420PEOPLE v nové premiéře nastavují divákům zrcadlo

  1. 1
  2. 2

Premiéra 420PEOPLE, která proběhla ve čtvrtek v kulturním prostoru Jatka78, byla dlouho očekávaná. Oba spoluzakladatelé souboru, Nataša Novotná a Václav Kuneš, se pustili do nové tvorby a na repertoár uvedli ve společném večeru dvě choreografie. Zatímco Václav Kuneš pokračuje ve volném zpracování námětů inspirovaných Božskou komedií, Nataša Novotná pracuje s tématem tance jako nástroje komunikace. Jejich styl je v tvarování pohybu podobný, a pokud je premiéru možné chápat jako aktuální projekci společného autorského rozpoložení, je vlastně trochu znepokojivá.

V choreografii Portrait Parlé se Nataša Novotná rozhodla vytvořit bájné prostředí, kde řeč je z podstaty eliminována jako nejnedokonalejší komunikační prostředek. Choreografie je pojmenovaná podle staré kriminalistické metody popisu pachatele trestného činu, která byla jedinou možností identifikace před vynálezem daktyloskopie. Jednoduše slovní popis, nebo také skica a portrét, ale nepříliš propracovaný. Choreografie sama nicméně nijak nepodporuje dojem, že řeč je nejméně dokonalý či srozumitelný komunikační prostředek, protože je sama trochu nesrozumitelná. Budí dojem zásadního rozporu – jak mohu ukázat nefunkčnost systému představením jiného systému, který mi také tak docela nefunguje? A na druhou stranu – zobrazit nefunkční nefunkčním úmyslně je již příliš komplikované podobenství. Tanec působí nejlépe sám za sebe, sám o sobě a ve své vlastní jednoduchosti, bez meta rovin. Chceme-li tancem začít interpretovat složité intelektuální pochody, připravujeme sami na sebe pěknou past. Slovo má své místo v komunikaci a je funkční, když je správně použito. I pohyb. Slovo vyřčené, slovo napsané, dvourozměrný obraz i pohyb jsou jen různé systémy sestávající z různých znaků, a každý systém je také vhodný ke komunikování trošku jiných obsahů, nelze je zcela zaměňovat – pro porozumění znakovým systémům však stačí sdílet správný kód, aby proces komunikace fungoval. Naše případná nekompetence v užití kódů je problém nás samotných, nikoli znakových systémů jako takových. Je-li tu něco ke kritizování, pak člověk a jeho schopnosti kódovat, dekódovat a také vybírat nejlepší kód pro konkrétní druh sdělení…

Úvodní část choreografie se odehrává ve společenských prostorách divadla přímo mezi diváky. Tanečníci, aby byli alespoň trochu vidět, používají k pohybu lehce uzpůsobené židle, na nichž se posouvají prostorem a sami se dostávají do interakce. Tato část nepochybně skvěle funguje v prázdném prostoru, kde každý tanečník či pár působí jako oživlá socha. Ve chvíli, kdy je okolní prostor zaplněn diváky, vzniká jeden zásadní problém – většina opravdu nic nevidí, nebo vidí tak málo, že stejně nejsou s to zachytit celé obrazy, které v této site-specific části vznikají. Vláčná těla tanečníků se vlní v sólech či duetech, ale není čas rozpoznat jejich individualitu. Panoptikum bytostí žijících ve svých vlastních světech je následováno diváky z místa na místo a ti nižšího vzrůstu mají prostě smůlu… Nejvíce pozornosti na sebe nakonec upoutá tanečnice a akrobatka Šárka Bočková – coby obratná lovkyně ve výstupu se zavěšenou rybářskou sítí, v níž se půvabně vznáší nad hlavami obecenstva.

Po úvodu se diváci dlouze přesunují do sálu a jejich pozornost je odvedena k ryze praktickým záležitostem. Naladit se zpět na pomalou dynamiku choreografie je velice obtížné. Postupně dokážeme zachytit naznačené charaktery tanečníků, nebo alespoň hádat, kdo je jakou individualitou, případně kde a kdy více platí individualita člověka a kde pohybového slovníku. Třeba to, že Sylva Nečasová působí křehce a Milan Odstrčil jako věčně rozhněvaný mladý muž, je opravdu spíš charakteristika jejich jevištního vzhledu než něco, co bychom vyčetli z choreografie… Můžeme se o interpretaci pohybu snažit, ale jednoznačná vodítka nejsou vždy k dispozici. Třes těla evokuje nervozitu, elegantní pohyby paží hnětoucích vzduch či pásy spuštěného pletiva naznačují snad kreativního uměleckého ducha, dochází k interakci mezi tanečníky, náznaku ulpívání či pronásledování partnera, anebo spoutání a chycení oběti do sítě.

A co se stane, když zkusíme zapomenout na název, který nás nutí hledat významy? Pohyb samotný je tu vláčný, tu trhavý, využívá v prostoru mnohem víc horizontálu než vertikálu. Nekomunikuje příliš s hudbou, ani když je melodická, ani když je výrazně rytmická. Kromě několika dynamičtějších prvků, které má ve svých partech Vojtěch Rak, jenž sám působí tak trochu jako rezervoár zadržené energie, se nese celý jeho průběh v jedné dynamické lince a žije si nezávisle na hudbě. I když se chvílemi někdo noří do hudby, jako třeba Tamara Kšírová, která ji i v omezených možnostech choreografie cítí celým tělem. Chybí tu jakési vrcholy, vzmachy, momenty svobody… Energie bublá pod povrchem, ale nemá žádnou šanci vytrysknout ven. A skvělí tanečníci nemají příležitost ukázat všechno, co v nich je, protože jejich potenciál skutečně je o moc větší třeba i v partnerské práci. Únava a frustrace jsou nepochopitelnými dojmy, které větší část choreografie zanechává, a to je zvláštní a znepokojivé. Kam se poděla bezprostřední radost z pohybu, objevování a posouvání jeho hranic? Kostýmy laděné do hnědé a šedé barvy, vyjma bílého kompletu Šárky Bočkové, dále odkazují na úmornou šeď všednosti. Možná jde o podvědomý výběr. Ale i to může něco znamenat. Mimoděk…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Portrait Parlé -Novotná (Jatka78 Praha)

[Total: 8    Average: 3.8/5]

Vaše hodnocení - Paradiso -Kuneš (Jatka78 Praha)

[Total: 9    Average: 3.1/5]

Související články


Napsat komentář