Ale co je to hudba? Před 160 lety zemřel Heinrich Heine

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Heinrich Heine (1797–1856), nejen básník

Jeden z nejčastěji zhudebňovaných básníků zemřel 17. února 1856, těžce nemocný a ochrnutý. Jeho verše zhudebňovali nejen Franz Schubert, Felix Mendelssohn (a jeho sestra Fanny), Robert Schumann, Heinrich Marschner, Johannes Brahms, Hugo Wolf, Anton Rubinstein, Engelbert Humerdinck nebo Claude Debussy, ale také Jacques Offenbach, ve dvacátém století Nadia Boulanger či Carl Orff, také Ennio Morricone. Z našich například inspiroval Heine Zdeňka Fibicha nebo Karla Boleslava Jiráka – a nesčetná je řada skladatelů méně známých i zcela neznámých.

Heinrich Heine - portrét zhotovil Moritz Daniel Oppenheim (zdroj en.wikipedia.org)
Heinrich Heine – portrét zhotovil Moritz Daniel Oppenheim (zdroj en.wikipedia.org)

Heine je ale také – podobně jako E. T. A. Hoffmann – považován za zakladatele takzvaného hudebního fejetonu. Od roku 1831 žil v Paříži a z prvních let jeho tamního pobytu pocházejí eseje, k nimž se řadí také deset dopisů o francouzském jevišti, adresovaných příteli, spisovateli Augustu Lewaldovi. Pojednávají převážně o činohře, ale devátý dopis je věnován také opeře. Heineho trefnými charakteristikami občas probleskuje jeho typická ironie a výstižně líčí tehdejší situaci v operním světě, kdy soupeřilo dědictví italské opery s novou formou francouzské grand opéra, jejímž hlavním reprezentantem byl tehdy Giacomo Meyerbeer. Heine i Meyerbeer, oba židovského původu, byli německými emigranty v Paříži, stýkali se přátelsky, ale jejich vztah skončil roztržkou. Jedni ji vysvětlují čistě osobními důvody, jiní mají za to, že Heine Meyerbeerovi zazlíval jeho ústup z moderních pozic. Devátý dopis Lewaldovi ještě patří do doby, kdy si Heine Meyerbeera vážil. Jeho pohled na skladatele je zajímavý i ve srovnání s mnohem známějším názorem na tohoto skladatele, jaký zanechal Richard Wagner, především ve svém pamfletu Židovství v hudbě. Podobně se v něm ostatně vyjádřil i o Heinem: Nedejte se jím mýlit: byl neúnavně hnán neúprosným démonem, aby zavrhoval vše, co se mu zdálo zavrženíhodné, prostřednictvím iluze moderního sebeobeklamu dospěl až k bodu, kdy si sám sebe vylhal jako básníka, a naši skladatelé za to jeho vybásněné lži zhudebňovali.“

Na vysvětlenou k následujícímu Heineho textu: François-Joseph Fétis byl belgický hudební historik a kritik, roku 1827 založil v Paříži časopis Revue musicale. Adolph Bernhard Marx byl německý hudební vědec a teoretik, jeho Nauka o hudební skladbě byla svého času považována za závaznou. Francouzská šlechtična ze sedmnáctého století Marie de Sévigné proslula svými dopisy jako literátka (česky vyšly pod názvem Rozhovory na dálku roku 1977). Zpěvačka Marie Cornélie Falcon debutovala roku 1832 ve svých dvaceti letech v roli Alice v Meyerbeerově Robertu ďáblovi a 1836 zpívala Valentinu v jeho Hugenotech; její kariéra byla ale velice krátká.
***

Heinrich Heine o francouzském divadle
Ale co je to hudba? Ta otázka mě včera před usnutím hodiny zaměstnávala. S hudbou je to taková zázračná věc; vlastně bych měl říct, že hudba je zázrak. Je něčím mezi myšlenkou a jevem; nejasná zprostředkovatelka mezi duchem a hmotou; s obojím je příbuzná a přece se od obojího liší; je to duch, ale takový, který potřebuje míru času; je hmota, ale taková, která se obejde bez prostoru.

Nevíme, co je hudba. Ale víme, co je dobrá hudba, a ještě lépe víme, co je špatná hudba, protože takové slyšíme hodně. Hudební kritika se může spolehnout jen na zkušenost, ne na nějakou syntézu. Měla by hudební díla klasifikovat jen podle toho, čím se sobě navzájem podobají, a jako měřítko brát dojem, jakým působí na veřejnost.

Naprosto nedostačující je o hudbě teoretizovat; ovšemže existují zákony, matematicky dané zákony, ale zákony nejsou hudba, jsou to jen její podmínky, právě tak jako umění kresby nebo nauka o barvách nebo dokonce paleta a štětec ještě nejsou malířství, nýbrž jen nutné prostředky. Podstatou hudby je zjevení, které nelze volat k zodpovědnosti, a pravá hudební kritika je vědou zkušenosti.

Neznám nic neutěšenějšího, než jsou kritiky monsieura Fétise, který a priori nějakému hudebnímu dílu přikládá nebo upírá hudební hodnotu. Jeho kritiky, sepsané v jakémsi žargonu a prošpikované technickými výrazy, které všeobecně vzdělaný svět nezná a jsou pochopitelné jen výkonným umělcům, dodávají u veřejnosti onomu prázdnému žvanění určitou vážnost. Tak, jako sepsal jeden přítel příručku o malířství, s jejíž pomocí se během dvou hodin propracujeme ke znalectví výtvarného umění, měl by někdo napsat podobnou knížečku o hudbě, s ironickým slovníkem frází hudebních kritiků a s hantýrkou orchestrálních hráčů, aby se jalovému řemeslu takového Fétise učinil konec. Nejlepší hudební kritiku, jedinou, která snad něco potvrzuje, jsem slyšel minulého roku v Marseille v hotelové restauraci, kde diskutovali dva obchodní cestující k tématu dne, zda je větší mistr Rossini nebo Meyerbeer. Jakmile jeden přiřkl jedinečnost Italovi, druhý oponoval – a nejen suchými slovy, vždycky přitom zanotoval některou ze zvlášť pěkných melodií z Roberta ďábla. Na to ten první nevěděl nic lepšího, než dát, že zvolil nějaké útržky z Lazebníka sevillského, a tak se předháněli během celého oběda; místo hlučné výměny nicneříkajících frází nás oblažovali nejlahodnější „tafelmusik“. Tak jsem dospěl k závěru, že o hudbě by se buď nemělo diskutovat vůbec, nebo jen takto realisticky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář