35 let ve službách brněnské opery. Tenorista Jiří Olejníček by slavil osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
11. února by se dožil osmdesáti let významný český operní pěvec, dlouholetý sólista Janáčkovy opery v Brně, tenorista Jiří Olejníček. Po tři desetiletí byl doslova a do písmene jedním z nejvytíženějších a nejspolehlivějších členů toho souboru a výrazně se zapsal nejen do jeho historie, ale i do historie celého českého operního umění.
Jiří Olejníček (foto archiv NdB)

Narodil se 11. února 1937 v Brně, ale jeho dětství a mládí bylo spojeno s nedalekými Babicemi uprostřed krásné lesnaté krajiny nad řekou Svitavou. V Adamovských strojírnách se vyučil strojním zámečníkem, zpěvu se ale věnoval od raného dětství. Po vyučení se stal posluchačem konzervatoře, kde byl jeho pedagogem dlouholetý znamenitý barytonista brněnské opery Géza Fischer. Po třech letech konzervatoře následovala „služba vlasti“, kterou absolvoval jako sólista Armádního uměleckého souboru, a svá studia pak dokončil na pražské konzervatoři u profesora Jana Berlíka.

V roce 1961 se Jiří Olejníček stal členem operního souboru Slezského divadla v Opavě. Dva roky, které strávil v opavském divadle, jej dokonale připravily pro budoucí úspěšnou kariéru. Zajímavý repertoár ambiciózního oblastního divadla mu přinesl řadu různorodých úkolů, na nichž si jednak mohl vybudoval svůj základní repertoár, a jednak demonstrovat šíři interpretační možnosti. Už v Opavě prokázal, že je schopen se na velmi kvalitní úrovni vypořádat s rolemi lyrickými, mladodramatickými i s vysoce dramatickými postavami takzvaného hrdinného tenoru. A díky jeho píli a pracovní koncentrovanosti se mu také postupně dařilo vyrovnat se s hereckými požadavky jednotlivých rolí.

Od počátku bylo jasné, že mu bude blízký klasický český operní odkaz. Výborně se uvedl v rolích Jeníka v Prodané nevěstě a Víta v Tajemství, stejně tak zvládl na velmi dobré úrovni stěžejní dvořákovské role, Jiřího v Jakobínovi a Prince v Rusalce, které se později staly ozdobou jeho repertoáru. A poprvé se zde představil také v roli, která ho později provázela celý život a v níž si v mimořádně těžké konkurenci vydobyl významné postavení, v titulní roli Smetanova Dalibora.

Bedřich Smetana: Dalibor – Jiří Olejníček (Dalibor) – SD Brno 1981 (foto archiv NdB)

K těmto postavám připočtěme ještě Ondřeje Zachara v tehdejší Pauerově operní novince Zuzana Vojířová (škoda, že tato opera se už dlouho neobjevila na repertoáru našich scén, rozhodně by si to zasloužila).

S velmi náročnými úkoly se v Opavě Jiří Olejníček setkal v tenorových rolích světové klasiky. Dlouhou dobu v Opavě vzpomínali na jeho něžného lyrického Lenského z Čajkovského Evžena Oněgina, stejně jako na jeho perfektní ztvárnění vysoce dramatických rolí Dona Alvara ve Verdiho Síle Osudu a Eleazara v Halévyho Židovce.

Právě po těchto rolích přišla nabídka z Brna, kde probíhala na přelomu padesátých a šedesátých let proměna sólistického souboru ve všech oborech. Velmi výrazně se to dotklo právě oboru tenorového. Nejprve v roce 1958 do Brna přišel mimořádně perspektivní slovenský tenorista Imrich Jakubek, jenž po několika letech odešel do Bratislavy, kde bohužel brzy podlehl zákeřné chorobě. V roce 1960 přišel z Liberce Vladimír Krejčík. Po něm následovali o rok později Vilém Přibyl z Ústí nad Labem a Josef Veverka z Českých Budějovic a v roce 1963 byl z Opavy angažován Jiří Olejníček.

V Brně se okamžitě naplno zapojil do repertoáru. Převzal řadu rolí ve starších inscenacích jako například Prince v Rusalce, Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi a samozřejmě titulního hrdinu v Daliborovi. Ještě jako opavský sólista začal zkoušet Tamina v Mozartově Kouzelné flétně, jejíž premiéru v říjnu 1963 už absolvoval jako člen Janáčkovy opery.

A hned v první sezoně šel „z role do role“ v nových inscenacích. A podobně jako v Opavě i v Brně prokázal svou všestrannost a schopnost vyrovnat se s velmi rozdílnými hlasovými a představitelskými typy postav.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Jiří Olejníček a František Jílek – SD Brno 1967 (foto archiv NdB Rafael Sedláček)

Po lyrickém mozartovském Taminovi následoval dramatický Lžidimitrij v Musorgského Borisi Godunovovi, Šťáhlav v Libuši a Orsino v premiéře Smetanova fragmentu Viola uvedeném v rámci dvou smetanovských výročí. Dále to byl Zinovij Borisov v Šostakovičově Katěrině Izmajlové a role Myslivce v československé premiéře opery Bohuslava Martinů Hlas lesa.

A situace se opakovala i v následující sezoně 1964/1965, poslední, v níž Janáčkova opera působila ve staré budově pánů Fellnera a Helmera. Po Manricovi z Trubadúra následoval Princ v novém Jílkově a Linhartově nastudování Rusalky, Simonson v operní novince Jána Cikkera Vzkříšení a další z Olejníčkových kmenových a velmi úspěšných rolí, kterou se stal Rudolf v Pucciniho Bohémě. Divákům se představil i jako titulní hrdina Wagnerova Lohengrina, kterého si později zopakoval v olomouckém divadle.

Do nové budovy Janáčkova divadla, která byla otevřena v říjnu 1965, vstoupil Jiří Olejníček jako Alfréd Germont ve Verdiho Traviatě. Následovala role Camilla Desmoulinse ve skvělé Jílkově a Věžníkově inscenaci Dantonovy smrti německého skladatele Gottfrieda von Einem a poté další z Olejníčkových velkých úspěchů, titulní mužská role v Gounodově Faustovi a Markétce. Jeho Fausta zhodnotil Rudolf Pečman v Hudebních rozhledech následovně: „Titulní part Jiřího Olejníčka patří dosud k jeho nejpronikavějším úspěchům na brněnské scéně. Vládne sytým a nosným hlasem, schopným bohaté diferenciace.“

Olejníčkovy úspěšné role lze rozdělit především do tří základních okruhů. Jedním je česká operní tvorba. Kromě Dvou vdov vystoupil Olejníček ve všech stěžejních partiích oper Bedřicha Smetany. V Braniborech v Čechách dokonce ve dvou rolích. Nejdříve byl spíše lyrickým Junošem a poté typicky hrdinným tenorem Jírou. Byl výborným představitelem Dvořákova Dimitrije a v Kovařovicových Psohlavcích se představil v ústřední roli Jana Sladkého Koziny.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář