Wagnerovský hlas? Když po pěti hodinách zpívání ještě dokážete mluvit
„Bergův koncert a opera, to opravdu není obvyklá kombinace, v klasickém programu po nástrojovém koncertě většinou následuje symfonie,“ připouští Lidia Baich. Ale jí osobně taková sestava přijde naprosto skvělá. Především proto, že za Houslovým koncertem Albana Berga, skladbou s podtitulem Památce anděla, je skryt příběh. „My houslisté se snažíme vyprávět nějaký příběh svým nástrojem, ale takové příběhy, jaké nabízí opera, u skladeb vesměs nemáme,“ říká. Když hraje Čajkovského nebo Brahmse, tak maximálně jsou k těm skladbám nějaké informace týkající se doby a okolností jejich vzniku, ale tak silný příběh jako v opeře tam není. A proto sólistce připadá, že se Berg s Wagnerem k sobě krásně hodí.
Alban Berg je v tvorbě, i operní, spíše sám svůj, než že by byl jasnou součástí kultury německého jazykového okruhu, soudí houslistka. „Když se podíváte na jeho život, na to, co prožil, když si uvědomíte, že je to jeho poslední dílo, tak mi z toho vychází, že jde spíše o jedinečný, unikátní odkaz,“ domnívá se. Z čistě technického hlediska je v Bergově Houslovém koncertu mnoho „výzev“, tedy obtížných míst, a to obtížných zcela jedinečně. „Nehraje se snadno, ale hraju tu věc moc ráda. Má nejen silný příběh a tedy náboj, ale i zajímavou strukturu, a je v ní řada mohutných symfonických okamžiků, ale také momentů velmi komorních,“ vysvětluje Lidia Baich. Jedním dechem jde o vyznání i o analytický pohled. A navíc i o vyjádření lítosti, že se pořadatelé koncertů zrovna téhle skladby docela dost obávají. Mnohem častěji, vlastně vždy, chtějí především klasiky a romantiky.
Meagan Miller se prezentuje z jiné stránky. První, co říká, je: „V Praze teď debutuji oficiálně, ale neoficiální turistický debut jsem tu měla už před lety, zrovna když mi bylo osmnáct. Byli jsme tu s naším univerzitním sborem – a myslím, že jsme zpívali v Zrcadlové síni…“
Poprvé účinkuje v Praze také Andreas Schager. Nejprve reaguje na Lidii Baich. „Houslista si může koupit – nebo mu může být propůjčen – drahý nástroj. Stradivárky. My zpěváci máme ale svůj nástroj ve vlastním těle. A je to dar, ať už do Boha, nebo od koho chcete, že máme schopnost a možnost zpívat. Na druhou stranu – ne, že nemusíme hlas cvičit, ale máme to přece jen o trochu jednodušší. Sebelepší stradivárky vám jsou k ničemu, pokud necvičíte…! A to pěkně odmala a pořád!“
S Meagan Miller už se na pódiu sešli. Velmi rychle teď nalézají shodu, jak odpovědět na otázku, kolikrát už to bylo. „Dvouapůlkrát,“ smějí se na celé kolo. Počítejme s nimi: jednak spolu zpívali ve Straussově Ariadně na Naxu, jednak ve Valkýře. A pak lišácky připomínají Lucernský festival: on ztvárnil Siegfrieda, ona Sieglindu. Účinkovali tam tedy v jednom projektu, což byl kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův, ale ve dvou různých operách – on v Siegfriedovi, ona ve Valkýře. Na jevišti se tam tedy přímo nesešli, proto říkají, že celkově zatím spolupracovali „dvaapůlkrát“.
Meagan dříve zpívala hodně Mozarta, od roku 2008 se postupně dostává ke Straussovi a Wagnerovi a k rolím v operách typu Děvče ze Západu nebo Nížina. To je vcelku běžné.
Příběh Andrease Schagera je barvitější. Nejméně deset let účinkoval téměř výhradně v operetě. Pak se jednou naskytla příležitost zaskočit jako David v Mistrech pěvcích norimberských. Osvědčil se. „O rok později přišel Rienzi, pak Tristan… Siegfried… A všichni ti ostatní,“ vypráví. Opereta podle něj byla dobrá průprava – provoz byl náročný, někdy to byla dvě představení za den, dvacet za měsíc.
„Není mnoho tenoristů, kteří wagnerovský repertoár zpívají. Jsou to dlouhé, rozsáhlé a vypjaté role, pro které musíte mít hlas. Hlas schopný dostat se přes orchestr, hlas mající výdrž, tedy schopný zpívat pět šest hodin,“ vysvětluje pěvec, který o Wagnerovi nikdy nesnil a jako operetního sólistu ho opravdu nenapadlo, že by mohl – a že bude – Wagnera zpívat. Podněty a výzvy ale přicházely – a dnes je tam, kde je: jedním z nejžádanějších v oboru. „Zkus to,“ řekli mu. Byl na předzpívání v malém divadle v Meiningenu, kde hledali Rienziho. „Dostal jsem tu práci a poprvé jsem si vyzkoušel, že jsem Wagnera schopen zpívat. Že jsem schopen zpívat pět hodin a i pak ještě mluvit.“
Po Siegfriedovi v Halle přišlo pozvání na jedno představení Soumraku bohů do Státní opery v Berlíně. Dirigoval Daniel Barenboim. „Byl tím druhým důležitým. Skutečné turbo pro mou kariéru. Výzva a šance,“ pokračuje tenorista. A na dotaz, zda jsou ještě nějaké náročnější role než Tristan nebo Parsifal, odpovídá v širším kontextu: „Pokud hledíte jen na role, pak skutečně je na místě otázka, co ještě po Tristanovi či po Siegfriedovi…? Ale ono je to složitější, přicházejí totiž nové kombinace. Zpíval jsem před několika málo týdny v Soumraku bohů pod taktovkou Christiana Thielemanna. A bylo to něco úplně, ale úplně jiného než předtím. Než například Soumrak bohů s Danielem Barenboimem. Takže těžko říci, že tohle je vrchol, že už není kam jít. Přijde jiná situace, jiná hora, na kterou lezete, jiný vrchol…“
A pak se rozhovoří o Mozartovi. Loni měl v Římě několik představení Wagnerova Tristana. Pak tři týdny volno a potom Soumrak bohů v Torontu. A v těch třech týdnech dostal šanci zpívat v Berlíně třikrát prince Tamina v Kouzelné flétně. „Skvělá zkušenost, dostat se k té roli po dvanácti letech… Se zkušenostmi, které mám z dalšího repertoáru. Zajímavé pro mě bylo sledovat, jak Tamino roste, když ho zpíváte tehdejším hlasem – anebo tím dnešním, tedy v podstatě hrdinným. Dospěl v muže. A jeho scény jsou dramatické.“ To je Schagerova odpověď na otázku, zda lze bezprostředně kombinovat Wagnera a Mozarta…
Na dotaz, zda se hodlá věnovat dalším rolím, v nichž by uplatnil objevené kvality hlasu, třeba Otella nebo některé vypjaté party ve francouzském repertoáru, odpovídá rozpačitěji: „Když začnete zpívat Wagnera, brzy si vás začnou zamlouvat na roky dopředu. Prsten Nibelungův jako cyklus se všude plánuje s mimořádným předstihem. I na šest let dopředu. Dívají se, kdo je na trhu, a já teď jsem. V praxi to pak znamená, že nemám možnost zpívat příliš mnoho jiných věcí, protože po mně chtějí tyhle. Kalendář je plný, nemám šanci dělat, co bych chtěl.“
Sopranistka Meagan Miller k tomu v té chvíli prakticky poznamenává: „A nezapomeňte, že se vzhledem ke své mimořádné délce tyhle opery zkoušejí déle, klidně osm neděl, a že představení jsou dlouhá…“ I ona už má většinu úkolů v diáři wagnerovských. I ona získala zkušenost, že na ni pro jiné role divadla už příliš nemyslí…
Dostáváme se i k pražskému programu. Celé jedno operní dějství na koncertě? „A proč ne? Nedělává se to často, ale občas ano,“ krčí rameny Andreas Schager. Z dramatického hlediska proti tomu nevidí námitky. „Pro mě je první dějství jako jedna celá malá opera. Má i happy end. A dobré řešení je to i prakticky: stačí tři sólisté…!“
Poslední slovo má houslistka Lidia Baich. Její druhé CD u Deutsche Grammophon obsahuje aranžmá orchestrálních skladeb. Například něco z Prokofjevovy baletní hudby Romeo a Julie, Lisztovu Uherskou rapsodii, Musorgského báseň Noc na Lysé hoře, upravenou suitu ze Šeherezády od Rimského-Korsakova… Ráda by v tom ještě někdy pokračovala. Aha, napadne vás potutelně, a co takhle třeba nějakého Wagnera, upravit pro housle a klavír něco z Ringu, když v tom tak často zpívá manžel…? Myslíte si, že je to dobrá provokace. Odpověď je sice pobavená, zaznívá se smíchem, přesto ne jen v žertu: „Nedělejte si legraci, nebo se do toho pustím! Ale vážně: i něco takového už jsem udělala. Zaranžovala jsem si Isoldinu smrt z lásky. A funguje to moc dobře!“
VIZITKY
Rakouská houslistka Lidia Baich (1981) patří k nejpozoruhodnějším umělkyním mladé generace. Narodila se v Petrohradě, kde ji jako čtyřletou začal učit hrát na housle její dědeček, poté studovala ve Vídni u Borise Kuschnira. V osmi letech vyhrála ve Vídni svou první mezinárodní soutěž, v osmnácti letech zvítězila v Grand Prix d‘Eurovision 1998 a obdržela titul „Evropská hudebnice roku”.
Koncertní turné zavedla Lidiu Baich do Japonska, Číny, Ruska, Británie, USA, Koreje, Jižní Afriky, Argentiny a Brazílie. Vystupuje na recitálech i jako sólistka s renomovanými orchestry (Newyorská, Petrohradská a Tokijská filharmonie, NHK Symphony Orchestra, Malajská filharmonie, Vídeňští symfonikové, Orchestre Nationale de France a další) a dirigenty (Lorin Maazel, Vladimir Fedoseyev, Yuri Temirkanov, Jukka-Pekka Saraste, Bertrand de Billy a další). Intenzívně se věnuje i komorní hře a představila se na mnoha významných festivalech včetně Wiener Festwochen a Salzburger Festspiele.
Její diskografie zahrnuje CD s houslovými koncerty Felixe Mendelssohna a Sergeje Prokofjeva (Vídeňský rozhlasový symfonický orchestr/Bertrand de Billy, Deutsche Grammophon 2008) a dvě alba s pianistou Matthiasem Fletzbergerem: CD/DVD Violin in Motion (Deutsche Grammophon 2011) a CD s houslovými sonátami Richarda Strausse a Josepha Marxe (label Preiser 2014).
Od roku 2014 vyučuje na Vídeňské hudební univerzitě. Lidia se věnuje také mladým talentovaným umělcům a jejich propagaci, pořádá mistrovské kurzy a speciální koncerty pro děti, zasedá v porotách prestižních houslových soutěží včetně Eurovize a soutěže Yehudi Menuhina. Lidia hraje na housle, které zhotovil Joseph Guarnerius del Gesù („ex Guillet”) v roce 1732 a které jí ze své sbírky zapůjčila Rakouská národní banka.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Americká sopranistka Meagan Miller (1974) se narodila ve Wilmingtonu ve státě Delaware. Studovala na Washingtonské univerzitě a Lee University v Clevelandu, absolvovala newyorskou Juilliard School a Juilliard Opera Center a zvítězila v Met National Council Auditions a George London Competition. Od svého úspěšného evropského debutu v roli Ariadny (Strauss: Ariadna na Naxu) ve vídeňské Volksoper v roce 2009 hostuje na všech významných operních scénách a je vyhledávanou interpretkou zejména Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Strausse, Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera.
Její repertoár zahrnuje Straussovy hrdinky Daphne, Danae, Maršálku (Růžový kavalír) a Císařovnu (Žena bez stínu), s níž debutovala v listopadu 2013 v Metropolitní opeře, Wagnerovu Elsu, Sieglindu, Brünnhildu, Evu, Sentu, Isoldu a Alžbětu, Verdiho Desdemonu a Alžbětu, Mozartovu hraběnku Almavivu (Figarova svatba), Donnu Annu a Donnu Elviru (Don Giovanni) a Konstanze (Únos ze serailu), Brittenovu Ellen Orford (Peter Grimes), Pucciniho Minnie (Děvče ze Západu) a Korngoldovu Marii/Mariettu (Mrtvé město). V posledních letech vystupovala mimo jiné v Bavorské státní opeře v Mnichově, Hamburské státní opeře, Lipské opeře, Německé opeře v Berlíně, Vídeňské státní opeře, New York City Opera, Teatro Massimo v Palermu, v Montrealu, Luxembourgu a rovněž v Amsterdam Concertgebouw, na festivalech v Edinburku a v Lucernu, v newyorské Carnegie Hall a Avery Fisher Hall, ve washingtonském Kennedy Center a na Hollywood Bowl.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Rakouský tenorista Andreas Schager (1971) patří k nejvyhledávanějším pěvcům oboru heldentenor. Kritiky nešetří superlativy. Schagerův debut na londýnských BBC Proms v roli Siegfrieda (Soumrak bohů, Staatskapelle Berlin/Daniel Barenboim) byl označen za „senzaci večera”… „Opravdoví hrdinní tenoři jsou vzácní a pěvec jako Schager ještě vzácnější.” (Classical Iconoclas, 29. července 2013). Nebo: „Schager nás zasáhl jako bomba“ (Siegmund ve Valkýře, Baden-Baden, 10. července 2016; Opernschnipsel), „Jeden z nejlepších Siegfriedů“ (Maifestspiele Wiesbaden, 26. května 2017, Der neue Merker). Jeho ztvárnění Apolla (Strauss: Daphne, Cleveland Orchestra / Franz Welser-Möst) označil kritik Observeru (22. července 2015) za „neodolatelně sexy“.
Andreas Schager vystudoval Vídeňskou hudební univerzitu. V roce 2009 debutoval na festivalu Tiroler Festspielen Erl jako David (Mistři pěvci norimberští). V jeho repertoáru figurují zejména Florestan (Fidelio), Max (Čarostřelec), Rienzi, Tristan (Tristan a Isolda) či Siegfried (Siegfried a Soumrak bohů). Andreas vystupuje v Deutsche Oper Berlin i Staatsoper Berlin, Teatro Real Madrid, Hamburské státní opeře, Římské opeře, milánské La Scale, Torontu, Clevelandu či New Yorku a dalších.
K dosavadním vrcholům v jeho kariéře patří Apollo (Daphne) v Clevelandu a newyorské Carnegie Hall, Tristan v Římě, Gurrelieder v Paříži, Erik (Bludný Holanďan) v Hamburku, Berlínské státní opeře a v Bayreuthu 2016, Tannhäuser v Antverpách, Siegmund (Valkýra) v Lipsku, Florestan (Fidelio) v Berlínské státní opeře a Parsifal v Bayreuthu 2016 a 2017, pozvání má i na rok 2018 a 2019.
K uměleckým závazkům sezony 2017/2018 patří Parsifal v Hamburské státní opeře (Kent Nagano / Achim Freyer) a v Pařížské opeře (Philippe Jordan / Richard Jones), Siegfried (Soumrak bohů) v Drážďanech (Christian Thielemann / Willy Decker), Tannhäuser v Deutsche Oper Berlin (Michael Boder / Kirsten Harms), Apollo (Daphne) ve Vídeňské státní opeře (Simone Young / Nicolas Joel), Tristan (Tristan a Isolda) v Berlínské státní opeře (Daniel Barenboim / Dimitrij Čerňakov) a Max (Čarostřelec) ve Vídeňské státní opeře (Tomáš Netopil / Christian Rath).
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
