Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Wiener Staatsoper
Než přejdu k akustice operních divadel, je nutné podtrhnout, že zvuková složka operních představení je třeba na rozdíl od symfonických koncertů velice komplikovaná záležitost, o rozdílu s amplifikovanými hudebními produkcemi obecně ani nemluvě. V opeře nesedí orchestr na scéně, nýbrž je „potopen“ do orchestřiště, zpěváci se potulují při svých výkonech z místa na místo a to samé lze říci o sboru. Zcela běžné je pak používat v průběhu představení několik nástrojů za scénou či na scéně mezi účinkujícími nebo v proscéniových ložích. Aby toho nebylo dosti, tak operní skladatelé ještě navíc předepisují zpěvy za scénou (například Lovec v prvním jednání Rusalky) nebo nad scénou (Brangäna ve druhém jednání Tristana a Isoldy), či zdvojují orchestry a jeden posazují za scénu (třetí jednání Růžového kavalíra).
Úhelným problémem je jistě souboj sólistů s orchestrem. To se týká především romantické opery 19.století a pochopitelně i opery 20.století. Opery složené v 18. století a dříve přece jen nedisponovaly takovým mohutným orchestrálním aparátem, šlo spíše o komorní posazy instrumentálních hráčů, jež měly ještě navíc doprovodný charakter k výkonům zpěváků a případně sboru. Tlumit orchestr, aby dal vyniknout zpěvu sólistů, bylo však interpretačním zvykem i u oper 19. a 20. století, byť jeho sestava byla mohutná a můžeme se s ním setkat u lokálních operních představení dodnes. Tišení orchestru jistě souviselo i s jeho umístěním do orchestřiště, což v 18. století a i dříve nebylo vůbec zvykem. Orchestr tehdy seděl před diváky, na společné podlaze, která se před scénou svažovala tak, aby diváci viděli lépe na scénu a to přes orchestr. Pozdější umístění orchestru do orchestřiště přineslo určitě úlevu zpěvákům, kteří již nemuseli přezpívávat orchestr, jenž měli vlastně před sebou, na druhou stranu však orchestr vytvořil zvukovou clonu stoupající z orchestřiště vzhůru, kterou musel a musí zpěvák svým hlasem „prostřelit“. Neplatí to však stoprocentně a jemné nuance mohou předchozí tvrzení dosti podstatně pozměnit či ho i rozmetat. Závisí totiž podstatně na tom, v jakém počtovém obsazení orchestr hraje a jak je orchestřiště „sjeto“ v míře jeho ponoru. Skladatel totiž sice předpisuje nástrojové obsazení v partituře, ale je na dirigentovi a vedení divadla, aby určilo v jakém „násobném“ počtu nástrojů se bude opera uvádět. Jde především o počty primů a sekundů u smyčcových nástrojů. To vše je pak limitováno velikostí orchestřiště, kam se prostě nemusí orchestrální hudebníci i přes požadavek dirigenta vůbec vejít. Hloubka ponoření orchestřiště a počet užitých nástrojů tak může ve svém průniku přinést sotva slyšitelný orchestr a opačně mohutně hřímající těleso.
Opera Göteborg
Nicméně zpět k akustice. Domnívám se, že se řídí třemi základními praktickými zákony. Jde o tvar auditoria, dřevo a dutinu. Tyto tři zákonitosti se navzájem pochopitelně doplňují a nedostatek těch dalších případně vyvažují. Prioritní zákonitostí je však tvar auditoria, chcete-li divadelního interiéru a to především stropu. Ideálním tvarem pro dobrou akustiku je řešení spočívající v půlkruhovém hledišti, ústícím ve své horní části do kopule. Ideální by bylo kruhové řešení, ale tam by se napřímená divadelní scéna s portálem těžko vešla. Myslím si, že důvodem pro tuto bazální akustickou zákonitost je jednouché a dávno objevené pravdivé tvrzení, že úhel odrazu se rovná úhlu dopadu. Tedy při kruhovém a kopulovitém řešení dochází k dopadu zvukových vln v nekonečně nejrůznějších úhlech na interiér divadla a následně odrazem ke stejnoměrnému šíření zvuku do všech koutů auditoria. V českých podmínkách takovému ideálnímu řešení nejlépe vyhovuje asi Národní divadlo.
Národní divadlo Praha
Jeho kopule je však prodloužená směrem vzhůru a vytváří tak dojem jakéhosi komínu, který skvělé akustice malinko ubírá. Domnívám se, že to bylo způsobeno omezenou velikostí pozemku, který měli stavitelé v 19. století k dispozici a snažili se vystavit divadlo hodně vysoko, aby se do něj vešlo co nejvíce diváků. Ideové zadání stavby bylo přece obrozenecky lidové. Národní divadlo pak mělo po otevření okolo 2000 míst, zatímco po nejrůznějších úpravách jich má nyní k dispozici 996. I přesto však 2. galerie jako potomek starých časů má neuvěřitelný počet míst pro 223 diváků a je hned za parterem včetně lóží nejmohutnější diváckou částí Národního divadla. Z hlediska současnosti to není nic moc, na 2. galerii se nikomu nechce a to vůbec nemluvím o činohře. Mimochodem ideová a další zadání, jež byla přítomna při stavbě divadel (a to včetně finančních, technických a požárních), měla někdy právě zdrcující dopad na akustické řešení, které často stálo jakoby na posledním místě. Proč má Státní opera Praha (dřívější Neues Deutches Theater) plochý strop, už asi nikdo nevypátrá, nicméně jeho akustika, o které se paušálně tvrdí, že je vynikající, není ani náhodou vyvážená a to právě dle mého soudu díky plochému stropu. Na jednom místě slyšíte skvěle sólistické hlasy, na druhém výborně violoncella, na třetím žestě a na čtvrtém sbor. Akustický vjem prostě není kompaktní.
Státní opera Praha
Zákonitost dřeva a dutin je daleko jednodušší než interiér auditoria. Vzpomínám si, jak jsem před lety letoucími navštívil Curyšský Opernhaus ve společnosti svého kamaráda, stavebního inženýra, jenž zbožňoval operu. První co udělal při vstupu do parteru bez ohledu na společenský protokol tamější operní společnosti (a ten je v Curychu skutečně „hoch“) bylo, že poklekl na podlahu a několika ťuky prozkoumal její vlastnosti. “Je to skutečně dřevo a pod ním není skoro nic“, prohlásil, “budeme slyšet skvěle!“. A měl pravdu. V této souvislosti je nutné prohlásit, že zakobercování podlahy interiéru Národního divadla, která je též ze dřeva a „pod ním skoro nic“, je z hlediska akustického hanebností. K největšímu hříchu však došlo při nedávné rekonstrukci Stavovského divadla, kdy vlastní jádro divadla bylo vybetonováno, podlahy nejsou ze dřeva a ještě navíc pokryté koberci a veškeré, vzhledem k historii tohoto domu věrně dodržené stěny a okrasy lóží sestávají z kašírované sádry či jiného nedřevěného materiálu.
Stavovské divadlo Praha
V šeptavém světě opery se tvrdí, že nejlepší akustikou slyne Bolšoj Těatr v Moskvě a Teatro Colón v Buenos Aires. Nicméně zcela nejoriginálnějším akustickým řešením disponuje Festspielhaus v Bayreuthu. Už když vstoupíte do sálu tohoto svatostánku Richarda Wagnera, máte pocit jakési omšelosti, která vyvěrá z toho, že hlediště je obloženo nevzhlednými prkny, ze kterých je vytvořena i podlaha. Od doby otevření Festspielhausu, tj. od roku 1876, nebyla totiž dřevěná výbava auditoria jakkoli renovována, a to z jednoduchého důvodu: z obavy o úroveň akustiky. Vrcholem bayreuthské akustiky je však uspořádání orchestřiště. To „podemílá“ stupňovitě jeviště tak, že smyčce jsou umístěny nejvýše a hlučnější nástroje nejníže. Samotné orchestřiště je pak shora ukončeno jakousi mušlí, či spíše záhybem, jenž vrhá zvuk nikoli vzhůru či do hlediště, ale naopak na jeviště. Odtud se zvuk odráží a spolu s hlasy sólistů či sboru putuje zpět do hlediště. Vytváří se tak kompaktní hudební tvář „gesamtkunstwerku“, v němž není o nějakém souboji orchestru a pěveckých hlasů ani vidu, ani slechu. A to je u Wagnerových děl co říct! Škoda, že si není možno poslechnout v Bayreuthu nějaké operní dílo od jiného hudebního skladatele, třeba od Verdiho. Jak by tam asi zněl takový Don Carlos?! K magičnosti ještě přispívá i to, že z celého orchestru vidíme při představení jen míhající se ruce dirigenta.
Festspielhaus BayreuthSoučasná architektura si ohledně akustiky hodně vypomáhá technikou. Zřejmě největší odborníky v této oblasti najdeme v Japonsku. Tamější inženýři obdařují auditorium akustickými panely, které jsou náklopné podle toho, zdali jde o operu, symfonický koncert či nějakou jinou hudební produkci. Celá produkce je ještě navíc nabírána sběrovými či jakými mikrofony a velice citlivě dozvučována, což divák a posluchač v jedné osobě ani nepozná. Nejen japonští inženýři pak řeší i otázku dozvuku, která je citlivá ve velkých sálech, kde je tón sólisty vzhledem k dálce sedadla toho posledního posluchače od zdroje zvuku o chloupek pozdější než zvuky orchestru, jenž je blíže posluchačovi než sólista. Japonská akustická technická super řešení akustické otázky však obsahuje spoustu sterility, takže zvukově vypreparovaná umělost jde nutně evropskému „rustikálnímu“ posluchači na nervy.
A ještě jednu poznámku. Takové akustické zkoušky, které se hlavně při zájezdech pořádají v sálech, kde poprvé hostuje opera, jsou většinou tak trochu k ničemu. Prázdný sál a hlediště plné diváků se akusticky podstatně liší. Jak dokáže lidská a oblečená lidská masa absorbovat ušlechtilé tóny a zvuky, je k nevíře!
Biwako Hall Otsu
Autor je ředitelem DILIA Praha – Divadelní, literární, audiovizuální agentury
Související články
- Jiří Srstka: Spojení ND a SOP – ano nebo ne? (2)
- Jiří Srstka: Spojení ND a SOP – ano nebo ne? (1)
- Pražské operní přesuny v historickém kontextu
Komentáře: 15
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
17. května 1912 se narodil maďarsko-francouzský dirigent a houslista Sándor VÉGH
- miron: Je skvělé, že tento světový orchestr přivezl do Prahy právě Daniel Barenboim. Protože to je jeden z hudebních...
- V.T. Slajer: Velmi dobry rozhovor a tuto inscenaci Falstaffa bych si nemel nechat ujit, az (pokud) se dostane do...
- Dan: Ač paní Machalická většinou udeří hřebíček na halvičku, nejsem si jistý, zda tentokrát není vedle, jak ta jedle....
- joska: Jenom si ho nechejte v Praze. Na Morave se uz nadelal bordelu dost.
- hanka: ostravská opera je skvělá:))))co naděláme.
- Marel: :-))) Ano, toto je pěvec, který zpívá opravdu svým hlasem. Nádhera :-)
- im: KONEČNĚ! Ale včera bylo pozdě, co škody stačil nadělat!!! Asi je to český folklór: nekompetentní umanutec na...
- Milly: Tak konečně donáměstkoval. Tento folklorní tanečník stojí za násilným sloučením SOP s ND. Prosazoval ho hlava...
- hanka: mně opera nudná nepřišla, naopak. spíš mně trošku :)) mrzelo,že se nějaké drobné škrty provedly. pan ŠŤáva...
- Dan: Ano pan Nekvasil pokračuje v dobré a netradiční dramaturgii. Mě osobně spíše než režie vadily ne zcela skvostné...
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Ministerstvo kultury sloučí tzv. živé umění do jednoho odboru Ministerstvo kultury pokračuje ve změnách...
VícePřijde nová neřízená střela?
Wagnerovský kongres 17.– 20.5.2012 v Praze
Náměstek Radek Zdráhal na Ministerstvu kultury končí
Má vlast a Petrenko na Pražském jaru
Po delší sérii šílenství okolo přenosů do kin zase jeden zajímavý článek. Akustika hraje zajímavou roli a myslím si, že při opeře ji divák vnímá jinak, než třeba při symfonickém koncertu. Eseje pana doktora Srtsky a články zabývající se reáliemy operních divadel jsou na tomhle webu asi tím nejzajímavějším zbožím :-)
"Reáliemi" prosím příště s měkkým "i". Děkuji.
Taky jsem už dávno zjistil, že z různých míst stejného operního domu je slyšet velmi odlišně, a to jak orchestr, tak i zpěváky. Docela by bylo zajímavé, jestli k tomu divadla a koncertní síně přihlížejí při stanovování vstupného:-) – A ještě k předchozímu: To fakt miluju, ty nikdy neomylné šťoury, co jen druhé s gustem opravují a k tématu samotnému nepřidaní ani ň… Karel
prazske narodni az do prvni galerie ma vinikajici akustiku /nesmite ovsem sedet na kraji 'podkovy'/
cenove jsou vstupenky sem nesrovnatelne levnejsi, ovsem divacky zazitek z divadelniho hlediska je taky nesrovnatelne nizsi. mnoho inscenaci ohledne perspektivy a jevistni akce samozrejme pocita hlavne s prizemim a balkony a tady je vyska ND prekazkou.
a jeste jeden postreh: jednou jsem byl ve stavovskem na 2. galerii a akustika zde byla uz za hranici unosnosti a neodpovidala ani cene nejlevnejsi vstupenky.
robert
v Národním je nejlepší akustika na 1. galerii uprostřed a do nedávna za slušnou cenu. Bára
To Bára: To ano, ale nejen tam je šíleně málo místa na nohy!! Pomalu to je na to, aby na taková místa dávali slevu
Karel: vstupné v divadlech se stanovuje spíše podle viditelnosti. Jinak by např. v La Scale byla nejdražší 1. galerie vlevo (tam je prý nejlépe slyšet) :-)
Opravdu jsou v Bayreuthu vidět ruce dirigenta? Já je nikdy neviděl, ale možná záleží na místě.
Výšku ND skutečně poznamenala nevýhodná parcela. Některé nerealizované návrhy dokonce počítaly se sedmi pořadími! Před požárem pak byla sedadla na druhé galerii umístěna ještě výše než dnes – až nad hledištním stropem a galerie byla proto kritizována odborníky již v době posuzování návrhů. Schulz po požáru nejhorší místa zrušil. Je třeba si ale uvědomit, že z 1837 míst ND po požáru stále 800 diváků stálo. (viz Hilmera, Česká divadelní architektura). Pozůstatky dalších míst vyhrazených k stání lze v ND vidět ještě dnes – na 1. galerii zboku, kde jsou umístěny reflektory (+ samotná osvětlovací kabina), na 2. galerii v bočních prostorách je stupínek oddělený zábradlím. A mnozí pamatují i místa k stání v přízemí (v prostoru promítací kabiny).
A co tak zmínit brněnské Mahenovo divadlo(NDB), nebo ostravské Divadlo Antonína Dvořáka(NDM)?
Ke špičce v sálové akustice patří kompletně rekonstruovaná (Japonci, 2006) koncertní hala Mariinského divadla v Petrohradě. Tato eliptická hala, v jejímž jednom ohnisku je prostor pro orchestr a zpěváky a sbor (variabilně plošně i výškově uspořádatelné sektory) není vybudována s ohledem na jakoukoliv estetiku výtvarnou (je spíše strohá), ovšem výhradně dle vědeckých kritérií, s maximálním důrazem na akustiku. Je vyložená jakýmsi dřevem – dřevěnými bloky velikosti parkety a tvaru hranolů, které nepravidelně vystupují ze stěn (variabilní?). Diváci sedí kolem dokola, strop není kopulovitý, ale sešikmeně plochý, sólisté byli umístěni uprostřed mezi orchestrem a sborem. Akustika výtečná.
Tady bych si dovolil malinko poopravit a doplnit výše napsané:
Mariinské divadlo – nejedná se až tak o geometrii koncertního sálu jako o použitý materiál – dřevo. Zadání bylo následující – vytvořit akusticky prvotřídní koncertní sál nahrazením původního skladu a zachovat přitom původní cihlovou fasádu.
Ředitel Valery Gergiev věděl co chce. Navštívil totiž dřevěné koncertní sály v Savonlinna a Lahti ve Finsku.
Proto si přál, aby tvůrci nového koncertního sálu využili strukturálních, estetických a akustických vlastností dřeva. Úkolu se ujali francouzský architekt Xavier Fabre a světoznámý odborník na akustiku Dr. Yasuhisa Toyota ze společnosti Nagata akustika z Los Angeles. Za hlavní materiál byla použita 12mm silná vícevrstvá překližka z finské břízy.
S ohledem na použité technologie a materiály se tak nová hala řadí k nejlepším světovým koncertním sálům, jako jsou koncertní sály v Lucernu, Sapporu a Birminghamu, koncertním sálům Berlinské Philharmonie, Gewandhaus Lipsko a Disney Hall v Los Angeles. Rozmístění jednotlivých částí v hale může být pro dosažení požadovaného účinku měněno a posouváno podle potřeb tak, aby bylo dosaženo nejlepší akustiky v souladu s programem večera. Pozici orchestru je možno rovněž posouvat podle potřeb, popřípadě může být orchestřiště vystavěno. Zahajovací večer v sále se konal 29. listopadu 2006.
Oldřich
Děkuji zas doplnění příspěvku, t.j. uvedení data zahájení a druhu dřeva. Za poopravení bych to nepovažoval, jelikož můj popis odpovídá skutečnosti, včetně hodnocení kvality sálu. Pozornost prostorovémi uspořádání jsem věnoval především proto, že odporuje hlavní zásadě uvedené v článku – ač Mariinski nedodržuje půdorys a kopulovitost, má přesto jednu z nejlepších akustik.
Měl jsem na mysli, že není všechno černobílé. Prastaré amfiteátry mají fantastickou akustiku díky geometrii, tam skutečně nemělo co rezonovat. U výše uvedeného koncertního sálu podle realizátorů vsadili na rezonanční materiál a dutiny za obklady a geometrie tomu jen pomáhá. Je známé, že ve starých divadlech byly do interiéru umisťovány velké vázy, které fungovaly jako pasivní rezonátory – reproduktory. Právě umístění zdroje zvuku do ohniska elipsy by v ideálním případě znamenalo, že zvuk bude slyšet pouze v druhém ohnisku téže elipsy. Proto si myslím, že umístění orchestru do ohniska je spíše náhoda než záměr. Což ovšem nevyvrací subjektivní (a pravděpodobně i objektivní) pocit, že sál má výbornou akustiku.
Oldřich
Zajímavé téma. Akustika jako taková hraje velmi významnou úlohu u koncertních sálů. U operních představení jde divákům zejména o to, aby viděli a slyšeli (nikoliv však v akustickém slova smyslu, ale aby dobře slyšeli co se úrovně zvuku týče). Je velký rozdíl mezi původními dřevěnými sály bez textilií a dodatečných povrchových úprav dřeva a sály,kde je zdivo, beton nebo textilní dekorace, tapety nebo i akustické panely. Takové sály fungují stejně, jako když posloucháte hudbu ze záznamu s běžným zesilovačem. Modulují zvuk ve všech frekvencích poměrově stejně. Dřevené sály a nekteré amfiteátry či přírodní prostory se chovají jako equalizée a modulují různé frekvence co do úrovně signálu různě. Proto je nejlepší akustika v dřevených sálech nepokrytých vrstvami nátěrů a koberců či jiných textilií a v přírodních amfiteátrech. K bezesporu nejlepším sálům dřevěným patří zámecké divadlo v Drottningholmu a k přírodním amfiteátrům kráter Dallhala (tady o něm někde psali). Rudolf Suk
Mě třeba akustika ND nepřijde dobrá. Přestože má ideální akustický tvar. Je to spíše komín…
Ve světě vzniklo již několik akustických koncertních síní, ale s operními sály to není tak jednoduché. Hraje tam významnou roli zadní prostor jeviště, portál i dekorace. Takže akustika může být při každé inscenaci jiná. Diváci ale při opeře nečekají dokonalý akustický zážitek. Vjem tam hraje kromě sluchu i zrak. Takže je to podstatně jednodušší :-)