Edward II. s manželkou a svým milencem v nové opeře v berlínské Deutsche Oper
Homosexuální ikona středověku jako operní hrdina
Homosexuální téma nové opery Edward II. Andrei Lorenza Scartatazziniho (narozen 1971), švýcarského skladatele, který ji komponoval jako zakázkové dílo pro scénu Deutsche Oper Berlin, se ukazuje jako časově univerzální, nehledě jen na skutečné osudy postav z krutého čtrnáctého století. První kritiky ale spíše oceňují odvážný a méně obvyklý námět na operní scéně než vlastní zhudebnění.
Toto devadesátiminutové hudební divadlo vzniklo na libreto Thomase Jonigka (který spolupracoval se skladatelem na předchozích projektech, především na úspěšné opeře Der Sandmann / Pískoun podle novely Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna). Nové operní dílo textově využívá především jedno z předních děl alžbětinské dramatiky – poeticko-krutou stejnojmennou tragédii Shakespearova současníka Christopera Marlowa, básníka a dramatika, jehož osobní osudy jsou stejně dramatické jako jeho nejznámější hry o Faustovi, maltském Židovi nebo právě o Edwardovi II. Do Marlowovy hry se promítá i autorova sexuální orientace a celoživotní bouřliváctví (zemřel před třicítkou za nevyjasněných okolností při zřejmě inscenované hospodské rvačce).
Libretista si ale na pomoc vzal další, tentokráte historické prameny jako anglické kroniky šestnáctého století a takzvanou Vitu Edwardi Secundi, jež kronikářsky kryje období vlády Edwarda II. Zápletka opery se soustředí na milostný trojúhelník anglického krále, jeho pomstychtivé manželky Isabelly a Edwardova milence Gavestona. Klimaxy díla jsou pak usmrcení Edwarda i Gavestona.
Berlínské nastudování disponuje znamenitými představiteli, Michaelem Nagym (Edward II.) a českým tenoristou Ladislavem Elgrem (Gaveston) i švédskou sopranistkou Agnetou Eichenholz v roli Isabelly. Přes relativně krátkou délku představení (hraje se bez pauzy) se v kritikách opakují hodnocení jako nudné představení nebo agitka, a výtky tak spíše směřují i k dramaturgii kusu a libretu. Rozporuplně vyznívá v kritikách hodnocení režie Christofa Loye, kterou někteří kritici vyzdvihují jako největší aktivum inscenace, jiní ji označují za neinvenční. Hudebně operu pečlivě nastudoval Thomas Søndergård, kterému se ale nepodařilo dodat dílu dostatečnou energii. Po premiéře 19. února 2017 následují reprízy 24. února a 1., 4. a 9. března v Deutsche Oper Berlin. Nastudování je doplněno několika přednáškami a akcemi.
Pár (spíše osobních) poznámek ke zveřejněné sezoně 2017/2018 v Národním divadle v Praze
Oznámené tituly následující pražské operní sezony nepředstavují zcela určitě dramaturgickou revoluci, spíše by se dal celkový výběr označit za sázku na jistotu bez rizika a bez zásadních překvapení.
Lákadlem bude bezesporu uvedení Brittenova Billyho Budda, díla, které zatím nebylo na českých operních scénách uvedeno, a tak vlastně zaplní jedno z více bílých míst na operní terra incognita domácích diváků. Logický je výběr režiséra Daniela Špinara (který titul prosazuje již delší čas). Zájem o Benjamina Brittena pak jistě posílí koncertní provedení War Requiem, což má v roce výročí ukončení první světové války logiku. Otázkou je, zda režisér nalezne pro námořnickou operu s veskrze mužským obsazením dostatečně silný klíč, jako se to podařilo u inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu.
Rozpaky u mě budí nové inscenace Figarovy svatby, Nabucca a Libuše, tedy děl, která jsou na repertoáru Národního divadla a orchestr je zná (což povede zřejmě k úspoře na hudebních zkouškách). V prvých dvou případech jde o tituly chronicky známé, často navštěvované i turisty. Zde samozřejmě sehraje roli i umělecko-komerční tah angažovat José Curu jako režiséra i scénografa pro Nabucca. Zařazení nové inscenace Libuše v roce vzniku republiky je zřejmě nutností. Tato slavnostní zpěvohra pak kromě obtíží při adekvátním obsazení titulní role skýtá pro inscenátory značný oříšek mírou (i výtvarné) stylizace celého příběhu a problémy, které nese dramaturgická stavba celého díla, podle mého názoru oscilujícího mezi operou a oratoriem.
Massenetova opera Werther se neobjevila na jevišti Národního divadla od roku 1939, kdy vlastně byla inscenována kontinuálně ve třech inscenacích od roku 1901 s celkem více než sto dvaceti představeními. Koprodukce s Oper Frankfurt přinese možnost poznat režijní práci Willyho Deckera, který Massenetovu operu uvedl již nejen ve Frankfurtu (2014), ale i v Římě (2015) nebo v současné době v Barceloně. Opera má dva velmi vděčné party, titulní tenorovou roli rozervaného básníka a mezzosopránový part starší zadané manželky jeho přítele, které vyžadují obsazení zpěváky s vynikající kantilénou. Titul je ovšem poněkud sentimentální a původní Goethovu předlohu trochu trivializuje na pouhou tragickou milostnou historii. Přesto zřejmě bude jedním z hlavních premiérových lákadel, a to již vzhledem k obsazení titulní role. Verdiho Maškarní ples doplňuje několik verdiovských titulů (není jich snad už příliš v porovnání s ostatními skladateli?), titul zpravidla patří k oblíbeným diváckým operám.
Uvádět současné novinky je jistě záslužné, dvě nové opery Miloše Orsona Štědroně a Ivana Archera na Nové scéně budou dalším pokusem oživit tento problematický divadelní prostor hudebním divadlem. Za úvahu by stálo, zda nezavést praxi pouze jediné české původní premiéry v sezoně a druhou věnovat některému z opusů moderního světového hudebního divadla, které zatím neznáme. Ale ať rozhodne kvalita, protože opera bez inscenace zůstává pouhým mrtvým papírovým materiálem.
Zařazení koncertního provedení Donny Diany Emila von Reznicka pro mě zůstává trochu záhadou. Opera uvedená ve světové premiéře roku 1894 v Neues deutsches Theater sice v posledních letech zažila několik pokusů o novodobé vzkříšení (včetně živé nahrávky z Kielu z roku 2004), ale výsledky nejsou zcela přesvědčivé. V kontextu například dvou výročí operního skladatele Ericha Wolfganga Korngolda (1897–1957) se mi jeví Reznickova opera jako spíše marginální. Odvěkou pravdou ale je, že zavděčit se všem požadavkům není možné. Přesto mi výběr v celkovém pohledu přijde jako konzervativní, určený spíše standardnímu opernímu předplatiteli než operním fanouškům. Nedokážu si také představit, zda některý z titulů bude představovat výrazné lákadlo pro zahraniční návštěvníky (snad kromě Brittenova Billyho Budda a případných velkých jmen ve Wertherovi), aby se kvůli němu s nadšením vydali do Prahy.
Orfeus Philippa Jarousského
Slavný francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky společně s Diegem Fasolisem připravili speciální koncertní program inspirovaný mytickou postavou antického Orfea v dílech od renesance po baroko.
Výběr z oper a vokálních skladeb Claudia Monteverdiho, Luigiho Rossiho, Antonia Sartoria a především Christopha Willibalda Glucka a Georga Friedricha Händela přednese slavný zpěvák se sopranistkou Amandou Forsythe (jako Euridice) za doprovodu souboru I Barocchisti (s uměleckým vedoucím Diegem Fasolisem) ve Wiener Konzerthaus 16. března 2017. Prvá část programu nese název La morte d’Euridice (Smrt Eurydiky) a obsahuje úryvky ze tří stejnojmenných oper L’Orfeo Monteverdiho (1607), Rossiho (1647) a Sartoria (1672). Druhá část programu pod názvem Orfeo all’inferno (Orfeus v podsvětí) nabídne úryvky z pasticcia Johanna Christiana Bacha podle Gluckovy slavné opery vytvořené pro Neapol 1774. Těm bude předcházet árie a recitativ Ho perso il caro ben ze serenaty Il Parnasso in festa Georga Friedricha Händela z roku 1734. Oba zpěváci, aby vytvořili dokonalejší iluzi příběhu slavných milenců, budou celý děj mimovat, sice v koncertním provedení, ale se scénickými prvky.
Americká sopranistka Amanda Forsythe zpívá lehký sopránový repertoár v barokní opeře a také Mozartovy role (především Paminu). V Gluckově opeře Orfeo ed Euridice zatím na scéně zpívala jen postavu Amora, ale zato hned v londýnské Covent Garden a s Operou Royal v dvorním divadle ve Versailles (oboje v roce 2015 s Johnem Eliotem Gardinerem). V Monteverdiho orfeovské opeře pak zpívala menší part Proserpiny.
Celý koncertní program prvé části kontratenorista nedávno již nahrál pod názvem La Storia di Orfeo pro label Warner Classics na CD, které bude mít oficiální distribuční premiéru na začátku března 2017. Se stejným souborem a dirigentem s ním ale místo Amandy Forsythe v sopránových rolích vystupuje Maďarka Emöke Baráth. Tento koncertní program ale bude uveden již 12. a 14. března ve Versailles. Ceny vídeňských lístků do Velkého sálu Konzerthausu se pohybují od 18 do 67 eur.
Händelův Oreste ve Vídni
Oreste – tato málo známá opera Georga Friedricha Händela z roku 1734 bude uvedena 6. března 2017 mladým zpěváckým souborem vídeňské Kammeroper, která je součástí Theater an der Wien.
Nejde však o původní Händelovu kompozici, partitura je sestavena z převážně starších čísel předešlých mistrových děl. Jde tedy o autorské pasticcio, provedené v Royal Opera v Covent Garden. Dílo bylo provedeno pouze třikrát za skladatelova života, pak zcela zmizelo z povědomí muzikologů a scénicky bylo uvedeno až roku 1988. Inscenováno je ale jen zřídka, významné jsou inscenace při příležitosti English Bach Festival na studiové scéně Linbury Studio Theatre při londýnské Royal Opera House roku 2000 a americká premiéra na Juilliard School v roce 2003.
Námětově dílo vychází ze zápletky z Tauridy, kde dochází k setkání Oresta (již ženatého se sestřenicí Hermionou) se sestrou Ifigenií, která zde funguje jako Dianina velekněžka. V příběhu nechybí ani Orestův věrný přítel Pylades a krutý vládce Tauru Toante. V původní premiéře interpretoval titulní roli slavný kastrát Carestini, v současnosti bývá obsazována mezzosopránem.
Tak je tomu i na jediné dosavadní kompletní nahrávce pod taktovkou George Petroua (2003). Nová produkce vídeňské komorní operní scény vzniká pod dohledem dirigenta Rubéna Dubrovskyho, který povede svůj soubor Bach Consort Wien, a německého operního a činoherního režiséra Kaye Linka. V inscenaci vystoupí kontratenorista Eric Jurenas (Orestes), který střídá barokní party se soudobými, mimo jiné také s rolí Fidiho (= Siegfrieda Wagnera) ve zcela nové opeře Wahnfried o rodině Richarda Wagnera s letošní premiérou v Karlsruhe. Dále vystupují Frederikke Kampmann (Ermione), Carolina Lippo (Ifigenia), Thomas David Birch (Pilade) a Matteo Loi (Toante). V období od 6. března do 2. dubna je naplánováno deset představení v italském jazyce s německými titulky.
Simone Kermes pesimisticky o stavu operní návštěvnosti
„Opera končí,“ to již několikráte opakovala přední německá koloraturní sopranistka Simone Kermes. Skepse, týkající se například průměrného, průběžně stárnoucího operního posluchače a malého počtu mladých lidí v opeře, výrazně prostupuje i jejím posledním rozhovorem pro Berliner Morgenpost. Ten byl veden při příležitosti jejích kostýmovaných koncertů s virtuózním recitálem, s nímž bude vystupovat nejen v Berlíně (27. února 2017). Součástí show jsou ale i dva tanečníci, kostýmy a paruky a též komorní orchestr, aby byl posílen vizuální dojem koncertu. Pěvkyně je pak redaktorem označována za Lady Gaga současné opery (tomu by jistě odpovídalo výstřední chování a poněkud svérázný módní styl pěvkyně, ve kterém nehraje hlavní roli elegance, ale spíše snaha šokovat). Celé znění rozhovoru s titulkem „Kdo jde ještě dneska do opery?“ najdete zde .
Výstava týdne
Siegfried Wagner: Bayreuths Erbe aus andersfarbiger Kiste. Schwules Museum, Berlín. Zásadním průlomem v chápání některých aspektů Wagnerova kultu a historie jeho rodiny je zřejmě nová výstava v berlínském Schwules Museum. Pod doslovně obtížně přeložitelným názvem mapuje život a dílo Wagnerova syna Siegfrieda (1869–1930).
Úspěšný dirigent operního odkazu svého otce a skladatel řady převážně pohádkových oper vedl tajný život homosexuála v tehdejší silně restriktivní společnosti, což vedlo i ke skandálům a vydírání. Díky dochovaným dokumentům a také zcela nově zveřejněným dopisům můžeme dnes alespoň částečně rekonstruovat osud homosexuálního či bisexuálního umělce pod tlakem rodiny a společnosti v tak proklamovaně heterosexuálním prostředí, jakým byl Bayreuth a vila Wahnfried. Expozice se ale nesoustředí jen na jeho osudy, speciální sekce jsou věnovány například homosexuálním rysům díla Richarda Wagnera i osudům dalších členů Wagnerovy rodiny ve vztahu k tomuto palčivému tématu.
Výstava vznikla za oficiální spolupráce International Siegfried Wagner Gesellschaft a Richard Wagner Museum Bayreuth. Potrvá od 17. února do 26. června 2017. Pro více ostýchavé zájemce je vydán alespoň obsáhlý katalog pro domácí studium a celá výstava je doprovázena přednáškami a také koncertem z díla Siegfrieda Wagnera.
Nahrávka týdne
Terry Wey – Pace e Guerra. Bach Consort Wien, dirigent Rubén Dubrovsky. Sony Music, Deutsche Harmonia Mundi 2017 (1 CD). Kontratenorista švýcarsko-amerického původu Terry Wey vydává v těchto dnech nové profilové album Pace e Guerra (Mír a válka) s podtitulem Arias for Bernacchi.
Vynikající interpret pozdně renesanční a barokní hudby po vzoru jiných kontratenorů i zpěváků jiných hlasových oborů vzdává poctu slavnému interpretu händelovské éry, v tomto případě sopranistovi Antoniovi Mariovi Bernacchimu, který se proslavil v dějinách jako současník a následovník kastráta Senesina ve dvou londýnských angažmá (nejprve 1716/1717) a především operních sezonách 1729 až 1732, kdy pro něj Georg Friedrich Händel zkomponoval hlavní kastrátové party v operách Lotario, Tolomeo a Partenope. Z Lotaria a Partenope na desce zaznívají ukázky vrcholné techniky, který tento zpěvák bezpečně ovládá, technika ale není samoúčelná, protože Weyova síla je především v umění výrazu. Vedle čtyř árií Georga Friedricha Händela jsou zařazeny další árie z oper, které Bernacchi premiéroval nebo v nich s velkým úspěchem vystupoval. Najdeme mezi nimi velmi známá jména jako Johann Adolf Hasse nebo Leonardo Vinci, ale také jména takřka neznámá (Pietro Torri nebo Domenico Natale Sarro). Polovina vybraných hudebních čísel tak zažívá světovou nahrávací premiéru.
Nejsou však zařazeny jen árie, strhne také například tercetto s mezzosopranistkou Vivicou Genaux a další kontratenorovou hvězdou současnosti Valerem Sabadusem. Mimořádná nahrávka, na níž interpret vystupuje s nevídanou lehkostí, nese název podle árie z opery Lucio Vero skladatele Pietra Torriho, jež celou desku uvádí. Výjimečný zážitek nejen pro milovníky barokní opery!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
