Šestý ročník Dvořákovy Prahy zahájil s výjimečným leskem

Zahajovací koncert mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, který si za šest let své existence dokázal s přehledem vybojovat své pevné místo v rámci pražské koncertní sezony, letos nepřipadl na výroční den narození Antonína Dvořáka, tedy 8. září, ale až na termín o dva dny pozdější. Důvodem je novinka v dramaturgii festivalu, kterou počínaje letošním ročníkem zavedlo nové vedení festivalu v čele s uměleckým ředitelem Markem Vrabcem. Touto novinkou je tak zvaná slavnostní ouvertura festivalu, která se má každý rok konat v den skladatelova narození v některém místě spojeném s Dvořákovými pobyty či návštěvami. Letos padla volba na Lužany, kde Dvořák často pobýval u svého přítele, architekta a mecenáše vědy a umění Josefa Hlávky. Samotné „oficiální“ zahájení festivalu tak připadlo až na 10. září a jeho dějištěm bylo již tradičně pražské Rudolfinum.Výjimečnost zahajovacího koncertu byla tentokrát zesílena skutečností, že se večera osobně zúčastnila jedna ze současných nejuznávanějších světových skladatelských osobností, letos osmdesátiletý Krzysztof Penderecki, jehož nejnovější dílo, Adagio pro smyčcový orchestr, bylo na koncertě uvedeno ve světové premiéře. Přesněji řečeno, jedná se o úpravu jedné věty z autorovy 3. symfonie, dokončené v roce 1995, v době, kdy již Penderecki dávno opustil svůj dřívější kompoziční styl, vycházející z vlivu modernistů. Adagio z 3. symfonie je tedy dílem reprezentujícím období, v němž se skladatel „návratem k tradici zachránil z osidel avantgardy“, jak obrat ve své tvorbě sám popsal. Asi dvanáctiminutová hudební plocha kontemplativní nálady má skutečně mnoho společného s kompozičním stylem pozdních romantiků, zejména Brucknera s proslulými adagii jeho rozměrných symfonií. Nová instrumentace pouze pro smyčce přináší oproti původní verzi mnohem průzračnější fakturu a dojem zvukové celistvosti, který jen umocňuje celkové náladové ladění. Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, kteří byli hlavními interprety zahajovacího koncertu, přednesli dílo se zjevným zaujetím a s vycizelovanými party jednotlivých smyčcových skupin do nejmenších detailů. Příkladná byla Bělohlávkova práce s dynamikou: přestože se celá hudební plocha pohybuje převážně jen mezi ppp a mp, citlivě vystavěné gradace přispěly k přesvědčivému vyznění celé partitury. Dílo je posluchačsky velmi vstřícné, což premiérové publikum ocenilo nejen soustředěným poslechem, ale také ovacemi oslavenci, který se po doznění skladby dostavil přímo na pódium.

Druhým dílem programu byla stálice v dramaturgii festivalu, Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, právem považovaný za nejkrásnější skladbu violoncellové literatury. Letos přednesla sólový part jedenatřicetiletá americká violoncellistka Alisa Weilerstein, kterou lze bez nadsázky považovat za „zázračné dítě“: na violoncello hraje od svých čtyř let a o půl roku později již absolvovala svůj první veřejný koncert. Ve třinácti letech debutovala s jedním z nejprestižnějších amerických těles, Cleveland Orchestra, a v patnácti letech již koncertovala v newyorské Carnegie Hall. Sympaticky působící sólistka předvedla mimořádnou technickou výbavu pro interpretaci nadstandardně náročného partu a zároveň i strhující muzikalitu, která může vzdáleně připomínat interpretační styl legendární Jacqueline Du Pré. Na rozdíl od své předchůdkyně však Weilerstein nikde nepřekročila mez expresivity nad únosnou míru, a dílu tak vtiskla pečeť niterné zpovědi beze stop po okázalé dramatičnosti. Česká filharmonie byla sólistce dokonalým partnerem, ať již v tutti úsecích, nebo v nejrůznějších komornějších sestavách, kdy na mnoha místech Dvořák kombinuje violoncello například s flétnou nebo sólovými houslemi (vynikající Josef Špaček). Jak už je na zahajovacích koncertech Dvořákovy Prahy nepsaným zákonem, interpretům se po závěrečných taktech od publika dostalo hlučných standing ovations.

Po přestávce program pokračoval Symfonií č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena. Často uváděné dílo vídeňského klasika zaznělo „jak má“. Bez překvapujících inovací, zato s dokonalou propracovaností detailů a perfektní souhrou jednotlivých hráčů, kterou bylo zejména ve scherzové větě radost poslouchat. Proslulé Allegretto druhé věty pojal Bělohlávek nikoli jako quasi smuteční pochod, jak bývá někdy interpretováno, ale spíše s velkou dávkou vznešenosti a závažnosti, čehož docílil mimo jiné výtečným vystavěním jednotlivých stupňů úvodní gradace. Publikum si na závěr večera vytleskalo i přídavek v podobě brilantně zahrané předehry k Rossiniho rané opeře Hedvábný žebřík.

Závěrem glosa k organizační stránce večera. Prestižní (alespoň na české poměry) mezinárodní hudební festival, který pro zahajovací koncert předepisuje dress code, by se měl vyvarovat situací, kdy uvaděčky (s ohledem na „look“, o který se festival snaží, by se snad lépe hodil výraz „hostesky“) v předsálí Dvořákovy síně netuší, kde se nacházejí přístavky, a s nejistým výrazem v tváři posílají diváky do patra, odkud jsou ovšem tíž diváci jinými bezradnými uvaděčkami naopak posíláni zpět do přízemí, to vše minutu před zahájením koncertu. Podobně byla podceněna i organizace samotného vstupu do budovy, kde se vytvořila dlouhá fronta stojící v dešti přes celé schodiště k jediným otevřeným dveřím do předsálí. Další dva vchody nebylo možno použít, protože schodiště před nimi bylo poseto desítkami jakýchsi lampiček, což sice tvořilo působivý světelný efekt, ale funkčnost schodiště tím byla značně omezena. Snad bylo moknoucím divákům útěchou alespoň to, že stojí na červeném koberci…

Dvořákova Praha 2013
Alisa Weilerstein (violoncello)
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Česká filharmonie
10. září 2013 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Krzysztof Penderecki: Adagio z Třetí symfonie (úprava pro smyčce)
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll, op. 104
=přestávka=
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 92

www.dvorakovapraha.cz

Foto M. Divíšek a P. Hajská