Proč ND chtělo Giordanovu operu inscenovat?

Andrea Chénier ve druhém obsazení

Historické operní drama o čtyřech obrazech z pera Umberta Giordana se v Národním divadle dává teprve podruhé – po dlouhých sto devatenácti letech od inscenace tehdejší čerstvé novinky (složena 1896). V pátek 6. května jsme mohli vidět druhou premiéru tohoto náročného kusu.

Nevím, zda v dnešním divákovi rezonuje námět Velké francouzské revoluce a velkohubé politické ideály (Proměnit svět v ráj! Z lidí udělat bohy… milovat celé lidstvo!), které jsou hořce konfrontovány s realitou, kdy gilotina požírá tisíce životů, vlastence, básníky i nešťastné milence. Ale leccos z cenného libreta Luigiho Illica stojí za povšimnutí i dnes – například fanatismus, s jakým pařížské matky posílají své syny a vnuky – ještě děti – na barikády a na smrt v boji. (Velká árie slepé Madelon v sugestivním provedení Lenky Šmídové.) Se stejným fanatismem dnes džihádisté posílají na smrt své teenagery opásané výbušninami.

I když má příběh popraveného básníka, pronásledované šlechtičny a revolučního vůdce velký dramatický potenciál, zde se jej podařilo naplnit jen ve třetím a částečně čtvrtém obraze. Nevím, jaké zkušenosti má šéf Činohry Národního divadla Michal Dočekal s operní režií, alespoň v jeho medailonu jsem se o nich nic nedočetla, ale tento potenciál většinou nechal ležet ladem.

V prvních dvou obrazech je režie fascinována uklízením: roty sluhů stále něco zametají, přinášejí, odnášejí, instalují, shrabují sníh, spouštějí lustry a zase je zhášejí a vytahují vzhůru (ledkové lustry jsou opravdu efektní scénický prvek, ale dvakrát opakovaný vtip… – pointu znáte). Takže zatímco početné sbory stojí rozestrkané po rozích jeviště jako křoví a sólisté stojí vepředu u dirigenta jak přikovaní a nespouštějí z něj oči, dění na scéně obstarávají uklízecí čety. První obraz absurdně končí výzvou hraběnky k tanci (Ať je tu veselo!), a zatímco zní gavota, všichni znehybní jako ve hře na štronzo.

Budiž spravedlivě řečeno, že občas pohyb na jevišti omezovalo samoúčelné uspořádání scény (Martin Chocholoušek): proč se kus podlahy během plesu na zámku vznese na táhlech nahoru a dole zbude jen nebezpečný příkop, který většinou musejí všichni obcházet a hlavní hrdina Chénier (Rafael Alvarez) do něj ve své první árii málem spadnul? Musím ocenit Alvarezovu koncentraci, nenechal se rozhodit a zpíval, i když jednou nohou už tápal ve vzduchu. Jediné využití příkopu bylo, že se do něj postaví chudina, které se vznešená společnost štítí – to jako ti ponížení musejí stát opravdu o dvacet čísel níž? Z jejich otrhaných kostýmů bychom to nepochopili?

Efektní byla kulisa zámeckého salonu prozářená ledkovými konturami, ale další z početných proměn kulis, vcelku masivních (kovová lávka, dva mohutné mostní pilíře, minimalisticky prázdné vězení) a náročných na čas k instalaci, již tak velký dojem nepřinesly. Podepsala se na tom chybějící světelná režie, vše bylo tak nějak stejně ponuré a temné. Zajímavý byl tanec špehů s kapesními baterkami mezi obrazy lebek a scéna se stylizovanou gilotinou.

Suverénní hvězdou večera se stal Svatopluk Sem jako Carlo Gérard. Vynikal hlasem, herecky, psychologickou propracovaností postavy i svým sošným vzhledem.

Bohužel hlavní dvojice Maddaleny z Coigny a Andrey Chéniera zůstala o stupeň níže, Anda-Louise Bogza měla ve svých áriích opravdu velké momenty, naplněné dramatickým napětím a mohutným hlasem, ale byla tu i slabší místa. Rafaelu Alvarezovi, ač se opravdu hodně snažil, během večera úplně odešel hlas. Ve vrcholných duetech zůstávali oba jaksi bezradní (režijně i hudebně nekoordinovaná zakončení s odstupem v okamžicích, kde se podle textu měli naposledy obejmout a podobně). A ještě se jim do toho motaly podivné figury polonahých tanečníků, kteří předváděli v pozadí bizarní pas de deux s hvězdami a přemety (pohybová spolupráce Lenka Vagnerová).

Z mnoha ostatních protagonistů, bohužel ne vždy výrazných, bych ještě vyzvedla talentované výkony Kateřiny Jalovcové (Bersi) a Luboše Skaly (Roucher).

Partitura Umberta Giordana je krásná, objevná a pro orchestr není jednoduchá. Zpočátku dost razantní, hlučný, nevyladěný orchestr (dechová harmonie na začátku třetího obrazu!) podával nesoustředěný a málo inspirovaný obraz, empatičtěji se jevil až směrem k závěru opery. To, že pěvci sledují více dirigenta, než svůj děj na jevišti, není náhoda. Nemá Národní divadlo dostatek možností najít si na vrcholný verismus někoho s odpovídajícím backgroundem? Petr Kofroň má obrovské zásluhy v moderní hudbě, jako dirigent zvládne experimentální partitury, které by jiní nezvládli, a evidentně se chce posouvat i dál, ale do operního repertoáru se vnořil poprvé před deseti lety v Plzni a jeho parketa je jiná. Vlastně je otázkou, proč Národní divadlo chtělo Giordanovu operu inscenovat, když na ni nemá dost pěvců, jasný režijní záměr ani dost sil…

 

Hodnocení autorky recenze: 65%

Umberto Giordano:
Andrea Chénier
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Lenka Vagnerová
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Sbor a Orchestr Národního divadla
Premiéra 5. května 2016 Národní divadlo Praha
(psáno z druhé premiéry 6. 5. 2016)

Andrea Chénier – Rafael Alvarez (alt. Hector Sandoval)
Carlo Gérard – Svatopluk Sem (alt. Roman Janál)
Maddalena z Coigny – Anda-Louise Bogza (alt. Petra Šimková-Alvarez)
Hraběnka z Coigny – Yvona Škvárová (alt. Simona Procházková)
Bersi – Kateřina Jalovcová (alt. Michaela Kapustová)
Madelon – Lenka Šmídová (alt. Eliška Weissová)
Roucher – Luboš Skala (alt. Jakub Tolaš)
Fouquier – Luděk Vele (alt. František Zahradníček)
Majordomus/Mathieu – Pavel Kacjušin (alt. Pavel Švingr)
Abbé/Neuvěřitelný – Václav Lemberk (alt. Josef Moravec)
Pietro Fléville – Aleš Hendrych (alt. Tomáš Jindra)
Schmidt – David Vaňáč (alt. Tomáš Jindra)
Dumas – Tomáš Křovina (alt. Karel Drábek)

www.narodni-divadlo.cz