Alina Nanu, Kitri z Moldávie

Zdánlivě nemožné se v pražské Státní opeře přece jen stalo skutečností. Podařilo se tu až v neuvěřitelně krátké době vybudovat baletní soubor, schopný na obdivuhodné úrovni zvládat nejnáročnější tituly velkého klasického baletního repertoáru. Vedle Čajkovského Labutího jezera a Adamovy Giselle se tak premiéra Minkusova Dona Quijota – bohužel poslední před zrušením samostatného baletního souboru druhého pražského operního domu – zařadila k trojici těch nejúspěšnějších tamních inscenací, na které se zvlášť v našich poměrech hned tak nezapomíná. Svoji zásluhu na tom přitom má i nejeden z výtečných sólistů, které se vedení baletu Státní opery Praha podařilo zejména v posledních dvou letech získat.Mezi předními tvářemi pražské Státní opery je také teprve jednadvacetiletá Alina Nanu, rodačka z Kišiněva, kde studovala na Státní moldavské taneční konzervatoři. Časem se ovšem rozhodla k radikální změně: přesídlila do Prahy a svá studia dokončila před dvěma lety na Taneční konzervatoři hl.m. Prahy. O jejím talentu dávaly tušit již během studentských let úspěchy na mezinárodních baletních soutěžích – mimo jiné druhé místo na v Brně a cena první v Rumunsku. Ve sboru baletu Státní opery Praha, kam Alina Nanu nastoupila hned po škole, vydržela jedinou sezonu, aby se od loňského podzimu stala sólistkou tohoto souboru. Vedle několika dalších předních rolí se jejím nejnovějším úspěchem a pro řadu premiérových diváků pak doslova zjevením stala Kitri v únorové premiéře Minkusova Dona Quijota.Asi otázka, na kterou se vás ptá hodně lidí: Proč jste se rozhodla odejít do Prahy? Co všechno v tom sehrálo roli? Rozmýšlela jste se dlouho?

Rozhodla jsem se hned, protože jsem byla přesvědčená o tom, že to bude velký a správný krok kupředu. Inspirovali mě k tomu spolužáci – a v současnosti kolegové ze souboru, kteří se tak rozhodli přede mnou. Přišly jsme společně s mojí spolužačkou, se kterou jsem vlastně i teď v souboru Státní opery. Chtěly jsme zkusit být někde jinde v Evropě.

Můžete alespoň trochu srovnat úroveň baletní školství v Moldávii a v Praze?

Samozřejmě tu rozdíly jsou, hlavně v systému. I vzhledem k politickým problémům bylo zázemí a podmínky v Moldávii dost nestabilní. Tady to ale vypadalo jinak – na škole byl klid na práci, mohli jsme se naplno věnovat tanci. Škola nás ve všem podporovala, proto jsme do tance mohli dát všechny síly. Profesoři nám moc pomáhali i co se jazyka týče.
Jak vůbec v Praze žijete? Bydlíte v podnájmu? Sama? Jak často se dostanete domů? Nestýská se vám? Nechybí vám vaše rodina?

Ano, rodina mi samozřejmě moc chybí a byla bych moc ráda, kdybychom k sobě měli blíž. Domů jezdím tak jednou za rok, v létě, kdy máme v divadle prázdniny. V Praze bydlíme společně s kolegy v pronájmu, takže tvoříme takovou malou rodinu.

Proč jste se rozhodla po absolvování pražské konzervatoře k angažmá právě ve Státní opeře?

Bylo to jednoduché – udělala jsem konkurz a chtěla jsem zůstat v Praze. Cítím se tu jako doma, tak jsem nechtěla odjíždět zase někam jinam.

Co budete dělat od příští sezony? Uvidíme vás v Národním divadle? Nebo chcete zkusit štěstí jinde?

V příští sezoně určitě zůstávám v Národním divadle a těším se na setkání s novými inscenacemi a dalšími zajímavými projekty.

Pojďme se ještě vrátit k vašemu zatím poslednímu velkému úspěchu. Jak jste prožívala zkoušky i premiéru Dona Quijota?

Zkušební proces si všeobecně moc užívám. Na Dona Quijota jsem se samozřejmě velmi těšila. Byla jsem ale i nervózní a cítila jsem velkou zodpovědnost, zvlášť když se jednalo o premiéru. Je to něco jiného, než když člověk vstupuje do inscenace, která je na repertoáru již delší dobu. Ale když jde o první premiéru, tak je to ještě něco víc – všechno musí být perfektní.Která místa z Kitri máte nejraději a proč?

Variace v prvním jednání, protože se mi líbí její dynamika. Při této variaci cítím, že jsem na svém místě.

Kitri je jen jednou z vašich dalších velkých rolí ve Státní opeře. Jak obtížná je z vašeho pohledu při srovnání třeba s Odettou – Odílií v Labutím jezeru, kterou také tančíte?

Obě role jsou technicky dost obtížné, ale nechci to příliš porovnávat. Kitri je reálnější postava a celé představení je víc o tanci a temperamentu. Pro mě je výrazově těžší Odetta – Odílie, protože na tu roli musí být tanečnice opravdu vyspělá.

Máte nějaký svůj profesní sen? Ať už angažmá nebo role, po kterých toužíte? Jste hodně ambiciózní?

Jsem ambiciózní, ale o svých přáních a touhách nerada mluvím, raději si je nechávám pro sebe, a pokud se vyplní, tak se s ostatními podělím o svou radost. Po profesní stránce bych si toho chtěla zatančit co nejvíc, poznat a naučit se také jiné taneční styly.

Prozraďte prosím o sobě, jaká jste v soukromí? Čeho si na sobě nejvíc ceníte a co byste naopak chtěla změnit? A vaše zájmy? Jak nejraději trávíte volný čas, pokud vám nějaký zbyde?

Nechci hodnotit sama sebe, to byste se více dozvěděli od mých kolegů a kamarádů, kteří mě znají a vědí, jaká jsem. Zájmů mám hodně, ale záleží samozřejmě na náladě a času. Ráda si přečtu dobrou knížku nebo se podívám na nějaký film. A jako všichni ostatní se i já ráda vídám s přáteli, kteří mě moc podporují.

Díky za rozhovor, hodně dalších úspěchů!
Foto Don Quijote – Státní opera Praha 

Související články


Napsat komentář

Reklama