Ač ve stínu konkurence, dlouhá léta věrně sloužili Národnímu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery

Ve více jak stotřicetileté historii Národního divadla se můžeme setkat  ve všech oborech s osudy řady velmi talentovaných sólistů (a neplatilo to jen o opeře), kteří byli do divadla angažováni s mimořádným očekáváním jejich budoucí kariéry. Ne všichni však zcela splnili očekávání, s nimiž do divadla přišli. Důvody mohly být a patrně byly velice rozdílné. Musíme si uvědomit, že v Národním divadle vždy panovala mimořádně silná konkurence. Ne každý zpěvák či herec unesl tíhu zodpovědnosti, kterou v minulosti členství v Národním divadle znamenalo. Svou roli nepochybně mohl sehrát i fakt, že po dlouhou dobu, kdy Národní divadlo plnilo do značné míry především roli umělecké instituce výrazně spoluvytvářející a posilující národní vědomí, byl repertoár silně orientován na českou operní tvorbu, zatímco určité typy operního repertoáru minulosti byly z nejrůznějších důvodů odsouvány na vedlejší kolej, jako například veristické opery, anebo se jako díla belcantového typu na repertoáru neobjevovala vůbec. (Tím samozřejmě nechci říci, že dnešní extrém, kdy se česká klasika objevuje na programu spíše sporadicky, je správný).

Národní divadlo (foto archiv)
Národní divadlo (foto archiv)

Tři sólisté, jejichž jména si letos v dubnu připomínáme, patří právě mezi ty umělce, kteří v počátcích svého pražského působení byli zhusta pověřováni velkými úkoly, jež posléze byly nahrazovány spíše rolemi středního a menšího typu. Všichni tři ale rovněž patřili po léta k těm, kdo se také podíleli na úspěších naší první operní scény.

9. dubna jsme si mohli připomenout pětatřicáté výročí úmrtí barytonisty Josefa Křikavy. Den poté – 10. dubna by oslavil své pětadevadesátiny jeho o více jak čtvrtstoletí mladší oborový kolega Jiří Schiller a 22. dubna uplyne pětačtyřicet let od úmrtí dlouholetého basisty souboru Josefa Celerina.

Josef Křikava se narodil 23. března 1895 v Rakovníku. Vyučil se strojním zámečníkem, ale zájem o zpěv ho vedl ke studiu u Emila Buriana.

Josef Křikava (foto Esta)
Josef Křikava (foto Esta)

Krátce působil ve svazku Divadla východočeských měst a v roce 1921 se stal sólistou opery olomouckého divadla, v němž působil s přestávkou dvou let (1926-38), během nichž si „odskočil“ do Plzně až do roku 1930. Olomouc se stala místem jeho mimořádných uměleckých úspěchů. Šéfem formujícího se uměleckého souboru se stal v roce 1923 velmi talentovaný a ambiciózní dirigent, synovec Oskara Nedbala, Karel Nedbal. V neuvěřitelně krátkém čase se mu podařilo v nesmírně obtížných podmínkách vytvořit kvalitní soubor a olomoucká opera se stala pojmem. Věnoval se systematicky uvádění dosažitelných špičkových děl tehdejší doby, například operám Richarda Strausse, věnoval také maximální péči složení souboru a výchově mladých umělců. Do historie se během svého prvního olomouckého působení (1921-1928) zapsal především slavnými zájezdy. Spolu s ředitelem Drašarem zorganizovali v květnu a červnu 1924 mimořádně úspěšný několikatýdenní zájezd do Vídně, na němž bylo uvedeno všech osm Smetanových dokončených oper, Dvořákovy opery Čert a Káča, Rusalka a Kovařovicovi Psohlavci. V sezoně 1927-1928 pak olomoucká opera zajížděla se svými inscenacemi do polského Krakova, v němž tehdy nepůsobil stálý operní soubor. Jedním z mladých členů souboru, kteří se těšili značné pozornosti jak divácké obce, tak odborníků, byl právě Josef Křikava.

Karel Nedbal jej ve své vzpomínkové knize Půl století s českou operou charakterizuje následovně: Josef Křikava spojoval tehdy mladistvě štíhlý zjev se snad nejkrásnějším hlasovým materiálem, kterým se česká opera té doby mohla pochlubit. Jeho projev mu připomínal timbrem i technikou jeho učitele Emila Buriana, vyzdvihuje jeho vznešeného krále Vladislava v Daliborovi, moudrá knížata v Libuši a Šárce a furiantského Kalinu v Tajemství, stejně jako skvěle zvládnutého Jochanana ve Straussově Salome a Oresta v Elektře. O jeho smetanovských postavách, především o králi Vladislavovi z Dalibora a Vokovi z Čertovy stěny, se stejně vyjádřila i vídeňská kritika.

Není divu, že se o mladého barytonistu začal zajímat i šéf Opery Národního divadla Otakar Ostrčil. Na tomto místě si připomeňme, že koncem dvacátých let průběžně došlo k radikální obměně sólistů v barytonovém oboru. V roce 1926 zemřel nečekaně Emil Burian, na podzim 1928 se stal obětí automobilové nehody Václav Novák, jeden z nejvýznamnějších barytonistů v historii Národního divadla, dnes bohužel širší veřejnosti již téměř neznámý, blížil se konec aktivní pěvecké kariéry budoucích úspěšných pedagogů Hilberta Vávry a Bohumila Soběského. Na jejich místa přicházeli nadějní sólisté tehdejší mladé generace. Nejprve to byl v roce 1926 člen olomoucké opery Miloš Linka. Po něm přišli v roce 1929 z Brna Zdeněk Otava a z Ostravy Stanislav Muž a v roce 1930 je následoval z Olomouce i Josef Křikava.

Křikava předtím ale už několikrát, jak to tehdy bylo obvyklé, v Praze hostoval. Nejprve to bylo v roce 1926 v roli Lescauta v Massenetově Manon Lescaut, poté v postavách Manrica a Jiřího Germonta v operách Giuseppe Verdiho Trubadúr a Traviata. Nástup Josefa Křikavy do Národního divadla byl vskutku triumfální. Byl obsazován především v širokém spektru velkých barytonových rolí světového operního repertoáru, na něž byl také patrně hlavně angažován. Podle dobových svědectví byl pro ně i výrazně herecky disponován. Divákům se představil v titulní roli Verdiho Rigoletta, v Maškarním plese ztvárnil roli Renata, v Donu Carlosovi Markýze Posu. V Pucciniho Bohémě převzal role Marcela i Schaunarda, v Madame Butterfly konzula Sharplesse, v Tosce zaujal jako představitel barona Scarpii, stejně jako v rolích Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Tonia v Leoncavallových Komediantech.

R.Leoncavallo: Komedianti - Josef Křikava (Tonio) - ND Praha 1922 (foto archiv ND)
R. Leoncavallo: Komedianti – Josef Křikava (Tonio) – ND Praha 1922 (foto archiv ND)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář