Antonín Barták, jeden ze slavných plzeňské opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Při podrobnějším procházení kalendáře jubilantů v operním světě jsem si v tom množství jmen uvědomil, že by nemělo upadnout v zapomenutí jedno z nich, byť nevstoupilo do širšího celostátního povědomí a za tři roky uplyne už šedesát let od doby, kdy nás jeho nositel navždy opustil. Jedná se o dirigenta Antonína Bartáka, muže, který stál třicet let v čele plzeňské opery. Vykonával tuto funkci v časech nelehkých, jakými byly velká hospodářská krize na počátku třicátých let, která se v Plzni projevila s velkou intenzitou a velmi negativně ovlivnila chod divadla, poté v časech okupačních a ještě i v prvních letech po roce 1945.
Antonín Barták (foto archiv DJKT Plzeň)
Antonín Barták (foto archiv DJKT Plzeň)

Antonín Barták se narodil před sto třiceti lety, 15. listopadu 1886, na pražském Žižkově. Od dětských let se věnoval hudbě. Když mu bylo třináct, stal se posluchačem konzervatoře, kde studoval hru na flétnu a klavír. Těsně před absolutoriem byl v roce 1905 z konzervatoře vyloučen. Tehdejší striktní předpisy zabraňovaly studentům hrát ve veřejných produkcích, které nebyly považovány za vhodné a důstojné. Tohoto přestupku se Antonín Barták dopustil, když účinkoval při jakési produkci v Aréně.

Vyloučení ze školy ovšem nezabránilo tomu, aby byl angažován jako flétnista do České filharmonie, odkud po roce přešel do srbského Bělehradu. V roce 1908 byl angažován jako sbormistr a korepetitor do Divadla na Vinohradech, které bylo rok předtím otevřeno. Angažoval jej první šéf vinohradského zpěvoherního souboru Ludvík Vítězslav Čelanský, jedna z pozoruhodných, ale mimořádně kontroverzních osobností historie české hudby. Protože výrazně ovlivnil Bartákův životní i umělecký vývoj a navíc letos 27. října uplynulo pětaosmdesát let od jeho úmrtí, stojí za to, abychom mu v krátké odbočce věnovali také trochu pozornosti.

Tento mimořádně talentovaný hudebník pocházel z muzikantské rodiny v Horní Krupé na  Havlíčkobrodsku. Narodil se ale 27. října 1870 ve Vídni. Vystudoval učitelský ústav v Kutné Hoře a poté skladbu na konzervatoři a souběžně navštěvoval Pivodovu pěveckou školu a dokonce hereckou školu Národního divadla. V roce 1895 jej s velkými nadějemi angažoval Vendelín Budil do Plzně. Čelanský je svými dirigentskými výkony splnil. Kritik Pavel Nebeský po premiéře jeho prvního představení napsal: „Potlesk hromový, zřídkakdy slýchaný, zaburácel celým divadlem po skončené ouvertuře, takže mladý mistr dlouho se musel uklánět obecenstvu.“ Nicméně jeho neklidná, kontroverzní povaha vedla k tomu, že brzy musel divadlo opustit, i když Budil se k celému případu vyjádřil slovy: „… že byl pilný a něco uměl a něčemu rozuměl, přimhuřoval jsem oči, pokud to šlo.“

Tato situace se poté několikrát opakovala jinde. Čelanský působil v Záhřebu, zasloužil se o vznik opery v tehdejším haličském hlavním městě Lvově, kde v roce 1900 dirigoval i její zahajovací představení. V roce 1901, kdy se základě známé stávky orchestrálních hráčů Národního divadla proti Karlu Kovařovicovi zprofesionalizovala Česká filharmonie, se stal jejím šéfem. Po roce jej ale v této funkci vystřídal Oskar Nedbal a Čelanský šel opět do světa. Vrací se do Lvova, poté působí i v Kyjevě a ve Varšavě. Později dosáhl velkých úspěchů v Paříži, kde byl dokonce jmenován důstojníkem Francouzské akademie a dokonce mu bylo nabídnuto místo ředitele komické opery v New Yorku, které odmítl.

Ludvík Vítězslav Čelanský (uprostřed) v roce 1907 se členy první zpěvohry Divadla na Vinohradech (zdroj cs.wikipedia.org)
Ludvík Vítězslav Čelanský (uprostřed) v roce 1907 se členy první zpěvohry Divadla na Vinohradech (zdroj cs.wikipedia.org)

V roce 1907 jej ředitel Šubert angažoval na Vinohrady. Uvedl se opět výborně, ale ani tam nevydržel dlouho a po dalším putování se s ním opět setkáváme v Plzni, kam jej ředitel Veverka angažoval, když na funkci šéfa opery rezignoval Václav Talich. A opakovala se stejná situace jako za Budila před dvaceti lety. Čelanský opět odchází. V roce 1918 se dokonce na krátký čas stane znovu šéfem České filharmonie. Poté nějaký čas ještě diriguje, stačí založit orchestr zvaný Šakova filharmonie, věnuje se pedagogické činnosti, načež se stahuje zcela do ústraní a ve věku jednašedesáti let v Praze umírá. Dnes je Ludvík Vítězslav Čelanský v širším povědomí téměř zapomenut.

Vraťme se ale k Antonínu Bartákovi. V mládí se od Čelanského lecčemu přiučil a dokázal to rychle využít v praxi. Brzy se s Bartákem setkáváme jako s dirigentem operetních inscenací a podle svědectví kritiků si počínal velmi dobře. Přišel ale konec července roku 1914, císař pán vydal manifest Mým národům! a Antonín Barták musel narukovat. Tři roky sloužil v Salcburku, městě Mozartově. Za trest, protože „přetáhl“ dovolenku, byl přeložen do Plzně a hrozilo nebezpečí, že bude muset jít na frontu.

K příchodu Antonína Bartáka do Plzně se váže půvabná historka, která je uvedena v knížce Slavní plzeňské opery, již vydalo plzeňské Západočeské nakladatelství v roce 1986 u příležitosti znovuotevření rekonstruované budovy Velkého divadla. Dlouholetý důvěrný znalec plzeňského hudebního života, publicista, kritik a zejména jeden z nejpřednějších českých odborníků v oboru akustiky profesor Antonín Špelda ji popisuje takto:

„Jednoho letního dne ve válečném roce 1918 se potkali v plzeňské ulici dva vojáci. Vyšší šarže z nich, nadporučík rakouské armády, položil druhému velmi překvapivou otázku: ´Vy jste kapelník vinohradského divadla?´ Po přitakání se oba muži vzájemně pozdravili. Nadporučík byl v civilu ředitel plzeňského divadla, zpěvák a režisér Karel Veverka, nižší šarže pak kapelník Antonín Barták, jenž byl Veverkou po tomto rozhovoru ihned angažován jako druhý kapelník vedle Jana Janoty do plzeňského divadla.“

Divadlo J. K. Tyla Plzeň (zdroj theatre-architecture.eu/archiv Jiřího Hilmery)
Divadlo J. K. Tyla Plzeň (zdroj theatre-architecture.eu/archiv Jiřího Hilmery)

Nemám důvod pochybovat o pravdivosti oné historky, ale patrně v ní díky nepozornosti či tiskové chybě došlo k záměně data. Ve všech dostupných materiálech včetně jiných textů profesora Špeldy je jako datum Bartákova nástupu do Plzně uváděn rok 1917. V každém případě se tak stalo na doporučení Čelanského. A tímto nepřímým zásahem se na třetí pokus Ludvík Vítězslav Čelanský nakonec přece jenom výrazně o plzeňskou operu zasloužil.

Poté, co dirigent Janota odešel v roce 1919 do Brna, kde nejprve působil jako dirigent opery a posléze řadu let ve funkci šéfdirigenta Orchestru Radiojournalu, se stal Antonín Barták prvním dirigentem a poté šéfem plzeňské opery. Tuto funkci vykonával až do roku 1948. Ještě v sezoně 1948/1949 působil v divadle jako dirigent, pak odešel na odpočinek.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama