Anna Netrebko versus Taťána: zápas (zatím) bez vítěze

Existují okamžiky, jejichž zpětné hodnocení je tím obtížnější, čím větší naděje a očekávání do nich byly kladeny. A je pak na tom, kdo hodnotí, aby nenaplněnost svých představ rovnou označil za zklamání, nebo aby se svých prvotních vizí vzdal a podíval se na skutečnost novýma očima. Je-li pak daným okamžikem návštěva inscenace Čajkovského Evžena Oněgina ve Vídeňské státní opeře a záminkou pro ni debut Anny Netrebko v roli Taťány, je třeba se připravit na fakt, že realita bude muset svádět boj s očekáváním velikosti mrakodrapu…Nebylo vlastně možné se předem netěšit: mediálně nejsledovanější operní diva světa nedávno i u nás přesvědčivě dokázala, že bere hudbu svého slavného krajana nadmíru vážně. Loňskému turné s koncertním provedením Jolanty předcházelo několik jiných nastudování téhož díla s Netrebko, a kdo měl možnost porovnat její pěvecké i představitelské pojetí v rozmezí let 2011 a 2012, musel uznat, že na něm neustále pracuje a piluje ho ke stále větší přesvědčivosti. Jakoby mělo být postupné vybrušování Jolantina charakteru tou nejlepší cestou k mnohem obtížnější (a samozřejmě i prestižnější) Taťáně.

O nesmírně zodpovědném přístupu pěvkyně k Čajkovského tvorbě svědčí i její nahrávky. Sedm let staré Russian Album s orchestrem Mariinského divadla a s Valerijem Gergievem symbolicky rámují arioso Jolanty a dopisová scéna z Evžena Oněgina. Devět autorových písní následně oduševněle interpretuje na živém záznamu ze salcburského festivalového koncertu, na němž ji v roce 2008 na klavír doprovázel Daniel Barenboim a který vyšel o rok později pod názvem In the Still of Night.

Ve věku, který se blíží více statkářce Larině než její dceři Taťáně, se tedy Anna rozhodla, že na nejslavnější roli ruské operní literatury konečně dozrál ten pravý čas. Před novou inscenací, kterou speciálně pro ni chystá Metropolitní opera v New Yorku na zářijové zahájení sezony 2013/2014, zahájila své velké oněginovské dobrodružství ve čtyři roky starém jevištním počinu režiséra Falka Richtera ve Vídni. Nic nebylo ponecháno náhodě: po bok „debutantky“ postavilo vedení Státní opery snad nejrespektovanějšího představitele titulní role posledních dvaceti let Dmitrije Hvorostovského, do dalších úloh výhradně rodilé ruské či ukrajinské pěvce a taktovku svěřilo uznávanému specialistovi na Čajkovského, pětatřicetileté dirigentské star z Lotyšska Andrisi Nelsonsovi. Zmíněná sestava samozřejmě vyprodala kosmickou rychlostí vstupenky na všechna čtyři dubnová představení a nezbylo, než – začít si chystat naděje na velký a nezapomenutelný divadelní zážitek.

Nebudu vás napínat. Vidět a slyšet Annu Netrebko je samozřejmě nezapomenutelný zážitek vždy… Pokud jste stejně jako já nadšení současnou tmavší barvou hlasu, který zpěvačka nabyla patrně i díky mateřství, a jeho větším objemem a neklamným směřováním k dramatickému oboru, oceníte ho zajisté i z úst její Taťány. Zapomeňte i na možné pochybnosti o tom, zda není Anna co do exteriéru pro ztvárnění této hrdinky přeci jen trochu starší. Ať je či není, v jejím případě se jedná o zcela podružnou otázku: ve vídeňské inscenaci oplývá neobyčejným půvabem, a tenký led netaktních spekulací o jejím věku raději rovnou opustím s konstatováním, že bych jí hádal o deset let méně, než jaká je skutečnost.

Zmíněné přednosti však spolu s přirozeným naturelem pěvkyně vytvářejí jistý kámen úrazu. Sečtělá, introvertní a na první pohled málo výrazná dívka, jíž by Taťána měla být a jak jí zcela klasicky prezentuje i Richterova režie, je pro smyslnou a sebevědomou Netrebko zjevný protiúkol. Nutno říci, že si ho je patrně vědoma a statečně s ním bojuje. Je to však boj, který v této inscenaci nemůže vyhrát. Když jí Olga v podání vizuálně i pěvecky poněkud tuctové a mnohem usedleji oblečené Alisy Kolosové nabádá, aby si více užívala života, je to až úsměvné. Trému a plachost před Oněginem je této Taťáně také těžko uvěřit. Dopisová scéna je mikrodramatem, které opět odhaluje, že Netrebko se bude příště dařit nejlépe v o poznání dramatičtějších rolích – téměř se nabízí otázka, proč takto odhodlaná a heroická dívka marní čas korespondencí a nedojde si pro svého idola osobně… Oněginovo ponížení pak protagonistka snáší neschopna pohybu ani pohledu do jeho tváře, inu, jako pravá Taťána. Jenže tahle Taťána má v sobě i v takové pozici tolik plnokrevnosti Julie, Manon nebo Noriny, že jí zkrátka věrohodně neuhraje.

Čajkovského hrdinka se však v posledním dějství mění v petrohradskou kněžnu, a zde se Anna Netrebko opět stavá sama sebou. Z jejího laskání a hlazení Gremina (bohužel málo výrazného Konstantina Gorného) během jeho árie skutečně sálá erotické dusno, schopné rozvášnit i dosud netečného Oněgina. Ve finálním duetu s ním pak Netrebko přesně dávkuje míru rozhodnosti manželky i neschopnosti odolat dávnému milostnému poblouznění. Ve finále se snaží před Oněginem uprchnout, ale opustí jí síly a zhroutí se. Příběh je tedy možná ještě otevřený…

Jak už bylo řečeno, výše sdělené výhrady k Taťáně Anny Netrebko vztahuji k aktuální inscenaci, která je co do výkladu příběhu, jednotlivých charakterů i jejich motivací vcelku konvenční. Na Anninu obranu by mělo také zaznít, že v dalších dvou představitelích stěžejních rolí se pěvkyni bohužel nedostalo adekvátní podpory. Dmitri Hvorostovsky (jehož příchod přivítala část publika potleskem) jako Oněgin jakoby představením proplul jen „na půl plynu“: ač pěvecky stále v obdivuhodné kondici a s neselhávajícím charismatem, proklátil se příběhem prakticky jen s neměnným znuděným výrazem. Co do jevištní uvěřitelnosti selhával i jeho vztah k příteli a pozdějšímu protivníku Lenskému. Ten působil v podání Dmitrije Korčaka spíše trochu jako jeho syn, jenž se na plese u Lariny vzepře otcovské autoritě… Jako lyrický tenor Korčak stále roste (jeho árie Kuda vy udalilis patřila spolu s dopisovou scénou k nejpamátnějším místům představení), herecky však za touto předností stále trochu pokulhává – finále první plesové scény tak vyznělo poněkud matně.

Co potěšilo, bylo Nelsonsovo precizní hudební nastudování i někteří představitelé menších rolí: skvostnou miniaturu vytvořila z úlohy Lariny Zoryana Kushpler a komický výstup Triqueta si vychutnal Norbert Ernst.

I díky těmto ryze příjemným překvapením tedy nelze hovořit o aktuální sérii Evžena Oněgina ve Vídeňské státní opeře jako o zklamání. Debut Anny Netrebko na sebe navíc strhl takovou pozornost, že tuto produkci ani není možné podle obvyklých měřítek hodnotit. Nová Taťána – o kterou zde šlo především – se podle všeho bude ještě vyvíjet, ostatně tak jako její předchůdkyně Jolanta. Možná, že newyorská inscenace bude Anninu naturelu bližší a že s Mariuszem Kwiecienem a Piotrem Beczalou po boku se dočkáme dalšího velkého triumfu vyjímečné sopranistky. Ať tedy opět žijí velké naděje a velká očekávání!

Hodnocení autora recenze: 70%

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Oněgin
Dirigent: Andris Nelsons
Režie: Falk Richter
Scéna: Katrin Hoffmann
Kostýmy: Martin Kraemer
Choreografie: Joanna Dudley
Světla: Carsten Sander
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Bühnenorchester der Wiener Staatsoper
Premiéra 7.března 2009 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 15.3.2013)

Larina – Zoryana Kushpler
Tatjana – Anna Netrebko
Olga – Alisa Kolosova
Filipjewna – Aura Twarowska
Eugen Onegin – Dmitri Hvorostovsky
Lensky – Dmitry Korchak
Fürst Gremin – Konstantin Gorny
Ein Hartmann – Mikhail Dogotari
Saretzki – Mikhail Dogotari
Triquet – Norbert Ernst
Vorsändger – Thomas Kober

www.staatsoper.at

Foto Wiener Staatsoper – Michael Pöhn