260 let s Mozartem

„Kdo z těch, kdož pozorně sledují národní i kosmopolitní vývoj umění, jeho zjevné i tajemné vztahy k životu, kdo by nevěřil v jeho vyšší, božské poslání? Vezmeme-li v procesu vývoje lidské společnosti v úvahu všechny světodějné okamžiky, najdeme vždycky individuality, jež příroda zvlášť obdarovala a předurčila k tomu, aby pro další časy stanovily zásadní normy snažení a pokroku a prorocky k tomu sami dávali impuls. Takovým géniem byl Mozart.“

Tento text vyšel v roce 100. výročí Mozartova narození, v roce 1856. Stojí v něm dále:

„Rozumí se samo sebou, že za svého života nebyl vždy uznáván tak, jak by jeho géniu odpovídalo. V tom se svět nemění. Originální umělec nastupující nové dráhy se nikdy nevyhne bojům s nepochopením. Stačí připomenout Beethovena, C. M. Webera a jiné, a neunikl tomu ani Mozart. U hvězd první velikosti na uměleckém nebi se vždy setkáme s výtkami prazvláštních novot a politováníhodného odklonu od čistoty umění. Takový příklad poskytuje výrok vídeňského Koželuha o předehře k Donu Giovannimu: ‚Plno chyb, ale krásných.‘ Avšak jiný, příkřejší příklad je příhoda, kdy šestici křišťálově čistých, po formální i stylové stránce výtečných kvartetů věnovaných mistru Haydnovi vrátili z Itálie, protože by se ‚tolik nových akordů a disonancí považovalo za chyby‘.“

O málo později se začal utvářet obraz umělce s gloriolou nadpozemskosti, romantický obraz génia obdařeného božskou jiskrou. A ten platí do značné míry dosud, neboť – ať už Mozartovu výjimečnost chceme vysvětlovat jakkoli – zůstává otázka, proč právě jeho hudba působí tak, jak působí. Stejnou záhadu, jakou představovala pro devatenácté století, představuje i dnes.

Obraz vnímání Mozartovy osobnosti a jeho díla se proměnil a utvrdil mezi roky 1792 a 1820. Lexikon Ernsta Ludwiga Gerbera Historisch-Biographisches Lexicon der Tonkünstler, který vyšel poprvé roku 1790, tedy ještě za Mozartova života (uvádí mimochodem rok jeho narození 1757), píše o stále vzrůstajícím věhlasu klavíristy a skladatele od dětských let, a dodává:

„Tento velký Mistr se s harmonií důvěrně obeznámil tak hluboce a vroucně, že je pro necvičené ucho obtížné jeho díla sledovat. Dokonce i zkušení musejí jeho skladby slyšet vícekrát. Naštěstí se ještě mlád zdokonalil mezi přívětivými a laškovnými vídeňskými múzami; jinak by ho snadno mohl postihnout osud velkého Friedemanna Bacha, jehož vzlet dokázalo sledovat jen několik očí ostatních smrtelníků. Že Mozart stále ještě náleží k našim žijícím nejlepším a nejobratnějším klavíristům, je zřejmé i bez mého připomenutí.“

Jaké bylo skutečně Mozartovo pianistické umění, dnes posoudit nemůžeme, víme však, že součástí účinku na posluchače není pouze dokonalá technika a další strohé parametry, ale také charisma, kouzlo osobnosti – a to v Mozartově případě rozhodně spolupůsobilo, ať už jím vyvolával sympatie, nebo antipatie. O věhlas Mozarta jako skladatele se ale nepostaral pouze romantický výklad božského umění. Přelom osmnáctého a devatenáctého století je obdobím velkého nástupu vydavatelské činnosti a hudebního časopisectví, a v jejich spojení se Mozart stal „tržní“ jednotkou, pro vydavatele vítaným artiklem, v přímé závislosti na rozvíjející se hudební žurnalistice. Kritická činnost hudebních spisovatelů povzbuzovala zájem, nahrávaly mu reklamy nakladatelství, a vznikla tak nedílná vazba tisk – nakladatel – spotřebitel.

Velmi rychle se šířily anekdotické obrázky z Mozartova života. Johann Friedrich Rochlitz začal mozartovské anekdoty zveřejňovat roku 1798 v lipském časopise Allgemeine musikalische Zeitung a vydržel s nimi na další dva roky. Překládaly se do dalších jazyků a pronikaly do obecného povědomí snáze (a trvaleji) než nefalšované biografické skutečnosti. Měnily se v legendy, které jsou nesmrtelné, přestože k nim historikové přistupují věcně a zbavují je nejrůznějších nánosů. Žádný život velké osobnosti není zdokumentován bez mezer a ty ponechávají volné pole fantazii. Máme k dispozici téměř 1.500 dopisů členů rodiny Mozartových a dodnes v nich leccos zůstává hádankou.

Jak říká jedna z nejnovějších mozartovských prací (Gerhard vom Hofe: Das Genie Wolfgang Amadé Mozart in literarischen Bildern romantischer Tradition der Kunstreligion und Musikästhetik, Lipsko 2014): Mozartovo osobité vyjadřování v narážkách a dvojsmyslech zavdávalo často podnět ke spekulacím a domněnkám a z nich se vytvářely další legendy. Tak vznikaly různé spekulace i k rozhodujícím fázím Mozartova života, neboť klíčové dokumenty scházejí. Do značné míry nevyjasněný například zůstává jeho vztah k otci po odchodu ze Salcburku; nevíme, co vlastně znamenala celá ta synovská vzpoura vůči zaměstnavateli arcibiskupovi i vůči hlavě rodiny, završená svatbou se ženou, již Leopold Mozart neschvaloval. Nebo Mozartovo postavení ve Vídni ke konci života.

Má pravdu Gerber, když píše, že Vídeň Mozarta „naštěstí“ přiměla k tomu, aby psal hudbu přístupnější a ne tak komplikovanou? Anebo naopak Lorenzo da Ponte, který ve svých Pamětech hovoří o intrikách protivníků, kvůli nimž se Mozartovi nepodařilo „svého božského génia ve Vídni uplatnit“? Není úplně zřejmý lidský a umělecký vztah Mozarta k Salierimu, ale ani k jiným umělcům tehdejšího hudebního života, a přes různé pokusy o vysvětlení ani skutečný stav jeho materiální existence v posledním životním období. A koneckonců neznáme ani všechno kolem podnětů ke vzniku posledních velkých děl – Requiem a posledních symfonií (k Requiem v posledních letech přišel s novými detaily Christoph Wolff: Mozart’s Requiem, 1998, německy 2001).

 

Po stu letech
Vídeň oslavila sté výročí Mozartova narození roku 1856 uvedením jeho mše ve dvorní kapli, Mozartovy skladby zazněly v kostelích augustiniánů, františkánů, dominikánů a v chrámu sv. Petra. Slavnostní mši k Mozartově památce ohlašovalo srbské hlavní město Záhřeb. Tyrolský Innsbruck naopak naprosto světsky připomněl Mozarta „uměleckou novelettou“ Mozart v Itálii. Pochopitelně i ona rozvíjela mozartovské anekdoty. Stařičký kapelník Guarini běduje po premiéře jakési opery před svou dcerou nad úpadkem italské hudby (zkráceno):

„Představ si, dítě, že se dílo toho pochlebníka, co sluch dráždí tak, že jsem ho po první zkoušce zavrhl, publiku líbilo! A nejen líbilo, ono bylo nadšené, a já to musel dirigovat, já, který se těšil, jaké fiasko to bude už po první scéně. Kdepak, hudba teď bude vzkvétat u severských barbarů, naše země nechala své dítě zpustnout a rozmazlila ho, hudba nalezne svou novou vlast na severu…“

Do rodinného rozhovoru vstupuje jakýsi mladý muž a představí se jako Wolfgang Amadeus Mozart ze Salcburku.

„Ach, vy jste ten tedesco, o němž mi dcera vyprávěla?“ začíná text v dalším čísle. A aby se ujistil, ptá se Guarini:

„Jste vy ten, co si v Sixtinské kapli zapamatoval hudbu k nešporám?“

„Ano, maestro, to jsem já; od té doby jsem nabyl hodně zkušeností a zažil proměnu hudby.“

„To vám věřím,“ řekl Guarini, „se mnou to nebylo jiné. Od té doby, co zemřel můj přítel Porpora, a Pergolesiho hudbu už z kostelního kůru neslyšíme, jde to u nás s hudbou od desíti k pěti. Povězte, jak je to ve Vídni? Je tam vnímavé publikum?“

„Ach, moje vídeňské publikum potřebuje čas. Nejdřív musí nové strávit, propočítat a promyslet, jestli je dílo klasické, nebo neklasické; je to s ním těžké, ale snad se to časem změní. Mezi námi: Italská hudba je sladká a lidé ji neradi postrádají.“

Starý kapelník chtěl, aby mu Mozart něco zahrál. A Mozart usedl ke spinetu a zahrál árii, které později podložil Schikanederův text „V těchto posvátných síních“.

Dojatý kapelník Guarini sepjal ruce a řekl:

„Teď bych rád opustil tento svět, neboť jsem uviděl toho, který spojil sílu s laskavostí a pravdu s nejvyšším půvabem poezie.“

Usedl k nástroji sám a hrál melodie, jimiž se Mozart cítil povznášen do vyšších sfér, slyšel andělský chór, pozouny posledního soudu, octl se v ráji a květiny šeptaly „requiescat“.

„Poslední akord, Guarini se svezl ze židle – mrtev. O dvacet let později se ve Vídni v jednom kostele hrálo rekviem, poslední dílo velkého mistra své doby. A uprostřed, když prostý žalostný tón varhan přehluší pozouny, bylo možno v chrámové lodi spatřit ženu, která se slovy ‚to byla pohřební píseň mého otce‘ klesla do náručí svého průvodce. Guariniho dcera na Mozartovu návštěvu nezapomněla, a také v Mozartově duši zůstala pevně zaznamenána,“ končí noveletta.

Také jedna teorie o vzniku Requiem, kterou – z pochopitelných důvodů – muzikologie nebrala vážně. Na rozdíl od jiných literárních, dramatických a filmařských licencí, na něž reagovala zbytečně pobouřeně. Neboť o velikosti osobnosti svědčí i to, stane-li se sama předmětem dalšího zpracování. Lze vést debaty o kvalitě tohoto druhotného produktu, nikoli však o přípustnosti takového postupu, který je naprosto legitimní. Mnozí známe postavu Dona Carlose pouze ze Schillera nebo ještě spíše z Verdiho, právě tak jako příběh Svaté Jany, Richarda III., Valdštejna a jiných přiblížili leckterým z nás dříve spisovatelé, dramatikové a skladatelé než historikové – o hrdinech antických časů nemluvě. Městské divadlo v Lipsku například uvedlo k Mozartovým 150. narozeninám „umělecký obraz ze života W. A. Mozarta ve čtyřech dějstvích“; autorem byl učitel a regionální básník Leonhard Wohlmuth.

K Mozartovu výročí 1856 se také nabízel „podle autentických pramenů vytvořený věrný portrét Wolfganga Amadea Mozarta, litografie na čínském papíru za 1 zlatý, na bílém za 45 krejcarů“ a město Vídeň vydalo pamětní medaili – k uctívání velikánů patří i upomínkové předměty (kupodivu „Mozartkugeln“ byly vyrobeny na výročí zcela nezávisle, salcburský cukrář Paul Fürst je poprvé nabídl roku 1890). V roce 100. výročí narození ale také ohlásilo lipské nakladatelství Breitkopf & Härtel vydání prvního dílu mozartovské monografie od Otto Jahna. Mozartovo kulaté jubileum podnítilo i další práce – zanedlouho (1862) vyšlo první vydání soupisu Mozartových děl Ludwiga von Köchela, bez nějž se dodnes neobejdeme. Köchel, vlastní profesí přírodovědec, měl smysl pro systematičnost, „třídění“ Mozartových děl se věnoval jako hobby především během dvou let, kdy zastával funkci školského rady v Salcburku. Práce na devátém, korigovaném a doplněném vydání Köchelova seznamu pod vedením amerického muzikologa Neala Zaslawa trvala 15 let a byla uzavřena roku 2011. Kdy se objeví fakticky v knižní podobě, zatím není známo.

 

Sto padesát let
V roce 150. výročí Mozartova narození 1906 se objevila střízlivá slova:

„O Mozartovi psát mají literáti a historikové. Ale plně ho pochopí jedině hudebník. Pro toho, kdo dobře slyší, zní z jeho hudby jeho celý život, celá doba, v níž žil. A nám hudebníkům řekne i jedna árie z Figara víc než cokoli, co se kdy o Mozartovi napsalo.“

Praha si toho roku jubileum připomněla veřejnou výzdobou:

„Ze Zemského divadla a z Mozartova domu na Uhelném trhu vlají prapory. Pamětní deska na Mozartově domě je ověnčená.“

Zemské divadlo je Nosticovo/Stavovské, Mozartovým domem je míněn dům na Uhelném trhu č. 1 „U tří zlatých lvů“, který patřil Františku X. Duškovi a ve kterém Mozart bydlel za svého pobytu v Praze roku 1787. (Ta dnešní už ovšem není původní; desku, kterou na dům umístil německý Gesangsverein roku 1887, nahradila o padesát let později deska pořízená Uměleckou besedou, a roku 1956 se ještě dočkala úpravy z iniciativy Mozartovy společnosti.) Bez obyklých anekdot z Mozartova života se ovšem výročí neobešlo ani tentokrát, ať už šlo o příběh předehry k Donu Giovannimu vytvořené na poslední chvíli, nebo o pražského harfeníka, jehož popularitu krátce předtím připomněl Alois Jirásek v románu F. L. Věk.

Ve Vídni se pokládal věnec k Mozartovu pomníku za účasti starosty a vicestarosty a četných diváků, ve slavnostním sále univerzity se konala slavnost za účasti zástupců Ministerstva vyučování, rektora univerzity, vysokoškolských profesorů, studentů a mnoha hostů, mezi nimi ředitele dvorní opery Gustava Mahlera. Akademický orchestrální spolek a pěvecký spolek uvedly Mozartova díla, proslov pronesl profesor Guido Adler. Výčet podniků k tomuto jubileu by byl nekonečný. Zajímavější je, co se do té doby stalo s mozartovským obrazem.

Mozartovské bádání se nepotýkalo pouze s legendami a různými konstrukcemi, které sice zakrývaly pravou skutečnost, ale ve své podstatě byly neškodné. V roce 150. výročí narození se už ale ozvaly hlasy, o nichž bychom se domnívali, že patří až do doby vzniku nacionálního socialismu, který si uzurpoval Mozarta jako symbol „pravého němectví“, vyretušoval z libret jejich autora Lorenza da Ponte a ze zednářů dokonce učinil Mozartovy vrahy. V německém listu Mährisches Tagblatt, vydávaném v Olomouci, se v předvečer Mozartových narozenin objevil článek Friedricha Kersta z Eberfeldu, nazvaný Wolfgang der Deutsche:

„Abychom dokázali po pravdě ocenit Mozartovo německé smýšlení, ostatně málo známé a vnímané, musíme nahlédnout do oněch ‚starých dobrých časů‘, které nikomu neztěžovaly německé cítění tak, jako právě jemu,“ píše autor, který se mimo jiné věnoval literárně Beethovenovi, Schumannovi, ale také například Friedrichu Velikému a regionálním dějinám Wuppertalu. V článku o Mozartovi připomíná nedostatek německého národního sebevědomí v roztříštěné říši, která nyní představuje pouhý zeměpisný pojem:

„V této chmurné době projevil Mozart překvapivé německonacionální cítění, ačkoli byl ‚pouhým‘ hudebníkem. Pro něj nebylo němectví prázdným pojmem jako téměř pro všechny jeho současníky, a také se nekrylo například se ‚salcburskou‘ nebo ‚rakouskou‘ příslušností. Uctíváme v něm průkopníka německého bytí a německého umění, který jako takový musí být jistě postaven na roveň Richardu Wagnerovi.“

V podobném duchu je psán celý článek. Opírá se o citát Mozartova dopisu z Paříže z 29. května 1778:

„Často nevím, jestli mě tlučou, nebo píchají – není mi ani zima, ani horko – nic mě moc netěší; co mě ale hlavně povzbuzuje a drží při dobré mysli, je myšlenka, že vy, nejmilejší tatínku a má milá sestro, se dobře vynacházíte – protože jsem upřímný Němec – a protože, když už nesmím vždycky mluvit – si můžu aspoň myslet, co chci, ale to je také to jediné.“

Ve skutečnosti se jedná o Mozartův přípisek k dopisu jeho matky, která manželovi sděluje, jaké jsou v Paříži ceny masa, že víno je drahé a špatné (ještě horší než v Anglii) atd. Autor článku Mozartův přípisek zkreslil už vypuštěním první věty:

„Já se cítím bohu chvála a díky celkem obstojně, až na to, že často nevím…“, dále odstranil pomlčky, čímž také dodal textu jiné vyznění (i tím, že vsuvku o „upřímném Němci“ nechal vytisknout proloženě), především však zastřel Mozartův charakteristický humor, jeho typicky dvojsmyslný, ironický způsob vyjadřování, a jeho slova tak tendenčně zneužil.

Podobně a ještě ostřeji se s touto větou manipulovalo jako s dokladem Mozartova vědomého němectví v následujících letech. Salcburk se na Mozartovo němectví díval jinak:

„Mozartovo umění je v jádru národní, ale jeho výhonky objímají celý svět. Němec Mozart hovoří jazykem, kterému rozumí všechny národy. Hovořil tak už tehdy, kdy ho vnější poměry nutily používat italské výrazivo. Proto není nestylové ani nevkusné, konalo-li se slavnostní představení Dona Giovanniho v původním jazyce,“ píše recenzent o oslavě Mozartových narozenin v jeho rodném městě. Stín nacionalismu, negativního důsledku národnostního uvědomování devatenáctého století, se objevil i v Praze.

Národní listy se pustily na základě čísla věnovaného Mozartovi do redakce Prager Tagblattu a vyčetly jí německý nacionalismus, a to argumenty, laděnými neméně nacionalisticky. Místo úcty ke géniovi tedy pro dobu příznačné vzájemné házení špíny. (Debaty o Mozartově „národní příslušnosti“ nacházíme kupodivu ještě i dnes, kdy už na ní opravdu nemusí nikomu záležet.)

Zajímavé postřehy obsahoval fejeton zveřejněný rovněž v roce 1906. Také se v něm objeví Mozart jako představitel německé hudby, ale v odpovídajícím kontextu – a leccos stojí za zamyšlení i dnes:

„Sotva skončily oslavy Schillerova roku a ve vzduchu ještě doznívá echo zvonů, už opět radostně ladíme své duše, už volá další svatý patron německého duchovního života svou obec k nové pobožnosti. Wolfgang Amadeus Mozart!

Když se dnes vysloví to velké jméno, nastolí se samozřejmě otázka, zda kouzlo, které kdysi vyslal a dotklo se všech hudebně cítících srdcí, aby je osvěžilo a povzneslo, působí stejně silně ještě i dnes. Kdo by se odvážil neodpovědět mocným, bezpodmínečným ano? Jistě, v tuto chvíli, kdy se připravujeme na jeho 150. narozeniny a než zapálíme slavnostní svíčky, kdy je Mozartovo uctění pro umělce a přátele umění věcí cti, téměř společenskou povinností a trochu módou, v této chvíli je celý svět plný jeho jména a to jméno bije do očí na všech nárožích z divadelních cedulí a koncertních programů. A nelze zapřít ani skutečnost, že Mistr, i když už žezlo předal jiným, se ve znějící říši paní Hudby stále ještě hrdě a pevně drží na vrcholu. Ano, panuje, ale už nevládne. Postavili jsme ho na podstavec ještě vyšší a stal se z něj čestný prezident německého hudebního umění. Tím je však odsunut ze skutečného života do světa nečinnosti, postoupen elysejskému poklidu. A mezi světem zde a tam teče povážlivá řeka Léthé.

Muselo k tomu dojít a bylo by směšné to popírat. Mozart už dlouho nestojí ve středu veřejného hudebního života, stal se předmětem uměleckohistorického pozorování, samozřejmě velice zajímavého. Pokud se ještě hraje a uvádí, děje se tak proto, aby se získalo uznávané číslo programu nebo se s pomocí pikantně použitých historických dekorací dostal do hracího plánu, v nejlepším případě ze starého zvyku. Jsme vděční, když se objeví, nechybí známky obdivu, velebí se jeho půvab, jemnost, jeho radostná, projasněná bytost, klaní se mu i ti noví a nejnovější. Richard Wagner a Richard Strauss vzdali uctivé uznání jeho řemeslu, ale snadno se dá vycítit, že všichni ti klaněči tak nečiní úplně dobrovolně, že jim tak víceméně velí slušnost a zdvořilost. A také tak přikazuje vzdělanost. Ignorovat uznávané veličiny si dnes nikdo nedovolí. Dokonce Bayreuth zpívá v Norimberku („mírným pohybem“):

‚Nepohrdejte mistry a ctěte jejich umění!‘ Pieta si vybírá clo, celnicím se nikdo nevyhýbá a ani vyhnout nemůže, a je to tak dobře. Jenže současnost už nevolá po Mozartovi ze srdce, dokonce bych řekl, že už mu ani nerozumí. Nedávno jsem slyšel Symfonii C dur, končící velkou fugou, a ta fuga byla výtečně zahrána. ‚Půvabné, půvabné… tak graciézní!‘ řekla vedle mě mladá dáma, která s sebou dokonce měla partituru. A mne obešel mráz.

Kdysi se toto dílo obdivovalo jako dar, přicházející z nejsvětější říše. Zvláště v oné fuze, v níž se nejúžeji propojuje umění a věda, jako by hudba otevírala svá nejhlubší tajemství. A teď se ta hloubka a ušlechtilost proměnila v nicotnou cetku. Jupiterská symfonie půvabná, graciézní! Jak mi bylo líto ubohého Mozarta, že se musel dočkat z krásných úst dvacátého století tak zraňující pochvaly! Zároveň je to ale také malý příspěvek k záhadným dějinám hudební recepce. Vidíme, jak tytéž tóny dnes vyvolávají úplně jiné pocity než dřív, a tím také docela jiné úsudky. Můžeme předvídat, že generace za sto let se bude nad tím ohnivým kouzlem symfonie možná usmívat jako nad nejrozkošnějším rokokem, a jízda valkýr se bude uvádět jako sice staromódní, ale pořád ještě docela pěkná meziaktní hudba.

Ještě jednou – to všechno je pochopitelné. Jiné doby, jiné mravy. Mozart už nemůže být vůdčí osobností veřejného hudebního života, ale je k politování, že už není ani tím, čím byl téměř celé století, už ne tím laskavým, všudypřítomným domácím bůžkem rodinného života. Nedá se dost ocenit, co pro rodiny udělal, jak oduševňoval a oblažoval štěstím, povznášel ducha. Stojíme zde před něčím, co se nedá zvážit ani změřit, co pouze cítíme. Kolem roku 1815 započala dlouhá doba míru, a do téže doby, jíž se bohužel nedožil, spadá také jeho velký vzestup, růst světové slávy, rozsáhlé péče o jeho umění. Jistě nebylo bez významu, že rodinným nástrojem se stále více stával klavír. Mohli jste chodit od domu k domu, a všude ležel na pultu otevřený Mozart. Jeho melodie zněly ze všech oken, ulicemi se nesly do dálky útržky z jeho oper.

Je škoda, že prokletí stáří postihuje to, co ještě mohlo zůstat svěží. Zažil jsem, jak se mladý a hudebně vzdělaný muž při citátu z Kouzelné flétny tázavě zadíval na toho, kdo ho vyslovil. Ten nešťastný člověk to neznal! Jemu nikdy růžové rtíky nezazpívaly: ‚Mužům, kteří lásku cítí, dobré srdce neschází!‘, a nemohl tedy ani odpovědět. Považoval to za kýčovitou poezii, a to asi právem. Ale přijmeme-li ta slova skromně a necháme je proniknout hloub a hlouběji, pak je nám, jako by z nich v čisté, poetické hudební formě promluvila nejkrásnější lidská pravda. Pro Schopenhauera byla hudba zjasněným světovým názorem, filozofií v tónech, a kolik znějící moudrosti nalezneme právě v Mozartových operách, kolik moudrosti ve stručných vzorcích, v krátkých melodických větách!“

 

A dál…
V roce roce dvoustého výročí Mozartova narození, v roce 1956, se (u nás) můžeme dočíst, že „legenda buržoazní vědy o ideové nezávaznosti a obsahové nenáročnosti Mozartova umění je falešná legenda“ (opět jeden boj s legendou) a zdůrazňuje se jeho lidovost – proto patří k nejoblíbenějším operám Figarova svatba.

„Málo pozornosti se dosud věnovalo tomu, jakou roli hraje v Donu Giovannim lidový živel. Jsou to lidové scény, kde Mozart vystihl ne primitivismus, ale půvab a pravdivost lidových zpěvů a tanců.“

Především však toto:

„Líbeznost, optimističnost Mozartovy hudby má své kořeny v tom, že Mozart – na rozdíl od úpadkových modernistických směrů – nikdy, ani v nejtěžších okamžicích, ani při zážitcích nejtragičtějších, neztrácí perspektivu, vždycky vidí životní klad – krásu.“

Příznačné je, že článek v rozporu s jeho obsahem doprovázel fiktivní, velice idealizovaný Mozartův portrét Ernsta Hadera, vytvořený kolem roku 1880.

Roku 1956 je Mozart „světově uznávaný a národní kultury přesahující jev. Vůči staršímu klasickému obrazu vystupuje aktuálně cítěný, pestrý a dionýský Mozart, a současně se jeho hudba stylizuje jako smiřující symbol globalizovaného světa,“ stojí v lexikonu vydaném v roce 2006, čili k dalšímu Mozartovu jubileu. Toto předposlední kulaté výročí už si sami pamatujeme.

Pochybovač z roku 1906 se mýlil, ale možná ne tak docela. Nad ohnivým kouzlem Jupiterské symfonie se sice neusmíváme jako nad nejrozkošnějším rokokem a Mozartova hudba se nehraje a opery neuvádějí jen z povinnosti a pro zajímavé zpestření programů a hracích plánů – ale zda mu úplně rozumíme? Těžko říct…