Jak by se měli oblékat hudebníci na pódiu? (2)

Koncertní etiketa

Fraky a šaty taky
Dříve stačily dvě malé květiny. Červená a modrá. Dvě ozdoby na jinak tmavě černé halence byly tak malé, že je asi nikdo z dálky nemohl vidět. Přesto způsobilo oblečení Madeleine Carruzzo na koncertě mnoho zla. Někteří členové si stěžovali na barevné oblečení houslistky a vedení orchestru konstatovalo, že porušila pravidla oblékání. Halenka byl tehdy zřejmě jen záminkou. Ve skutečnosti kolegové nebyli proti samotnému oděvu, ale spíše proti Madeleine Carruzzo. Byla totiž v roce 1982 první ženou, které hrála v Berlínské filharmonii.

Pravidla oblékání v souboru vedou v patrnosti všechny optické problémy, i když tyto drobnosti nejsou pevně stanoveny. Tmavý frak, smoking nebo oblek, v barvě černé nebo tmavě modré, černé punčochy a boty, bílá košile a kravata. Tak to stojí v článku 28 kolektivní smlouvy, která platí pro většinu německých orchestrů. Klasika u mužů znamená: frak, motýlek, vesta nebo pás.

Zatímco muži hrají ve večerních šatech, vkus žen bývá velmi odlišný. U mužů je frak samozřejmostí, ale vyžaduje pravidelné čištění a péči. Ze zkušeností vím, jak frak při dlouhodobém koncertním turné zejména v jižních zemích dostane „na frak“. Je propocený, nevyschne, musí se mírně řečeno prapodivně složit (a tím i pomačkat) do nepříliš velkého kufru. O stavu košil nelibé vůně ani nemluvě. Na sušení, praní a čištění není čas. Frak má však také malé přednosti. Oproti smokingu se nezapíná na knoflíky, které mohou rezonovat s nástrojem.

Ženy mají mnohé výhody. Pokud se právě nerozhodnou pro světlé šaty, které tak krásně ladí k letním bílým smokingům mužské části orchestru a líbí se letnímu festivalovému publiku. To pak musí být ve výbavě kufru nutně navíc žehlička. Obyčejně však stačí: šaty, sukně, kalhoty, blejzr, blůza nebo top. Mnohdy sladění ženské části orchestru nevyjde ideálně, pokud některá kolegyně upřednostňuje flitry a jiná jednoduché pohodlné večerní šaty.

Když hudebníci porušují pravidla oblékání a vezmou si k fraku barevné pruhované ponožky, může to vést k písemnému napomenutí nebo pokutě. Známé jsou případy suspendace při absenci černých podkolenek i rčení člena České filharmonie: „Koncert byl krásný, ale bylo vidět maso.“ Přesto se často může přihodit, že upadne knoflík na nepříhodném místě, udělá se oko na punčocháčích, motýlek má spíše vertikální, než horizontální polohu. Nezřídka se rovněž stává, že úžasně vymydlený návštěvník koncertu v novém obleku, kravatě i košili upřeně hledí na umělce, jehož koncertní bílá košile je spíše šedivá, protože absolvovala již devadesát koncertů.

Jaké vybavení musí mít koncertní umělec? Mimo tužku, sordinu a kalafunu zaručeně také rezervní punčochy a zavírací špendlík. Ale i tak se stane (vlastní zkušenost), že je nutno hrát s kalhotami hluboko pod pasem a skrývat teplé bílé vlněné ponožky, nebo maskovat bílým kapesníkem žlutou košili, když bílá leží na vzdáleném hotelovém pokoji.

Již od dob Beethovena hudebníci hrají téměř ve stále stejných materiálech, zatímco vývoj funkčních materiálů v ostatních odvětvích lidské činnosti postupuje strmým tempem. Zatímco například fotbalové dresy, koupací oděvy či kalhoty pro cyklisty jsou prodyšné i neprodyšné, termoregulační, lehké jako pírko, antibakteriální, odolné vůči UV paprskům, nepromokavé, dle přání chladivé či oteplující, chudáci hudebníci sedí v orchestřišti ve vlněných oblecích. V často úzkém fraku, ušitém krátce po absolutoriu konzervatoře, se potí a potí. Chcete-li však hrát pohodlně na pozoun, musíte si koupit frak o dvě čísla větší. A aby se dalo dobře dýchat, je dobré nezapínat poslední knoflík u košile a skrýt jej motýlkem nebo kravatou. O lakových botách ani nemluvě. Pokud jsou používány pouze na koncertním pódiu, čertovsky kloužou. A to nejen na pedálu tympánu. Jsou však černé košile s rozhalenkou a černé kalhoty řady kvartet a trií tím nejlepším řešením?

Vrcholový sport na pódiu může začít. Orchestrální hráči a zejména dirigenti zůstávají se svými krovkami jako tučňáci. Ženy v orchestru Berlínské filharmonie to mají poněkud snazší. Aby se od sebe navzájem moc nelišily, vytvořily si svůj vlastní styl oblékání. Ten říká: rukávy k loktům. Na rozdíl od mužů mohou mít rukávy ušité z tenkého šifonu. Současní a zejména mladší sólisté to mají o moc jednodušší než orchestrální hudebníci. Jak bylo uvedeno v prvním díle, jejich volba není ničím limitovaná.

A co posluchači? Krásné je elegantní oblečení, ale řada jich přijde na koncert v džínových kalhotách, ve kterých často sedí na schodech do koncertního sálu. Do milánské La Scaly by se však nedostali. Již v roce 2007 prosí divadlo své publikum o „slušné oblečení“. Upozornění je vytištěno na rubu vstupenky. Zbývá doufat, že si návštěvníci vstupenku obrátí. Ale o tom v dalším pokračování.

(pokračování)