale to je zase jiná kapitola.“
***

Posledně jsme hovořili o prvním poválečném zájezdu České filharmonie do Vídně v roce 1923, kde byl orchestr přijat s největším uznáním. První období práce filharmoniků s Talichem vyvrcholilo v sezoně 1923–1924. Roky, končící čtyřkou, znamenají v české hudbě vždycky nějaké výročí. Tentokrát to bylo 100 let od narození Bedřicha Smetany, dvacet let od smrti Antonína Dvořáka a padesáté narozeniny Josefa Suka. Talich provedl před Vánoci souborně celé Sukovo orchestrální dílo a po novém roce se věnoval Dvořákovi a Smetanovi. K tomu přiřadil v abonentních koncertech souborně provedené symfonické básně R. Strausse, Nováka, Jiráka, Liszta, skladby Mahlera, Brahmse, Debussyho, Beethovena, Čajkovského, Francka, Mozarta atd. A to prosím není zdaleka vyčerpávající přehled. Jen několik jmen namátkou.

Sukovské koncerty znamenaly vyvrcholení podzimní části sezony. Na jaře se s napětím v Praze očekávalo nové nastudování Smetanovy Mé vlasti. Slavnostní provedení bylo ve výroční den Smetanova narození 2. března 1924 ve Smetanově síni. Česká filharmonie byla rozšířena o orchestr Pražské konzervatoře a Talich sám napsal k tomuto provedení jakousi „reprodukční konfesi“, uveřejněnou 9. dubna v tisku. Mezi jiným říká: „V mém programu neexistuje repríza jako repríza, věrné opakování – pokud v hudbě lze vůbec opakovat – jednou dosaženého reprodukčního obrazce. Každá repríza je mi vždy novým studiem a každé studování novým dobýváním materiálu i úkolu. Mohu se odvolati na fakt, že během pěti let mého dirigování v České filharmonii se provozování děl neustále zdokonalovalo. A mohu říci: studium otevřelo okna, abych viděl jasně všechny úmysly Smetanovy. O to se mi také vždycky umělecky jednalo.“ To psal Talich v roce 1924. Netušil, že po více než dvaceti letech bude skoro celý jeho život obrácen naruby a bude o něm řečeno, že zneužíval Smetanova génia, že zkresloval a nechápal Mou vlast a mnoho dalšího.

To ale už není jen historie, to byl život, který jsme žili s ním, a jednou si i o tom budeme vypravovat. – Teď se vrátím k roku 1924, kdy Talich na jaře opakoval Mou vlast celkem 36x v Praze i na venkově a pro tyto koncerty odřekl i řízení tří koncertů v Itálii, kam byl pozván na konec dubna. I tento malý fakt by bylo zajímavé srovnat s podobnými příklady z pozdější – třeba i současné doby. Vyvrcholení této skutečně bohaté sezony se však teprve blížilo. Byl to v posledních dnech června první Mezinárodní hudební festival, pořádaný československou sekcí Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Byl to první pražský festival a byl zároveň vyvrcholením celé dosavadní práce České filharmonie za Talichova vedení. Byli pozváni světoví dirigenti a umělci – Fritz Reiner, Alfredo Casella, Georges Martin Witkowski, Grzegorz Fitelberg a jiní. Koncerty byly tři a hrála se na nich spousta tehdy nové hudby a méně známé starší hudby. Talich sám řídil Sukovo Zrání, Smetanův Pražský karneval a Ostrčilovu Symfoniettu. Do Prahy se sjeli mezinárodní kritikové a označili Českou filharmonii za světový soubor první třídy. Bylo to vítězství po pěti letech dřiny. Talich dostal řadu pozvání k zahraničním zájezdům, o koncerty s filharmoniky se začali zajímat nejznámější světoví umělci.

Jinak se nezměnilo skoro nic. Filharmonici hráli stále ještě na Žofíně při pivě, v létě v lázních, platili ze svých koncertů městu Praze dávku stejnou jako cirkusy, varieté a kolotoče, žili ze dne na den. Hospodářská nejistota otravovala umělecké prostředí, zbytečně a nezdravě napínala nervy filharmoniků a nakonec hrála nesporně i významnou roli při Talichových odchodech z Prahy. Od svého prvního samostatného zájezdu do Itálie v roce 1920 byl Talich stále víc zván do zahraničí, a to ne na základě výměn, ale jako nesporná dirigentská individualita a autorita. Po roce 1924 dirigoval pravidelně v Londýně, Glasgow, Liverpoolu a zejména ve Stockholmu. V každém z těchto měst měl svůj vlastní orchestrální cyklus. Byly to vynikající orchestry skvělých kvalit, ale Talichovi připadaly trochu ospalé a později vzpomínal, že se pod nimi muselo vždycky – jak říkal – „důkladně zatopit a zapálit a pak teprve hrály naplno“.

Ti z vás, kteří zde byli na naší schůzce, kam přišel taky klavírista Ivan Moravec, si vzpomenou, jak vypravoval o svých pocitech, když přijel do Ameriky nahrávat Beethovena, Mozarta nebo Chopina. Ne tedy nová díla nebo málo známé skladby českých autorů, ale obecně známé a mnohokrát slyšené skladby světových klasiků, na kterých může kritik a veřejnost spolehlivě měřit a srovnávat. Talich pochopitelně ve svých zahraničních pořadech hrál naši hudbu, a to v odvážných výběrech, ale hrál taky klasiky, Mozarta, Haydna, Beethovena a další, prostě to, čemu se říká mezinárodní světový symfonický repertoár. Jen na těchto dílech mohl dokázat, že není jednostranným dirigentem slovanského typu, ale že se do jeho českého muzikantství vejde, a to docela dobře, právě světová klasika. – To, co říkal o provedení Mé vlasti, však platilo o všech jeho reprodukcích a snad nejvíc právě o reprodukcích klasické hudby. Talichův Mozart, Beethoven, barokní mistři z roku 1925, to bylo něco docela určitě jiného než to, co je nahráno na desce. Romantizující, individualistický postoj zmizel a na jeho místo nastoupila moudrá vyrovnanost, hledající krásu a kouzlo v nejmenších detailech. Myslíte, že to bylo zadarmo? Nemohu o tom bohužel mluvit z vlastní zkušenosti, patrně ji sám vůbec nemám, ale vím, že za životní moudrost se musí vždycky moc zaplatit. Talich zaplatil a důkazy o tom máme v několika jeho nahrávkách klasiků.

Nemáme bohužel zachyceny jeho největší výkony s poválečným Českým komorním orchestrem, ale můžeme něco z toho slyšet v krásném a vyrovnaném zvuku filharmonických smyčců v Händlově Hobojovém koncertu, kde se jako sólista štíhlého tónu uplatní František Hanták, nebo v Mozartově kouzelném Klarinetovém koncertu A dur s Vladimírem Říhou. Mimochodem tento koncert hrál Talich 17., 18. a 19. listopadu 1954 v mozartovském pořadu Rudolfina. Byly to jeho poslední koncerty s Českou filharmonií a poslední veřejná vystoupení vůbec. Mozartem se rozloučil s filharmoniky i s posluchači. Bez věnců a proslovů. Odešel tehdy stejně prostě, jako před sedmatřiceti lety přišel. Odevzdal svou práci. V této poslední době, kdy jen těžko sbíral síly k práci, nahrál také Mozartovu Symfonii Es dur, nejvyrovnanější, zářivé dílo vídeňského klasika, skladbu, jejíž radostný jas je v tak dokonalém a velkolepém rozporu s bídou a osobním utrpením, které Mozart v době její kompozice prožíval. Dílo a jeho provedení jsou tady více než srozumitelným důkazem o vítězství ducha nad světem bolesti a hmoty.

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy