Bizetovi Lovci perel v Metropolitní opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Vzácný úlovek Lovců perel v Met

Až se o tom začne mluvit, mohlo by se nečekaným hitem této sezony v Met stát nové nastudování Bizetových Lovců perel, jež mělo premiéru ve čtvrtek večer jako silvestrovské galapředstavení. Když velký operní dům uvádí novou inscenaci repertoárové stálice, jako je Verdiho Otello nebo v tomto případě spíše Bizetova Carmen, je inscenační tým pod tlakem, aby přišel s něčím novým, aby nějak zaujal. U méně známého díla (jakým Lovci perel jsou), jež je obecně považováno za operu, která je atraktivní, ale nepovedená (místy se vznášející se hudbou, s oprávněně proslaveným duetem, barevným sborovým partem, ale nevyrovnanou partiturou a poslepovaným libretem), je úkol jiný a objevnější. Inscenace musí z opomíjené opery udělat záležitost, musí ukázat, jaké poklady ukrývá, aniž však přetvoří její podstatu.

Britská režisérka a filmařka Penny Woolcock spolupracovala s vynikajícími sólisty (se sopranistkou Dianou Damrau, tenoristou Matthewem Polenzanim a barytonistou Mariuszem Kwiecienem), s velkým sborem Met a výrazným dirigentem Gianandreem Nosedou. Představuje tuto citlivou a zasvěcenou inscenaci, vytvořenou původně pro londýnskou Anglickou národní operu, kde byla poprvé uvedena v roce 2010. Jediná předešlá představení této opery se v Met konala před sto lety, roku 1916.

Roku 1863, když mu ředitel pařížského Théâtre Lyrique nabídl libreto Lovců perel, horkou jehlou spíchnuté dílko s dějem ponořeným do orientalistické exotiky a opírajícím se o několik nepravděpodobných náhod, bylo Bizetovi dvacet pět. Děj se odehrává na Cejlonu (dnešní Srí Lance) v dávných časech, příběh vypráví o rybářích Nadirovi a Zurgovi, kteří se přátelí už od dětství. Brzy zjistíme, že se v mládí oba zamilovali do nedosažitelné dívky Leily, kněžky hinduistického boha stvoření Brahmy. Než aby o ni soupeřili, zavázali se ni zapomenout a stvrdit své trvalé přátelství. V okamžiku, kdy opera začíná, uplynulo od té doby již mnoho let. K Zurgově velké radosti se nečekaně objevuje Nadir.

Paní Woolcock, která v Met debutovala roku 2008 režií Doktora Atomika od Johna Adamse, zahajuje tuto inscenaci odvážně tak, že s pomocí divadelní magie, jež transformuje jeviště do kalného prostoru pod hladinou moře, oživuje název opery. Za oponou s videoprojekcí (od 59 Productions) a světelnými efekty (od Jena Schrievera) tři herci zavěšení na neviditelných drátech (v kostýmech tradičních lovců perel navržených Kevinem Pollardem) mrštně plavou ve vodě sem a tam a hledají na mořském dně ústřice.

G.Bizet: Les pêcheurs de perles - Met 2015 (foto Ken Howard)
G. Bizet: Les pêcheurs de perles – Met 2015 (foto Ken Howard)

Způsob, jak Penny Woolcock Lovce perel aktualizuje, se skvěle osvědčuje. Umisťuje děj do blíže nespecifikovaného asijského prostředí v moderní době. Když se zvedne opona, spatříme pobřežní město plné chatrčí s víceúrovňovými, vratkými dřevěnými plošinami a nízkým dokem s vodou šplouchající při pobřeží (scénu navrhl Dick Bird). Sboristé, oblečení do směsi tradičního a moderního oděvu, někteří v sárí a sandálech, jiní zase v džínách a tričku, to vše v barvě země a rzi, představovali venkovany. Jsou tu lidé čtoucí noviny nebo hrající si se světlem. Jiní jsou však zaměstnáni pracemi, jež se po staletí nezměnily: ženy splétají květiny do girland; muži pálí kadidlo; rybáři spravují sítě. Mohla by to být dnešní bangladéšská či indonéská vesnice.

V pojetí paní Woolcock je hlavní postavou opery moře. Ačkoli jsou na něm rybáři životně závislí, stávají se přesto obětí jeho síly. V úvodním sboru, za zpěvu rituálních nápěvů zahánějících zlé duchy, vyjadřují lidé své obavy z moře. Je mezi nimi kněžka, aby se modlila za šťastný osud. Ta mladá žena je (jak jste jistě uhodli) Leila.

Zurga pobízí obyvatele městečka v naléhavé záležitosti: Je třeba vybrat nového náčelníka. Pan Kwiecien je ideálním představitelem Zurgy. Zpívá uhlazeným hlasem s lyrickou hloubkou, vypadá jako rozený vůdce, je pohledný, sebejistý a poněkud manipulativní. Mnoho lidí zdvihá tištěné fotografie Zurgy, což naznačuje, že tajná kampaň je v plném proudu. Zvolený se vší slávou, dává Zurga několika málo větami, které pan Kwiecien pronese s pronikavou intenzitou, jasně najevo, co to znamená. „Takže vy mi dáváte všechny pravomoci?“ ptá se. „Ano,“ ujišťují ho vesničané.

Pan Polenzani představuje břitce hodnověrného Nadira, který přijede zanedlouho po zvolení svého starého přítele. Nadir Leilu tajně následoval až do vesnice. Nejdřív se však během velkého duetu přátelství, „Au Fond du temple saint“, sejde se Zurgou. V tomto duetu oba muži znovu stvrzují svůj slib vyhýbat se Leile. Pro mladé muže, jakými jsou Nadir a Zurga, bylo pouto přátelství celoživotním závazkem. Přesto však je, z toho, jak je zde dobře známý duet inscenován, patrné napětí způsobené takovým závazkem.

Nejprve oba muži zpívají na opačných stranách jeviště, každý sám ponořen ve vzpomínkách na svůdnou Leilu. Ale když se k sobě otočí, propojí se navzájem. Jejich vášnivý, vzletný výkon, doprovázený žhavou hrou orchestru vedeného panem Nosedou, vnesl do známé hudby novou naléhavost.

Později v tomto dějství, když je Nadir sám, konfrontuje se s pravdou v okouzlující árii Je crois entendre encore. Navzdory svému slibu měl Nadir po nějaký čas nedovolený vztah s Leilou; stále po ní touží. Pan Polenzani zpíval tuto vtíravou vzpomínkovou árii s podivuhodně lyrickou něhou a zároveň vystihl jemně houpavé hudební tempo. A pokud si myslíte, že je nemožné, aby tenor dokázal korunovat fráze zasněné árie dojemnými vysokými tóny v pianissimu, podívejte se do Met a poslechněte si pana Polenzaniho, který ukazuje, jak se to dělá dokonale.

Paní Damrau přináší do role Leily oslnivou koloraturní hbitost, zářivý zvuk a spoustu charismatu.

G.Bizet: Les pêcheurs de perles - Diana Damrau (Leila) - Met 2015 (foto Ken Howard)
G. Bizet: Les pêcheurs de perles – Diana Damrau (Leila) – Met 2015 (foto Ken Howard)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Les pêcheurs de perles (Met New York)

[Total: 21    Average: 4.5/5]

Související články


Komentáře “Bizetovi Lovci perel v Metropolitní opeře

  1. Pěvecky úžasné. Mně ovšem ty moderní inscenace, přenesené z dávných dob do současnosti, připadajá úplně nesmyslné. Nemohu uvěřit, že by se v době počítačů upalovala jakási kněžka, protože by někdo věřil, že její porušení čistoty přineslo ohromnou bouři… V některých operách jde inscenace přímo proti textu (např. hrdina má tasit meč a mává samopalem). Nemusím mít velkolepoou scénu a nákladné historické kostýmy, ale nesmí to postrádat logiku. Minulý týden uvedla ČT filmové zpracování Madama Butterfly – to bylo tak něco kouzelného, procítěného – myslím, že takové prožitky potřebujeme víc než různé reality show…

Napsat komentář