Vytvářel představení s velkou muzikalitou, tanečním i hudebním cítěním

  1. 1
  2. 2

Vzpomínka na tanečníka a choreografa Antonína Landu

V letošním roce se nabízí hned dvakrát možnost připomenout si jubileum významného českého tanečníka a choreografa, dlouholetého člena Baletu Národního divadla, Antonína Landy. Zemřel před dvaceti lety, 6. května 1995 a 13. srpna by se dožil sta let.

Antonín Landa (foto archiv ND Praha)
Antonín Landa (foto archiv ND Praha)

Antonín Landa se v Kročehlavech nedaleko Kladna. Pracoval jako dělník, už ve svých osmnácti letech ale uposlechl volání Thálie a vydal se s její károu na putování po české zemi. Stal se členem kočovné společnosti Dobrá opereta ředitele Antonína Vilského. Tam, jak tomu v podobných společnostech bylo zvykem, hrál, zpíval, tančil tam, kde to bylo zapotřebí. Po třech letech odtud odešel. Nějakou dobu působil na Slovensku, v Bratislavě a v Košicích a krátce také v pražské Uranii. V roce 1939 zakotvil konečně u „kamenného“ divadla a hned u velmi prestižního souboru. Do Brna jej angažoval Ivo Váňa Psota, který po svém návratu do vlasti budoval v Brně těleso evropských parametrů. Psota záhy rozpoznal talent mužného, urostlého, talentovaného tanečníka a začal jej pověřovat drobnějšími sólovými úkoly. Výrazněji se Landa představil v Psotových inscenacích Stravinského Petrušky a České suity Antonína Dvořáka. Nadějně se rozvíjející kariéru přerušilo násilné uzavření brněnského divadla okupanty v listopadu 1941.

Na Antonína Landu se ale usmálo štěstí. Další z významných osobností tehdejšího českého baletního světa oněch let, v mnohém Psotův antipod, Joe Jenčík mu pomohl k angažmá v Baletu Národního divadla. Jenčík sice už byl v té době choreografem ve zlaté kapličce, ale převážně tam působil jako choreograf operních inscenací a spolupracoval rovněž s činoherními režiséry. Baletnímu souboru vládla pevnou rukou v názorech sice dosti staromódní, po všech stránkách hodně kontroverzní, ale v oblasti klasického baletu mimořádně zdatná, primabalerína a choreografka – Jelizaveta Nikolská.

Jenčík si Landu obsadil do svých choreografií. V Dvořákově opeře Čert a Káča (režíroval ji zkušený činoherní režisér Aleš Podhorský) mu svěřil sólo ve druhém dějství. Landu zaregistrovala i Nikolská a svěřila mu menší sólové úkoly v Nedbalových baletech Z pohádky do pohádky a Andersen, které v té době byly na repertoáru.

Jenčík si nadále obsazoval Landu do sólových úkolů v operních inscenacích (Dvořákův Šelma sedlák a Smetanova Prodaná nevěsta), ale těžiště Landovy umělecké činnosti se definitivně přeneslo do  sólových úkolů v baletních inscenacích. V reprízách Jižní slavnosti Borise Blachera vystoupil v roli Mladého námořníka a v Joanovi ze Zarissy Wernera Egka postavu Leporella a několik dalších rolí. V premiéře nové inscenace Nedbalovy Pohádky o Honzovi 8. ledna 1943 ztvárnil titulní roli a poté už následovala sólová smlouva.

Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi - Antonín Landa (Honza) - ND Praha 1943 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)
Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi – Antonín Landa (Honza) – ND Praha 1943 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)

V následující premiéře, kterou byl v květnu 1943 večer složený ze tří děl – baletu Mlýn na ženy skladatele Friedricha Wilckerse, Lisztových Preludií a Beethovenova Prométhea, byl už na jevišti Landa partnerem Jelizavety Nikolské. Poslední „válečnou“ baletní premiérou Národního divadla byly Harlekýnovy milióny Riccarda Driga a spolu s ním Dva valčíky Johanna Strausse, v nichž tančil s Nikolskou ústřední pár.

První premiérou po osvobození byla obnovená Prodaná nevěsta, v Jenčíkově choreografii tančil sóla ve všech třech tancích. Joe Jenčík se toho již nedožil. Zemřel, fyzicky i psychicky vyčerpán, 10. května 1945. První poválečnou sezonu v Baletu Národního divadla lze charakterizovat jako improvizaci. Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý prosadil do funkce baletního šéfa někdejšího velmi slibného všestranného umělce, tanečníka a výtvarníka Emanuela Famíru. Ten ale svou funkci nezvládl. Během roku svého působení uvedl dva celovečerní balety. Nejprve to byla opět Pohádka o Honzovi, v níž si Landa zopakoval roli Honzy a spolupracoval s Famírou na choreografické podobě představení, poté následovala Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova, v níž v choreografii Mariny Oleniny Dragovičové Landa alternoval s Vlastimilem Jílkem roli Hindustánského otroka.

V roce 1946 nový ministr Jaroslav Stránský konečně povolal do čela baletního souboru Národního divadla muže, který si to plně zasloužil – Sašu Machova. Machov se do díla pustil s elánem a energií sobě vlastními a když se o rok později vrátil z amerického kontinentu do Brna Ivo Váňa Psota, zavládla v českém baletu atmosféra tvůrčího soutěžení, jemuž tón udávaly dvě mimořádné osobnosti, v mnohém zcela odlišné, ale spjaté identickou touhou a snahou vymanit definitivně český balet ze služebního postavení a vytvořit soubory schopné mezinárodní konkurence.

Antonín Landa, jehož talent formovaly rozdílné osobnosti Psoty, Jenčíka a Nikolské, nalezl v Machovovi choreografa, který mu byl svými názory a pojetím baletu jako divadla velmi blízký a u nějž jeho osobnost definitivně po všech stránkách dozrála. Teoretička a kritička Jana Holeňová hodnotí Landův jevištní projev následovně: „Fyzický naturel, nedramatická herecká spontánnost a přímočarost ho předurčily pro role kladných a charakterově vyrovnaných hrdinů, nebo otců, králů a princů v pohádkách.“

Antonín Landa účinkoval ve většině inscenací, které Saša Machov během krátkého času pěti sezon, jež mu byl vyměřen, na Národním divadle nastudoval. Machov jej pověřil závažnými úkoly v inscenacích Chopiniány, Večeru z děl Wolfganga Amadea Mozarta, Janáčkových Lašských tanců i v České suitě Antonína Dvořáka. V Glierově Rudém máku ztvárnil roli Kapitána sovětské lodi, v Stravinského Svatbách Ženicha a v Petruškovi Mouřenína.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama