Aleš Voráček: Nejhorší je opereta a opera po sobě

27.2.2011 01:00 Redakce

Ve svých devětadvaceti nastoupil první angažmá a je mu věrný dodnes. Letos čtyřiatřicetiletý tenorista Aleš Voráček se v českobudějovické opeře brzy zařadil k jejím základním oporám. Soubor na jihu Čech patří k našim nejmenším, a tak tím spíš tady Aleš Voráček musí zpívat kde co, operetu a muzikál nevyjímaje. Přesto se nezřídka objevuje s úspěchem i v jiných divadlech, a to včetně pražského Národního, hned v několika rolích. Nejnověji se tu za pár dní představí se svým mateřským souborem, při festivalu Opera 2011 jako Cassio ve Verdiho Otellovi.

Jste rodák z Českých Budějovic – pamatujete si, kdy jste byl v tamním divadle na opeře? Na čem a s jakými zážitky jste odcházel?

Poprvé jsem byl v Jihočeském divadle na operetě Mam´zelle Nitouche. Bylo to školní představení, byl jsem v páté třídě. Hrálo se v Metropolu a moc se mi to tenkrát líbilo. Byla to velká sranda. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu o několik let později hrát v tom samém kuse poručíka Champlatreux.

Florimond Hervé: Mam’zelle Nitouche (Champlatreux)

Sám jste zpívání začal věnovat v pětadvaceti – alespoň tak jsem to kdesi četl. Proč? Co vás k tomu přivedlo?

Bylo to všechno tak náhle a nikdy jsem to neplánoval. Přivedl mě k tomu můj kamarád, který je varhaník a dirigent. Sháněl na Vánoce tenora do Rybovy mše „Hej mistře“ a já jsem se mu nabídl, že bych to zkusil. Když vše zdárně proběhlo, tak se mě zeptal, jestli bych se nechtěl věnovat zpěvu. Zamyslel jsem se a řekl, že by mě to možná bavilo, ale že nevím, zda to můžu zkusit. Domluvil schůzku na konzervatoři a já začal docházet na hodiny k paní profesorce Vítězslavě Bobákové. Ta na mě asi po čtvrt roce vyrukovala, že bych měl zkusit na konzervatoři přijímačky a zpěvu se věnovat. Byl jsem přijat na konzervatoř v Českých Budějovicích a pak už to šlo docela rychle.

Už od prvního ročníku českobudějovické konzervatoře vystupujete v tamní opeře. S jakými pocity?

Byla to pro mě úplně jiná práce a neměl jsem žádné zkušenosti. Do té doby jsem pracoval mimo jiné jako seřizovač lisů v jedné fabrice, kde jsme vyráběli dlažbu. A najednou jsem stál na jevišti a měl jsem hrát divadlo. Bylo to zvláštní, ale zjistil jsem, že mě to nějak naplňuje a jsem šťastný.

G.Rossini: Lazebník sevillský (Almaviva)

C.Zeller: Ptáčník (Adam)

Vaše profesorka na českobudějovické konzervatoři, již zmíněná Vítězslava Bobáková, je dlouholetou sólistkou Jihočeského divadla. Jaké to je zpívat s ní společně v jednom představení? Neměl jste alespoň zpočátku před ní trému?

Já jsem se před svojí profesorkou nikdy nestyděl a trému jsem před ní neměl. To, že jsme stáli na jevišti vedle sebe, přidávám k lepšímu. Byl jsem neustále pod její kontrolou a to je to nejlepší, co může chtít žák od svého profesora. Jakmile jsem odešel z jeviště, tak už frčely připomínky a rady a já byl za to vděčný a jsem doposud, protože se na jevišti setkáváme stále a je to moc příjemné a milé.

Jak se za těch necelých deset let, co profesionálně zpíváte, podle všeho názoru změnil váš hlas?

Hlas se nemění, ale zraje. Já si mohu jenom přát, aby můj hlas léty zrál jako dobré víno.

Na oblasti v opeře musíte zpívat kde co – od Donizettiho Nemorina přes Prince z Rusalky až po Maxe z Čarostřelce či Cassia z Otella, kterého představíte zanedlouho také v Praze; poměrně často vystupujete také v operetách či muzikálech. Jak hodně náročné to pro vás je?

Hodně. Opereta nebo muzikál je velmi těžký žánr. Skloubit zpěv, herectví, mluvené dialogy, tanec a výraz je opravdu náročné. Je velký rozdíl, jestli člověk zpívá v klidu svojí árii, anebo při tom tancuje a dělá různé jiné skotačinky. Nejhorší je, když mám jeden den operetu a druhý den operu. To se musím soustředit daleko více.

W.A.Mozart: Don Giovanni (Don Ottavio)

E. Kálmán, J. Brammer, A. Grünwald: Velkovévodkyně z Chicaga (Šándor Boris) (Divadlo J.K.Tyla Plzeň)

Zpíváte docela často i v jiných divadlech. Neměl jste nabídku na jiné angažmá? Českobudějovická opera patří k těm početně nejmenším – neláká vás to postoupit o krůček výše?

Víte, člověk se má pořád co učit. Každá nová role vás posouvá někam dále dopředu. A už jenom to, že zpívám i v jiných divadlech, je pro mě veliký úspěch, který jsem nečekal a neplánoval. A jsem za něj rád.

Jakou máte vůbec představu o své pěvecké budoucnosti? Máte nějaké cíle? Sny?

Snažím se, abych to, co dělám, dělal co nejlépe. Zpěv je veliká dřina a nikdy nevíte, co bude zítra.

Prozraďte prosím něco o sobě: Jaký jste? Jaké zájmy, koníčky krom své práce máte?

V létě, když je čas, tak si rád vyjedu na kole nebo jen tak odpočívám a relaxuji. Také rádi chodíme s přítelkyní do přírody na pěší túry.

Díky za rozhovor a hodně dalších úspěchů!

J.Stelibský, A.Procházka: Hledám děvče na boogie woogie (Václav Nezbeda)

Ptala se Jana Schwarzová

Komentáře: 3

Anonymous dne 26.2.2011 v 23:18

Výkony pana Voráčka jsou vždy velice sympatické. Jistě k tomu přispívá příjemná barva hlasu i jevištní zjev. Ale pozor, moc zpívat nad obor se nevyplácí! Byla by škoda, aby se tento kultivovaný lyrický tenor brzy "uřval" na Maxech a Princích.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 27.2.2011 v 07:40

Pavel Voráček je vynikající a dělá divadlu v Budějovicích čest. Sopranistky, které jsou přes konexe vedení dosazovány do hlavních rolí nejenomže jsou tak akorát do nočního baru nebo varieté, ale poškodiliy divadlu čest!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 27.2.2011 v 20:48

Jen malá poznámka – nejedná se o Pavla, ale Aleše Voráčka…:) Jinak děkuji za pěkný rozhovor s tímto velice zajímavým pěvcem, vždy když jeho jméno vidím na obsazení, těším se na hezký výkon.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.