95 let od narození velkého českého basisty Zdeňka Kroupy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Cesty, po nichž kráčejí leckteří pozdější významní protagonisté opery ke svým úspěchům, bývají někdy dosti klikaté. Platilo to i o pozdějším špičkovém českém basistovi, dlouholetém sólistovi Janáčkovy opery v Brně, pražského Národního divadla a posléze Zemského divadla v rakouském Linci, Zdeňku Kroupovi, jehož nedožité pětadevadesátiny si v těchto dnech připomínáme.
B. Britten: Albert Herring - Zdeněk Kroupa (Superintendant Budd) - ND Praha 1966 (foto Jaromír Svoboda)
B. Britten: Albert Herring – Zdeněk Kroupa (Superintendant Budd) – ND Praha 1966 (foto Jaromír Svoboda)

Osobnosti české opery

Zdeněk Kroupa se narodil 15. listopadu 1921 v Adamově nedaleko Brna, v oblasti Moravského krasu, v kraji, který dal české opeře a umění řadu významných osobností. Vyrůstal v prostředí, jež bylo kumštu nakloněno. Oba rodiče byli divadelní ochotníci a malý Zdeněk také hrál divadlo a dobře a rád zpíval, nicméně dle otcova přání vystudoval syn v Brně průmyslovku a v technické funkci pracoval ve známých strojírnách ve svém rodném městě. Přitom se učil zpěvu v Brně u Anny Kranzové a zpíval v Akademickém pěveckém sdružení Morava pod vedením znamenitého sbormistra Josefa Veselky a také v brněnském rozhlase pod taktovkou Břetislava Bakaly.

V roce 1945 jej podnik vyslal na služební pobyt ve slovenské Dubnici nad Váhem. O sobotách vyjížděl do nedalekých Trenčianských Teplic. Tam dostal díky Břetislavu Bakalovi možnost zpívat několik árií při koncertě Vachova sboru moravských učitelek, jehož byl Bakala dirigentem. Náhoda tomu chtěla, že v půvabných slovenských lázních se léčil čelný sólista milánské La Scaly Tancredi Pasero, který dotyčný koncert navštívil. Mladý zpěvák ho zaujal a Zdeněk Kroupa plně využil nabízené příležitosti a během několika lekcí vstřebával pilně Mistrovy rady, kterých pak ve své vlastní kariéře bohatě využíval.

Několik vět k osobnosti Tancrediho Pasera (1893-1983). Byl jedním z nejvýznamnějších barytonistů své doby. Více jak čtvrtstoletí, od poloviny dvacátých let do roku 1952, byl faktickým prvním barytonistou milánské Scaly. Jeho parádní rolí byl především král Filip ve Verdiho Donu Carlosovi. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl rovněž členem Met, kde se věnoval především verdiovskému repertoáru. Pravidelně zpíval v londýnské Covent Garden a na dalších špičkových evropských scénách. Po odchodu na odpočinek se věnoval pedagogické činnosti.

Půvabná historka je podle tvrzení pamětníků rovněž spojená s Kroupovým zahájením profesionální kariéry operního pěvce. Stalo se to někdy na jaře 1947. V Janáčkově opeře bylo naplánováno představení Evžena Oněgina, které bylo ohroženo, protože představitel Gremina (patrně šlo o skvělého Leonida Pribytkova) náhle onemocněl. Ředitel Ota Zítek se jako správný, cti své dbalý principál snažil najít náhradu. Nikdo z potenciálních Greminů na československých scénách nebyl toho večera volný. Tak prý si vzpomněl, že slyšel jakéhosi vojáka na nějakém vystoupení zpívat Greminovu árii. Když už neměl jinou volbu, zavolal na vojenskou správu a tam zjistili, že takový voják skutečně existuje. A byl jím právě Zdeněk Kroupa, který na čas vyměnil svou práci ve strojírnách za povinnou službu vlasti. Sehnali ho, Kroupa přišel, vystoupil a zvítězil. V hledišti byl přítomen údajně i Rafael Kubelík, který po představení vysekl mladému zaskakujícímu sólistovi poklonu.

Mezi diváky byl onoho večera však hlavně také Jaroslav Vogel, který se od září 1947 vracel po několika létech do funkce šéfa opery v Ostravě, když se její dosavadní vládce Zdeněk Chalabala stěhoval na šéfovské místo do Bratislavy. A tak se stalo, že od začátku divadelní sezony 1947-1948 se stal Zdeněk Kroupa sólistou v Ostravě.

Zde se představil ve starších inscenacích jako Vodník v Rusalce, Matouš v Hubičce a také v roli Gonzala ve Fibichově Bouři, kterou nastudoval ještě Zdeněk Chalabala těsně před prázdninami. Už jako člen divadla zpíval v alternaci s dlouholetým protagonistou souboru Ladislavem Havlíkem v první premiéře nové sezony roli žalářníka Beneše ve Smetanově Daliborovi. Poté následovala role, kterou se Zdeněk Kroupa vepsal do dějin ostravské opery. Byl jím Arkel v památné Vogelově a Hrdličkově inscenaci Debussyho Pelléa a Mélisandy, s níž ostravská opera dobyla na jaře 1948 Prahu.

Do análů vstoupil také výrok Jaroslava Vogela, který údajně řekl Zdeňku Kroupovi po brněnském Oněginovi: „Já jsem ve vás neslyšel ani tak Gremina jako krále Arkela v opeře Pelléas a Mélisanda, kterou chci v Ostravě uvést.“

Na počátku ledna byl Zdeněk Kroupa jevištním představitelem Nepřátelského důstojníka v prvním scénickém uvedení Veselohry na mostě Bohuslava Martinů, jehož dirigentem byl František Jílek. Poté následoval ještě Lodovico ve Vogelově a Hrdličkově inscenaci Verdiho Otella a konšel Malina ve Smetanově Tajemství, kterého zpíval pod taktovkou Františka Jílka. Bylo to poslední představení obou umělců v Ostravě. Po prázdninách se oba, Jílek po deseti letech, Kroupa po roce, vrátili do města svého mládí.

V Brně se v té době zvolna chystal k odchodu na odpočinek dlouholetý čelný sólista opery, vynikající interpret především rolí oboru basso profondo, Leonid Pribytkov. Bylo zapotřebí hledat náhradu. Zdeněk Kroupa, který své kvality více než jednoznačně potvrdil v Ostravě, převzal tuto roli v nové inscenaci, kterou dirigoval František Jílek a režíroval všestranný Antonín Balatka, zkušený režisér, pohotový dirigent a zejména znamenitý dramaturg. Kroupa alternoval s Pribytkovem v dalších premiérách sezony, v roli Kmeta ve Smetanových Braniborech v Čechách, konšela Maliny v Tajemství (kde ale také alternoval roli Bonifáce s Rudolfem Asmusem) a hraběte Viléma ve Dvořákově Jakobínovi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama