Ambiciózní písňový večer v Národním divadle

Scéna Národního divadla v Praze se v sobotu 20. února proměnila v koncertní sál – orchestřiště překlenulo pódium, sólisté na něm mohli zpívat bezprostředně do blízkých řad obecenstva a jindy neviditelný orchestr se zde ukázal v plné síle, nastoupilo celé obsazení tělesa Národního divadla současně.

Na diváky čekala zajímavá dramaturgie, pět stylově rozdílných písňových cyklů s pěti sólisty. Jako první mezzosopranistka Michaela Kapustová představila cyklus Severní noci Jaroslava Křičky, janáčkovsky laděnou a působivou hudbu, kterou na našich pódiích příliš nepotkáváme. Žije dnes hlavně v repertoáru dětských sborů.

Křička, léta působící na carském učilišti v Rusku jako profesor hudby a velký obdivovatel ruské kultury, zhudebnil básně Konstantina Dmitrijeviče Balmonta, plné lyriky a symbolismu. Nejznámější a melodicky nejvýraznější ze čtyř písní je Albatros, pěvkyně jej podala s korektním přednesem a srozumitelnou výslovností, je otázkou, zda její hlas ve vzdálenějších řadách vynikl z hutného doprovodu orchestru, který má v tomto Křičkově díle symfonickou monumentalitu. Dirigent Petr Kofroň pěvce po této stránce nijak nešetřil. O trochu lépe se s velkým orchestrem za zády vyrovnal basista Oleg Korotkov, který nastoupil vzápětí se slavným Musorgského cyklem Písně a tance smrti.

Depresivní skladba plná nihilismu a zmaru, tolik typického pro pocity mnohých v Rusku uprostřed devatenáctého století, líčí smrt nemocného dítěte za horečnaté noci (Ukolébavka), mladé dívky (Serenáda), zbytečnou smrt opilého mužika v ledovém poli (Trepak) či tisíců vojáků na bitevním poli (Vojevůdce). Na okraj poslední písně podotkněme zajímavý detail, že autorem veršů, jež Musorgský zhudebnil, je Arsenij Arkadʹevič Goleniščev–Kutuzov, potomek generála Kutuzova proslaveného v napoleonských válkách. Oleg Korotkov se cyklu zhostil s naléhavostí a přesvědčivým přednesem, jeho mohutný bas dojímal v Ukolébavce, výborně vyzněl Vojevůdce i divoký tanec Trepak s rytmicky bouřícím orchestrem.

Zcela jiný soudek otevřela něžná Aria per Archi Ottorina Respighiho. Tento italský skladatel, který se zhlédnul v neobarokním stylu, nás rázem přenesl do tradice uhlazené, melodické italské hudby. Jeho tři písně Nebbie, Pioggia a Notte se proslavily zvláště díky Lucianu Pavarottimu. I když vznikly přibližně ve stejné době jako písně Křičkovy, působí mnohem tradičněji a hodně romanticky. Na pódium Národního divadla je přišel zazpívat Josef Moravec a hned v první písni Nebbie strhnul pozornost publika velkým hlasovým nasazením, skvělou gradací dynamiky do působivých melodických oblouků.

Jeho svěží a suverénní tenor nenechal ladem žádnou efektní finesu, citový vrchol, jeho výraz byl velmi podmanivý a živě proměnlivý. Nadšený aplaus diváků byl zcela zasloužený. Orchestr zněl plně, zvláště smyčce měly v tomto robustnějším obsazení pěknou barvu .

Po přestávce přišla osvěžující kapka francouzského impresionismu v podání barytonisty Romana Hozy.

Ravelovy Tři písně Dona Quijota k Dulcinee skládal Maurice Ravel pro zamýšlený film se Šaljapinem v hlavní roli Quijota; i když zakázku nakonec získal Ibert, písně dokončil a premiéroval v Paříži v roce 1934. Třetí z nich, Pijácká, byla vůbec poslední dokončenou skladbou nemocného Ravela. Roman Hoza je zazpíval světlým, mladým barytonem příjemné barvy, s lehkostí a okouzlujícím stylem. Bylo to jedno z nejvydařenějších čísel večera.

Naopak Čtyři poslední písně Richarda Strausse s Danou Burešovou, které se měly stát zlatým hřebem, tak úplně nedopadly.

Předně mě překvapil výběr Dany Burešové: technicky náročné písně jistě zvládne, ale měla jsem pocit, že její vcelku lyrický soprán není pro tento repertoár se symfonicky košatým orchestrem vhodný, že nemá dost rezerv na plastický a místy silně vypjatý výraz, jehož by zde bylo zapotřebí. Strauss byl nakonec takovým nemastným neslaným kompromisem – sólistka se sice v orchestru neztratila, solidně vše uzpívala, ale nezaujala. A také orchestrální složka měla do straussovské symfonické velkoleposti daleko, byla plochá, chyběla jí přesnost v nástupech i jasná koncepce. Na publikum měl tento závěr spíše umrtvující vliv. Tady si zkrátka hudebníci z Národního divadla ukousli trošku větší sousto. Ale nevadí, tyto koncerty jsou cestou, jak se dopracovat ke stále lepším výsledkům, mimo divadelní rutinu. A nebylo by marné ani zkusit to třeba s hostujícími dirigenty.

 

Hodnocení autorky recenze: 65%

Písňový večer sólistů Opery Národního divadla
Dirigent: Petr Kofroň
Dana Burešová (soprán)
Michaela Kapustová (mezzosoprán)
Josef Moravec (tenor)
Roman Hoza (baryton)
Oleg Korotkov (bas)
Orchestr Národního divadla
20. února 2016 Národní divadlo Praha

program:
Jaroslav Křička: Severní noci, op. 14
(Michaela Kapustová)

Modest Petrovič Musorgskij: Písně a tance smrti
(Oleg Korotkov)

Ottorino Respighi: Aria per archi, P 32
Ottorino Respighi: Nebbie, Pioggia, Notte
(Josef Moravec)

Maurice Ravel: Trois Chansons de Don Quichotte à Dulcinée
(Roman Hoza)

Richard Strauss: Vier letzte Lieder, TrV 296
(Dana Burešová)

www.narodni-divadlo.cz