Divadla zblízka: Norská národní opera a balet v Oslu

  1. 1
  2. 2

Norsko sice není žádnou operní velmocí, ale může se současně pochlubit exkluzivní moderní a nesmírně rozsáhlou operní budovou, která je umístěna v přístavu Bjørvika a částečně zasahuje do moře. Vypadá to jako velká bílá kra potápějící se pod mořskou hladinu. Však byla také oceněna jako nejlepší stavba v Evropské unii prestižní architektonickou cenou Mies van der Rohe Award, v jejíž porotě tehdy poprvé seděla také česká zástupkyně.

Den Norske Opera & Ballett Oslo (foto Pavel Horník)
Den Norske Opera & Ballett Oslo (foto Pavel Horník)

Až do otevření nového divadla v roce 2008 probíhal operní život v norské metropoli na jiných místech. V samém centru města na úpatí mírně se zvedajícího kopce, kterému vévodí královský palác, a mezi budovou parlamentu se nachází pěkná klasicistní stavba norského Národního divadla. Byla postavena v roce 1899 podle návrhů norského architekta Henrika Bullise.

National Theatret Oslo (foto archiv)
National Theatret Oslo (foto archiv)

Má krásně zdobené hlediště o dvou pořadích, ve kterém se v době vzniku umístilo přes jedenáct set diváků. Sloužilo ale převážně činohře (sám jsem zde viděl Shakespearova Romea a Julii, což uvádím proto, že jsem byl překvapen výbornou akustikou sálu). Před divadlem nás vítají sochy Henrika Ibsena a slavného básníka a prozaika Bjørna Bjørnsona. Zajímavé je, že syn posledně jmenovaného byl ředitelem tohoto divadla. Jeho manželkou byla v té době známá norská pěvkyně a první představitelka Carmen v Norsku, Gina Oselio. Samozřejmě norských operních umělců, kteří působili v Bayreuthu, milánské Scale nebo newyorské Metropolitní opeře, bylo více. Zde bych namátkou uvedl třeba Ellen Gulbranson, Elisu Wiborg nebo Kaju Eide Norenu. Tenoři Bjørn Talén a Karl Agard Ostvik nebo baryton Erik Bye a další šířili slávu norského vokálního umění ve světě.

Dalším důležitým momentem ve zdejší operní historii bylo v době do roku 1919 působení dirigenta Johana Halvorsena. Ten se třeba zasloužil o uvedení opery Nížina Eugena d’Alberta v roce 1913 a obsadil do hlavní role tehdy teprve osmnáctiletou, později světoznámou Kirsten Flagstad. Ta se stala po skončení své hvězdné kariéry v roce 1957 ředitelkou Norské národní opery a baletu. Setrvala v této funkci až do svého úmrtí v roce 1962. V pozdějších dobách se na světových jevištích objevily třeba wagnerovská představitelka Solveig Krigelsborn, Elizabet Norbert-Schulz nebo Randi Stene. Z mužů to pak byli Frode Olsen, Per Vogelsanda a tenor Thomas Ruud.

V třicátých letech minulého století byla podle návrhů architektů Christiana Jakoba von Muntheho a Arne Eideho v centru města postavena víceúčelová budova (mimo jiné instituce i hotel), ve které se také nacházel velký divadelní sál pro skoro čtrnáct set diváků. Zde, v takzvaném Lidovém divadle – Folketeateret –, se také hrála operní představení skoro padesát let a to od doby, kdy byla ustavena Norská národní opera. Bylo zde její domovské sídlo až do času, kdy byla otevřena budova nového divadla v přístavu Bjørvika. Dnes se ve Folketeateret produkují hlavně muzikály. Pro zajímavost, na začátku sedmdesátých let zde vystupovali jako členové souboru Norské národní opery vynikající čeští sólisté pražského Národního divadla Libuše Márová a Jiří Zahradníček.

Folketeateret Oslo (foto Pavel Horník)
Folketeateret Oslo (foto Pavel Horník)

Projekt nového operního divadla vyhrál norský architektonický ateliér Snøhetta. Základní kámen byl položen roku 2004 o čtyři měsíce dříve, než bylo plánováno, tedy 12. dubna 2009. Tehdy bylo králem Haraldem V. za přítomnosti několika světových státníků divadlo slavnostně otevřeno. V inauguračním večeru vystoupily operní hvězdy jako Anja Harteros, Maria Guleghina nebo René Pape. Následovalo ještě uvedení dvou baletních večerů (z toho jednou to bylo Kyliánovo Na druhé straně světa) a operní koncert. Regulérní sezona pak začala 22. října uvedením Verdiho Dona Carlose (koprodukce s Met) s René Papem v titulní roli a dále s Anjou Harteros, Peterem Matteim a dalšími. Dirigoval Marco Guidarini.

Rozlehlá budova, která v přepočtu na naši měnu přišla přibližně na deset miliard, má půdorys více než 240 × 110 metrů. Základním stavebním materiálem, mimo beton, ocel a sklo, je bílá žula a carrarský mramor a dřevo. Má čtyři patra nad zemí, ale zasahuje dalšími podlažími až šestnáct metrů pod mořskou hladinu a nachází se v ní jedenáct set místností. Na jejím vrchu je veliká terasa s výhledem jak na město, tak na mořský záliv. V podstatě stojí na náměstí pojmenovaném po legendární Kirsten Flagstad a má symbolické číslo 1. Nachází se zde její bronzová socha směřující pohledem na divadelní budovu. Autorem je norský sochař Joseph Grimeland. Široký hlavní sál o třech pořadích obložený tmavým dřevem má tisíc tři sta padesát míst. Od jeviště je oddělen efektní oponou z krumplované hliníkové fólie, jejímž autorem je Pae White. Obrovský, nejmodernější technikou vybavený jevištní prostor zahrnuje dvě boční a zadní scénu. V budově jsou ještě další dva menší divadelní sály. Prostory pro diváky jsou bohatě dimenzované. Kolem části vnějšího prstence hledištní podkovy se nachází přes několik pater otevřený foyerový prostor. Zaujaly mne třeba divácké šatny, kde si sami odložíte kabát na věšák a vezmete číslo. Nikdo šatny nehlídá. V některých jiných zemích bych si to nedovedl bez hlídání představit. Protože napadal nový sníh a bylo chladno, visely tam i dámské kožichy. Začátkem března 2010 jsem zde navštívil hudebně vynikající představení Wagnerova Tannhäusera v extravagantní, nicméně velmi zajímavé režii Stefana Herheima, zdejšího rodáka. Akusticky, pokud mohu sdělit svůj dojem z místa v přízemí, je sál vynikající. Divadlo bylo úplně plné a ocenil jsem bouřlivé ovace publika, které – ač severské – nebylo vůbec chladné.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář