Andreas Sebastian Weiser: Moje vize? Dojde na ně, až budeme zpátky doma

  1. 1
  2. 2
S hudebním ředitelem pražské Státní opery Andreasem Sebastianem Weiserem jsme se sešli v nových kancelářích provozní budovy Národního divadla. Povídali jsme si spolu o současném fungování souboru Státní opery, o složité logistice, výjezdech do zahraničí a chystaných nových premiérách oper, které ho čekají. Jaké to bylo, spolupracovat se soudobým českým skladatelem Zbyňkem Matějů na premiéře jeho díla? Co za úskalí v sobě nese hudební provedení baletu Malá mořská víla? Které opery podle pana Weisera chybí na české scéně? A co si myslí o dodržení termínu rekonstrukce budovy Státní opery? Jedno je jisté už teď, původně plánovaný termín bude muset být odložen – a tak musí posunout Andreas Sebastian Weiser i své vize a smířit se s tím, že jeho sny zůstanou ještě po několik let v rovině snění. Neslevit z umělecké kvality za složitých podmínek, ve kterých se jemu svěřený soubor Státní opery nachází, je jeho momentálním největším reálným profesním cílem.
Andreas Sebastian Weiser (foto ND/Tomáš Brabec)


Andreas Sebastian Weiser: Je to kuriózní – jako čerstvý hudební ředitel Státní opery jsem uváděl premiéru se souborem Národního divadla ve Stavovském divadle – a ještě k tomu balet!

Nastoupil jste do funkce hudebního ředitele Státní opery – tedy operního domu, který je momentálně uzavřen a připraven k rekonstrukci. Co vás k tomu vedlo a jak těžké bylo se rozhodnout?

Když mě oslovilo vedení Národního divadla a Státní opery, vycítil jsem, že vyvstala potřeba, aby se tohoto náročného projektu někdo ujal a aby to bylo co nejdříve. Už vícekrát v životě jsem vedl podobně náročné projekty. Protože nás tlačil čas, během dvou týdnů jsem se rozhodl tuto výzvu přijmout.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti v této nové funkci – i v návaznosti na náhradní působiště, ve kterých momentálně soubor Státní opery pracuje?

Jako hudební ředitel bych rád začal tou hudební stránkou věci – každopádně je zvláštní nastoupit jako šéf opery a převzít staré inscenace s cizím rukopisem. Navíc jsem nastoupil za situace, kdy jsem program na tuto sezonu – tedy 2016/2017 – neměl možnost žádným způsobem ovlivnit. V současné době jsem zcela zaměstnán přípravou nové inscenace Tosky, která bude mít premiéru v lednu. Ale abych co nejdříve poznal ansámbl, orchestr a sbor, rozhodl jsem se, že budu dirigovat alespoň Rigoletta, kterého jsem zde řídil před více než deseti lety. Zároveň zjistím, jaké jsou podmínky v Hudebním divadle Karlín. Můžu říci, že to je příjemná zkušenost. V orchestru je dobrá atmosféra a zpěváci jsou šikovní.

Kanceláře už máme nastěhovány v provozní budově B, vše se přeorganizovává. Logistika je velmi složitá, máme dvě místa, kde hrajeme opery – Národní divadlo a Hudební divadlo v Karlíně, orchestr zkouší také v Karlíně, ale i v budově Rozhlasu, sbor zkouší v Hlaholu. Musíme převážet nástroje z bodu A do bodu B, ne všude je dobrá dostupnost pro kamióny Národního divadla, z hudebníků každý, kdo je toho schopen, si nástroj převáží sám. V podstatě neustále hrozí, že když selže komunikace, mohla by selhat koordinace všech složek – ale prozatím se nic fatálního nestalo – jen pár drobností zpočátku. (Pan Weiser není moc pověrčivý, ale pro jistotu to zaklepe „třemi ťuky“ na dřevo.)

Jaké jsou aktuální výjezdy souboru do zahraničí?

Soubor se nedávno vrátil z Japonska, kde uvedl Normu a Kouzelnou flétnu a sedm gala koncertů s paní Gruberovou. Nejel jsem, protože to bylo plánováno dlouho dopředu před mým nástupem do funkce. Celá organizace zájezdů byla velmi složitá, a to i po technické stránce. Ohlasy na uměleckou kvalitu jsou velmi pozitivní a klobouk dolů přede všemi, kdo dokázali ve složitých podmínkách podat tak profesionální výkony. Další cesta se už plánuje. Na léto 2017 je připraven zájezd na festival do Regensburgu, kde budu dirigovat Aidu.

Ještě stále se nezačalo s rekonstrukcí budovy Státní opery – už víte, kdy se začne? A která firma vyhrála výběrové řízení? Nezdá se vám, že už teď můžeme říci, že termín znovuotevření Státní opery rozhodně nebude dodržen?

V tomto ohledu mám jen všeobecné informace. Po divadle se nese zpráva, že rekonstrukce by měla být zahájena v lednu 2017, tedy už teď tu máme čtyřměsíční zpoždění. Pochopitelně bychom byli rádi, kdyby to tak zůstalo i do budoucna – toto by ale bylo příliš optimistické konstatování. O výběrovém řízení toho jinak bohužel moc nevím.

Státní opera Praha (foto archiv)

V listopadu jste dirigoval premiéru baletu Malá mořská víla současného českého hudebního skladatele Zbyňka Matějů. Jaké to je uvádět světovou premiéru žijícího autora?

Uvést tuto premiéru pro mě byla velmi příjemná výzva. Se Zbyňkem Matějů se známe už delší dobu a prováděl jsem už více jeho děl. On sám mě oslovil, zda bych chtěl tuto skladbu uvést do života. To se stalo ještě daleko dříve, než jsem nastoupil do své nové funkce. A tak vlastně došlo k velice kuriózní situaci, kdy jako čerstvý hudební ředitel Státní opery jsem uváděl premiéru se souborem Národního divadla ve Stavovském divadle – a ještě k tomu balet! Já mám hudbu pana Matějů moc rád, lidsky si velice dobře rozumíme. Ten titul je kuriózní tím, že jsme nejdříve nahrávali background s velkým orchestrem – a do tohoto záznamu potom v divadle malá část, to jest třináct muzikantů, hraje živě! To znamená, že my se při představeních tempem musíme přizpůsobit nahrávce. Je to technicky velmi náročné – a my to potřebujeme hlavně slyšet, ale Stavovské divadlo bohužel nemá nejmodernější technickou výbavu, nemáme ani sluchátka na odposlechy pro každého hudebníka, což by nám velmi usnadnilo synchronizaci souboru s nahrávkou. Máme jen reproduktory a já před každým představením, které diriguji, znovu a znovu osobně kontroluji, zda je vše správně nastaveno. Za sebe mohu říci, že se mi velmi líbí estetický jazyk této inscenace, tedy i scénografické, choreografické a režijní zpracování a kostýmy – oceňuji na tom tu velice působivou jednoduchost.

Byl autor hudby přítomen během zkoušení a dělal nějaké úpravy ve skladbě i podle vašich požadavků?

Ano! Byla to dobrá, zajímavá a ne vždy jednoduchá spolupráce. Ještě týden před premiérou jsme zdokonalovali nahrávku velkého orchestru. To znamená, že oni to přestříhali, takže pánové a dámy z archivu museli pokaždé zanést změny do not a my to pak zahrát jinak. Naštěstí pan Matějů to bral velmi pragmaticky a když jsme zjistili, že někde je skoro nemožné zesynchronizovat živou hudbu s nahrávkou, byl velmi otevřený všem změnám. Pan Matějů stojí naštěstí alespoň jednou nohou na zemi, takže tady české rčení „nejlepší autor je mrtvý autor“ rozhodně neplatilo – dobře, že u toho byl!

Vy jste říkal, že jste neměl možnost ovlivnit stávající sezonu – jak byste chtěl ovlivnit ty následující? Jaké jsou vaše vize? Co nového byste výhledově rád zařadil do repertoáru Státní opery? Co tady dle vašeho názoru chybí?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (12) “Andreas Sebastian Weiser: Moje vize? Dojde na ně, až budeme zpátky doma

    1. A můžete mi prosím sdělit, proč by se měli uvádět jen „kasaštychy“? Kdyby se operní divadla měla řídit jen zájmem diváků, mohla by se vskutku omezit jen na repertoár označovaný jako „ABC“ (Aida, Bohema, Carmen). Ale to by pak už operní divadlo nebylo operním divadlem… Ale stalo by se z něho klasické (polo)komerční divadlo (něco jak dnes žel třeba Hudební divadlo Karlín). Jsem přesvědčen, že pokud jsou operní divadla financována aspoň částečně z veřejných prostředků, musí hledět i na nás fajnšmekry (menšinového diváka)a uvádět co nejširší repertoár. Jinak za mě bych si teda nového Nabucca fakt odpustil, protože na něj chodí diváci (hlavně cizinci), i když jde o už hodně starou inscenaci. Při dnešních omezených možnostech ND realizovat nové inscenace, neznamená nový Nabucco nic jiného, než že bude o to méně prostoru na nějaké skutečné dramaturgické počiny (typu letos Bouře v Ostravě nebo Očekávání/ Modrovousův hrad v Brně). Už letos byla podle mě dramaturgie pražského ND o dost méně invenční než ND Brno nebo ostravské NDM a trošku se bojím, že to příští rok nebude o moc lepší.

  1. Je krásné p. Honzo B., že zmiňujete Bouři v Ostravě. Je to přenádherná hudba, ale návštěvnost této opery je bohužel velmi malá. Určitě to musí být pro umělce nepříjemné zpívat pro pár lidí v hledišti. Víte, dramaturgie opery má být vyrovnaná, aby diváci se rádi do opery vraceli. A aspoň 2 kasaštychy za sezónu by diváci v Ostravě určitě uvítali. Jak je v poslední době vidět, opera nemá co hrát. Např. v lednu jen Bouře, Braniboři a Robert D., který má derniéru. Smutné zjištění.

    1. Čím to, že ještě nedávno bylo v Ostravě plno i na takových titulech jako Pastorkyňa, Káťa, Anděl, dokonce i koncertní Makropulos, nemluvě o Lohengrinovi, Fedoře aj.? Že by to bylo osobnostmi v čele opery – konkrétně šéf a dramaturg – nebo i výraznějšími sólisty???

    2. No koukal jsem se na lednová představení a že by byl nějaký rozdíl mezi počtem prodaných lístků na Bouři a Branibory v Čechách, tak to tedy fakt není. A když už v Čechách netáhne ani Smetana, tak je fakt asi něco „shnilého ve státě českém“. A je mi z toho vážně smutno. Ale přeci kvůli blbosti dnešní diváků se na tyhle operní skvosty nevykašleme…

  2. Omlouvám se, Tita jsem přehlédla, ale stejně jen 8 představení v lednu, nezdá se Vám to málo? Jistě tyto skvosty je třeba mít na repertoárů, ale je třeba vedle nich mít i Maškarní ples, Toscu, Rigoletta, D. Giovanniho, Figarovou svatbu, nebo Řecké pašije atd. Prostě širší výběr, aby si lidé opět zvykli chodit na operu a pak přijdou i na ty skvosty.

Napsat komentář

Reklama