Barytonista Pavel Kamas slaví sedmdesátiny

Naším prvním letošním prosincovým významným operním jubilantem je dlouholetý emeritní sólista brněnské Janáčkovy opery Pavel Kamas. Narodil se 7. prosince 1947 v hanácké metropoli Olomouci. Ve svém rodném městě sice nikdy členem opery nebyl, ale zemi moravskoslezské zůstal věrný po celý svůj život.

Pavel Kamas vyrůstal v silně muzikálně orientované rodině. Oba rodiče hráli na housle a jejich vztah k hudbě zdědil i malý Pavel, který od svých sedmi let navštěvoval tehdejší Lidovou školu umění. Ke hře na housle přibylo po nějaké době studium zpěvu u profesorek Dagmar Kučerové a Jaroslavy Neoralové. Po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole (tak se v té době nazývalo gymnázium) složil úspěšně přijímací zkoušky na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Jeho hlavním pedagogem se stal čelný barytonista Janáčkovy opery, legendární brněnský představitel Figara v Lazebníkovi sevillském Eduard Hrubeš. Hereckému řemeslu pak Pavla Kamase učil tehdejší sólista zpěvoherního souboru brněnského Státního divadla Miloš Slavík.

Oba zmínění pedagogové dali mladému talentovanému a mimořádně pracovitému adeptovi pěveckého umění velmi dobré základní školení. Svůj jevištní projev si přitom zdokonaloval účinkováním v Komorní opeře Janáčkovy akademie múzických umění, které jsme nedávno věnovali pozornost u příležitosti jejího jubilea (článek zde). Na Pavlu Kamasovi můžeme výrazně dokumentovat, jak promyšlená byla koncepce jevištní výchovy mladých pěvkyň a pěvců, kterou brněnské škole tehdy vtiskl zakladatel Komorní opery Miloš Wasserbauer.

Od počátku studia byli mladí adepti pověřováni jevištními úkoly a nejinak tomu bylo i u Pavla Kamase. V nižších ročnících to byly drobnější úlohy – jednou z prvních větších byla v červnu 1967 role hraběte Ceprana v inscenaci Verdiho Rigoletta, kterou nastudovali výtečný dlouholetý dirigent a korepetitor Janáčkovy opery Evžen Holiš a Kamasův školní kolega, adept divadelní režie a poté dlouholetý úspěšný režisér olomoucké opery Jiří Glogar. Titulní roli v představení ztvárnil Kamasův pedagog Eduard Hrubeš, po němž po letech převzal tuto postavu jeho žák na brněnské scéně a patřila vždy k jeho stěžejním rolím.

Studenti si mohli vyzkoušet nejrůznější žánry. Pavel Kamas byl na jedné straně obsazen do Mozartova Bastiena a Bastienky a vedle toho dostal rovněž úkol v představení …svíjet se pod podvozkem dějin…, což bylo první provedení oper Josefa Berga Eufrides před branami Tymén, Odysseův návrat a Evropská turistika. Z jeho dalších školních rolí připomeňme Milinského v opeře Jana Franka Fischera Ženichové na námět veselohry obrozeneckého autora Simeona Karla Macháčka, vdovce Vávru ve Dvořákově jednoaktovce Tvrdé palice a velekněze v Mozartově Idomeneovi.

Svá studia zdárně ukončil absolutoriem v roli rybáře Sykoše ve Veselohře na mostě. Tato role jej pak provázela po celou dobu jeho umělecké kariéry v několika inscenacích. Pro úplnost dodejme, že Kamas ještě jako posluchač školy vystoupil i na prknech brněnské Reduty, která tehdy byla divácky velmi oblíbeným domicilem brněnské lehké divadelní múzy. Miloš Slavík si jej obsadil do své inscenace určené pro dětského diváka, kterou byla divadelní adaptace Karafiátových Broučků. Jejím autorem byl dramaturg Miloslav Pavlovský a hudbu k ní složil ředitel Státního divadla v Brně Miroslav Barvík. Pavel Kamas v ní hrál se svým kolegou, pozdějším sólistou Hudebního divadla v Karlíně Miro Grisou dvojici Verunků a jejich partnerkou v roli Verunky byla mladičká adeptka herectví Dagmar Veškrnová.

V roce 1970 Pavel Kamas nastoupil do svého prvního angažmá, kterým se stal operní soubor Slezského divadla v Opavě. Nejprve si opavské jeviště vyzkoušel na záskok v roli zahradníka Antonia v Mozartově Figarově svatbě, ale krátce po svém nástupu na sebe velmi výrazně upozornil v náročné titulní roli Ruslana v Glinkově opeře Ruslan a Ludmila.

V ní dostal možnost uplatnit svůj zvučný, jasně znějící, technicky výborně vybavený baryton, s nímž byl po vzoru svého učitele schopen zvládat jak role lyrické, tak dramatické. Vždy perfektní byla jeho jevištní výslovnost. Dokázal se vždy doslova ponořit do nitra postavy, a to jak v její pěvecké interpretaci, tak v hereckém uchopení role. Příznačná pro něj byla, ať šlo o role vážné, tragické či komediální, kladné hrdiny či zlosyny, propracovanost postav i do těch nejmenších detailů. To samozřejmě souviselo s jeho již zmíněnou pracovitostí, pílí a důsledností, s níž ke studiu každé postavy přistupoval.

Záhy bylo jasné, že Kamasovou doménou bude především česká operní tvorba a operní díla italská, ať už verdiovská, opery veristické anebo později, když se na naše jeviště začaly zvolna vracet opery z klasického období belcanta, tak role i v nich. Díky svým představitelským schopnostem byl vždy „doma“ v operách autorů dvacátého století.

Už v Opavě vytvořil řadu velmi působivých smetanovských rolí, ať to byli důstojní vladařové král Vladislav v Daliborovi či rytíř Vok v Čertově stěně, rozervanec Kalina v Tajemství anebo trochu váhavý, ale dobrosrdečný otec Krušina v Prodané nevěstě. Ve Dvořákových operách uplatnil svůj komediální talent v postavě Hajného z Rusalky, ale na své nejvlastnější parketě byl především v rolích Bohuše v Jakobínovi a Knížete v opeře Šelma sedlák.

V italských operách se nejdříve představil v roli Barona Douphola v Traviatě a jako Zuane v do té doby u nás téměř neznámé Ponchielliho Giocondě. A pak už začaly přicházet velké úlohy verdiovské, jako byl Renato v Maškarním plese, Hrabě Luna v Trubadúrovi, titulní hrdinové v Rigolettovi a Macbethovi či Don Carlos v Síle osudu. V Pucciniho Bohémě byl výborným představitelem Marcella, svou schopnost detailní charakteristiky složité postavy dokumentoval v Toniovi v Leoncavallových Komediantech. Připomeňme ještě jeho tři donizettiovské role, kterými byli Belcore v Nápoji lásky, skladatel Biscroma v Poprasku v opeře a Enrico v jednoaktovce Zvonek.

Svůj temperament mohl skvěle uplatnit v roli Escamilla v Bizetově Carmen, která poté rovněž patřila k jeho stálicím. Blízká mu vždy byla také operní tvorba ruská. V Opavě si poprvé zazpíval a zahrál Knížete Jeleckého v Čajkovského Pikové dámě, v Jolantě ztvárnil roli Roberta a v Musorgského Soročinském jarmarku byl představitelem role Kmotra.

Z jeho dalších opavských rolí připomeňme ještě alespoň titulní roli v Marschnerově Hansi Heilingovi, Pana Forda v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Ernesta v Haydnově Světě na měsíci, Lorda Kokburna v Auberově Fra Diavolovi anebo Piš-Tuše v Gilbertově a Sullivanově „savojské opeře“ Mikádo.

S domácí soudobou operní tvorbou se setkal v roli Tomáše v opeře Jiřího Berkovce Hostinec u kamenného stolu, v operách zahraničních autorů v roli Genča v díle bulharského autora Todora Chadžijeva Mistři a v postavě plukovníka Artěmjeva v Molčanovově opeře Jeden z bezejmenných.

V polovině sedmdesátých let přijal Pavel Kamas rovněž částečný pracovní úvazek v ostravské opeře. Vytvořil zde řadu významných rolí, velmi často zde hostoval v postavě krále Vladislava v Daliborovi, v Prokofjevově Vojně a míru ztvárnil roli Andreje Bolkonského, ve velmi úspěšné Pinkasově, Věžníkově a Ogounově inscenaci Gershwinovy Porgy a Bess byl představitelem role Jakea, v Bohémě Schaunarda.

Ostravské Kamasovy úspěchy se setkaly s ohlasem a když v roce 1978 šéfovské duo Pinkas – Hylas odcházelo do Brna převzít vedení Janáčkovy opery, okamžitě je následoval. Nějakou dobu ale stále ještě působil i v opavském divadle.

V Brně jej čekala spousta dalších inspirativních úkolů a možnost spolupráce s výtečnými dirigenty a režiséry. Zvláště bych chtěl zdůraznit řadu jeho hrdinů v režiích Václava Věžníka.

Svůj smetanovský repertoár si rozšířil o Tomeše v Hubičce, Radovana v Libuši a zejména o roli Tausendmarka v Braniborech v Čechách, kterou pojal v celé její složitosti, v níž se snoubí cit s nenávistí. Ve Dvořákových operách se představil nově v Knížeti Šujském v Dimitrijovi a Ismenovi v Armidě. Byl pravidelným interpretem Lovcovy písně v Rusalce. V Janáčkově Její pastorkyni se s ním mohli diváci setkat v roli Stárka, ve dvou inscenacích byl výtečným představitelem barona Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos a v opeře Z mrtvého domu skvělým Šiškovem.

V operách Bohuslava Martinů se kromě již zmíněného Sykoše z Veselohry na mostě představil jako Konstanidis ve dvou inscenacích Řeckých pašijí, v Juliettě někdejšího Muže s helmou vystřídaly role Dědečka a Starého námořníka ve velmi úspěšné inscenaci Jiřího Nekvasila z roku 2008.

Z jeho rolí v operách současných autorů se zmiňme o Otci v Máchových Růžích pro Johanku, Jankovi ve Felixově Marianě, Gadeirovi v Atlantidě Karla Horkého, Solfernovi v Podéšťových Hrátkách s čertem a Vágnerovi v opeře Josefa Berga Johanes doktor Faust.

V Brně Pavel Kamas znovu potvrdil ve svých starších rolích stejně jako v těch nových pověst výtečného interpreta verdiovských postav. Platilo to jak o Amonasrovi v Aidě, Jagovi v Otellovi, Roderigovi v Donu Carlosovi a především v titulních rolích Nabucca a Simona Boccanegry.

S velkým ohlasem se setkal jeho baron Scarpia v Pucciniho Tosce při zájezdu Janáčkovy opery do Japonska v roce 1999, stejně jako jeho Gérard v Giordanově André Chénierovi při hostování Janáčkovy opery o tři roky později v německém Karlsruhe.

Z jeho dalších rolí ve veristických operách se zmiňme o konzulu Sharplessovi z Madame Butterfly a Pongovi z Turandot. V Rossiniho Italce z Alžíru ztvárnil postavu Halyho. Úspěšně se vypořádal i s úskalími belcanta v rolích Alfonsa v Donizettiho Favoritce a lorda Henryho Ashtona v Lucii z Lammermooru.

Připomeňme dále jeho Valentina z Gounodova Fausta a Markétky, dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi a především Dona Giovanniho, jehož ztvárnil ve dvou inscenacích. Dále pak jmenujme knížete Otokara ve Weberově Čarostřelci, Fritze Kothnera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Volframa z Eschenbachu v Tannhäuserovi, cara Petra I. v Lortzingově Caru a tesařovi nebo dvě postavy v operách Richarda Strausse, Prvního nazaretského v Salome a Orestova vychovatele v Elektře, stejně jako Moruccia v d’Albertově Nížině.

V ruském klasickém repertoáru byl interpretem role bojara Šaklovitého v Musorgského Chovanštině a Andreje Ščelkalova v Borisi Godunovovi. V Prokofjevově Vojně a míru vyměnil v nové inscenaci v roce 2005 knížete Andreje za Napoleona. Velmi výrazně se zasloužil o úspěch novinky v jedné ze svých prvních brněnských rolí, kterou byl Čičikov v Mrtvých duších Rodiona Ščedrina. Ve světové premiéře opery Mečislava Vajnberga Portrét na gogolovský námět, kterou v Brně uvedli dirigent Václav Nosek a režisér Georgij Amsimov, se představil v roli Nikity.

Výborně se uplatnil i v dalších dílech moderních evropských autorů. Ať to bylo v roli Ramira v Ravelově Španělské hodince, Nicka Shadowa ve Stravinského Životě prostopášníka nebo zejména v mimořádném výkonu v roli Franka v opeře brněnského rodáka Korngolda Mrtvé město, za jejíž ztvárnění obdržel v roce 2002 vysoce prestižní Cenu Thálie. V roli jednoho ze soudců v Korngoldově Zázraku Heliany se s divadlem v roce 2012 rozloučil, když mu v jeho dalším účinkování zabránily zdravotní problémy.

S pěveckým uměním Pavla Kamase se mohli častokrát seznámit diváci nejen na našich scénách, ale při zájezdech ostravského a hlavně brněnského divadla také zahraniční milovníci opery.

V Ústí nad Labem například ztvárnil role Franze Moora ve Verdiho Loupežnících a Petruccia v Šebalinově Zkrocení zlé ženy. S touto rolí se také setkal na počátku osmdesátých let na jevišti Komorní opery Janáčkovy akademie múzických umění, kde rovněž vystoupil v postavě Antifola Efeského v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího. V Bratislavě se představil například v roli Mojmíra v Suchoňově Svätoplukovi, v titulní roli Borodinova Knížete Igora a velký úspěch tam sklidil ve své parádní roli Rigoletta.

Byl častým hostem Opery Národního divadla, kde poprvé vystoupil v únoru 1988 v úloze Kaliny ve Smetanově Tajemství a poté v říjnu 1985 v roli Escamilla v Carmen. Zde bych se zmínil opět především o Rigolettovi na jevišti tehdejšího Smetanova divadla, o Tausendmarkovi v Braniborech, Donu Giovannim, Cavaradossim v Tosce, Roderigovi v Donu Carlosovi a také Karlovi IV. v Novákově Karlštejnu. V roce 2005 se pražským divákům představil i v roli Přemysla v Libuši.

Zvláštní kapitolou je Kamasovo plzeňské hostování na počátku devadesátých let. V důsledku vnitřních problémů v brněnském, tehdy (Zemském) divadle, opustil na čas Pavel Kamas soubor Janáčkovy opery a přijal angažmá ve zpěvoherním souboru. Zde plně využil svých pěveckých a hereckých zkušeností a vytvořil řadu stěžejních rolí v klasickém operetním repertoáru (Straussova díla Cikánský baron, Netopýr a Vídeňská krev, Kálmánova Hraběnka Marica anebo Dům u tří děvčátek Franze Schuberta).

Příležitost prosadit se v opeře mu tehdy nabídlo vedení plzeňského Divadla J. K. Tyla a Pavel Kamas ji znamenitě využil. Exceloval ve svých parádních rolích jako byly postavy Scarpia v Tosce anebo Reného hraběte Ankarströma v Maškarním plesu, ale především byl znamenitým Revírníkem v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky.

Pavel Kamas se rovněž pilně věnoval koncertní činnosti, zejména při interpretaci písní českých autorů. Spolupracoval s našimi předními orchestry. Řadu let rovněž působil jako pedagog na Janáčkově akademii múzických umění.

Děkujeme Pavlu Kamasovi za vše, co vykonal pro českou operu, a přejeme mu hodně zdraví.