Vytvářel představení s velkou muzikalitou, tanečním i hudebním cítěním

Vzpomínka na tanečníka a choreografa Antonína Landu

V letošním roce se nabízí hned dvakrát možnost připomenout si jubileum významného českého tanečníka a choreografa, dlouholetého člena Baletu Národního divadla, Antonína Landy. Zemřel před dvaceti lety, 6. května 1995 a 13. srpna by se dožil sta let.

Antonín Landa (foto archiv ND Praha)
Antonín Landa (foto archiv ND Praha)

Antonín Landa se v Kročehlavech nedaleko Kladna. Pracoval jako dělník, už ve svých osmnácti letech ale uposlechl volání Thálie a vydal se s její károu na putování po české zemi. Stal se členem kočovné společnosti Dobrá opereta ředitele Antonína Vilského. Tam, jak tomu v podobných společnostech bylo zvykem, hrál, zpíval, tančil tam, kde to bylo zapotřebí. Po třech letech odtud odešel. Nějakou dobu působil na Slovensku, v Bratislavě a v Košicích a krátce také v pražské Uranii. V roce 1939 zakotvil konečně u „kamenného“ divadla a hned u velmi prestižního souboru. Do Brna jej angažoval Ivo Váňa Psota, který po svém návratu do vlasti budoval v Brně těleso evropských parametrů. Psota záhy rozpoznal talent mužného, urostlého, talentovaného tanečníka a začal jej pověřovat drobnějšími sólovými úkoly. Výrazněji se Landa představil v Psotových inscenacích Stravinského Petrušky a České suity Antonína Dvořáka. Nadějně se rozvíjející kariéru přerušilo násilné uzavření brněnského divadla okupanty v listopadu 1941.

Na Antonína Landu se ale usmálo štěstí. Další z významných osobností tehdejšího českého baletního světa oněch let, v mnohém Psotův antipod, Joe Jenčík mu pomohl k angažmá v Baletu Národního divadla. Jenčík sice už byl v té době choreografem ve zlaté kapličce, ale převážně tam působil jako choreograf operních inscenací a spolupracoval rovněž s činoherními režiséry. Baletnímu souboru vládla pevnou rukou v názorech sice dosti staromódní, po všech stránkách hodně kontroverzní, ale v oblasti klasického baletu mimořádně zdatná, primabalerína a choreografka – Jelizaveta Nikolská.

Jenčík si Landu obsadil do svých choreografií. V Dvořákově opeře Čert a Káča (režíroval ji zkušený činoherní režisér Aleš Podhorský) mu svěřil sólo ve druhém dějství. Landu zaregistrovala i Nikolská a svěřila mu menší sólové úkoly v Nedbalových baletech Z pohádky do pohádky a Andersen, které v té době byly na repertoáru.

Jenčík si nadále obsazoval Landu do sólových úkolů v operních inscenacích (Dvořákův Šelma sedlák a Smetanova Prodaná nevěsta), ale těžiště Landovy umělecké činnosti se definitivně přeneslo do  sólových úkolů v baletních inscenacích. V reprízách Jižní slavnosti Borise Blachera vystoupil v roli Mladého námořníka a v Joanovi ze Zarissy Wernera Egka postavu Leporella a několik dalších rolí. V premiéře nové inscenace Nedbalovy Pohádky o Honzovi 8. ledna 1943 ztvárnil titulní roli a poté už následovala sólová smlouva.

Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi - Antonín Landa (Honza) - ND Praha 1943 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)
Oskar Nedbal: Pohádka o Honzovi – Antonín Landa (Honza) – ND Praha 1943 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)

V následující premiéře, kterou byl v květnu 1943 večer složený ze tří děl – baletu Mlýn na ženy skladatele Friedricha Wilckerse, Lisztových Preludií a Beethovenova Prométhea, byl už na jevišti Landa partnerem Jelizavety Nikolské. Poslední „válečnou“ baletní premiérou Národního divadla byly Harlekýnovy milióny Riccarda Driga a spolu s ním Dva valčíky Johanna Strausse, v nichž tančil s Nikolskou ústřední pár.

První premiérou po osvobození byla obnovená Prodaná nevěsta, v Jenčíkově choreografii tančil sóla ve všech třech tancích. Joe Jenčík se toho již nedožil. Zemřel, fyzicky i psychicky vyčerpán, 10. května 1945. První poválečnou sezonu v Baletu Národního divadla lze charakterizovat jako improvizaci. Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý prosadil do funkce baletního šéfa někdejšího velmi slibného všestranného umělce, tanečníka a výtvarníka Emanuela Famíru. Ten ale svou funkci nezvládl. Během roku svého působení uvedl dva celovečerní balety. Nejprve to byla opět Pohádka o Honzovi, v níž si Landa zopakoval roli Honzy a spolupracoval s Famírou na choreografické podobě představení, poté následovala Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova, v níž v choreografii Mariny Oleniny Dragovičové Landa alternoval s Vlastimilem Jílkem roli Hindustánského otroka.

V roce 1946 nový ministr Jaroslav Stránský konečně povolal do čela baletního souboru Národního divadla muže, který si to plně zasloužil – Sašu Machova. Machov se do díla pustil s elánem a energií sobě vlastními a když se o rok později vrátil z amerického kontinentu do Brna Ivo Váňa Psota, zavládla v českém baletu atmosféra tvůrčího soutěžení, jemuž tón udávaly dvě mimořádné osobnosti, v mnohém zcela odlišné, ale spjaté identickou touhou a snahou vymanit definitivně český balet ze služebního postavení a vytvořit soubory schopné mezinárodní konkurence.

Antonín Landa, jehož talent formovaly rozdílné osobnosti Psoty, Jenčíka a Nikolské, nalezl v Machovovi choreografa, který mu byl svými názory a pojetím baletu jako divadla velmi blízký a u nějž jeho osobnost definitivně po všech stránkách dozrála. Teoretička a kritička Jana Holeňová hodnotí Landův jevištní projev následovně: „Fyzický naturel, nedramatická herecká spontánnost a přímočarost ho předurčily pro role kladných a charakterově vyrovnaných hrdinů, nebo otců, králů a princů v pohádkách.“

Antonín Landa účinkoval ve většině inscenací, které Saša Machov během krátkého času pěti sezon, jež mu byl vyměřen, na Národním divadle nastudoval. Machov jej pověřil závažnými úkoly v inscenacích Chopiniány, Večeru z děl Wolfganga Amadea Mozarta, Janáčkových Lašských tanců i v České suitě Antonína Dvořáka. V Glierově Rudém máku ztvárnil roli Kapitána sovětské lodi, v Stravinského Svatbách Ženicha a v Petruškovi Mouřenína.

Rejngold Moricevič Glier: Rudý mák - Naděžda Sobotková (Tai-Choa), Antonín Landa (Kapitán sovětské lodi „Svoboda") - ND Praha 1947 (foto archiv ND Praha)
Rejngold Moricevič Glier: Rudý mák – Naděžda Sobotková (Tai-Choa), Antonín Landa (Kapitán sovětské lodi „Svoboda“) – ND Praha 1947 (foto archiv ND Praha)

Svou schopnost přirozené komediálnosti tanečního projevu projevil Landa v postavách Šaška a Učitele tance v Prokofjevově Popelce, v několika postavách vystoupil v Čajkovského Šípkové Růžence. K jeho vrcholným kreacím v Machovových inscenacích patřily postavy Špíny ve Vostřákově Filosofské historii, Přítele Prince v Čajkovského Labutím jezeře a především Merkucia v Prokofjevově Romeovi a Julii.

V té době Landa rovněž realizoval své první choreografie. S režisérem Josefem Munclingrem spolupracoval na jeho inscenaci opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Sněguročka a obnovil Jenčíkovu choreografii do jeho inscenace Dvořákova Šelmy sedláka.

Po Machovově dobrovolném odchodu ze života se Antonín Landa začal choreografii věnovat systematicky. Spolu s novým šéfem Vlastimilem Jílkem a Jiřím Němečkem obnovili Machovovu inscenaci Prokofjevovy Popelky. Spolupracuje jako choreograf s režisérem Hanušem Theinem na novém nastudování Dvořákova Čerta a Káči a s Bohumilem Hrdličkou na Smetanově Tajemství. Jeho první baletní choreografií byl v červnu 1952 Krysař Pavla Bořkovce. Tančit ale nepřestává. Svých přirozených dispozic výborně využil v titulní roli Kašlíkova baletu Jánošík, jehož premiéra byla na podzim roku 1952 v choreografii Vlastimila Jílka.

Václav Kašlík: Jánošík - Antonín Landa (Otec Jánošíkův) - ND Praha 1953 (foto Karel Štoll/archiv ND Praha)
Václav Kašlík: Jánošík – Antonín Landa (Otec Jánošíkův) – ND Praha 1953 (foto Karel Štoll/archiv ND Praha)

V roce 1953 byl Antonín Landa jmenován šéfem baletu. Tuto funkci zastával čtyři roky. Jako šéf se snažil udržovat vysokou technickou úroveň baletu. Na Národním divadle byly uvedeny dva, v té době velmi úspěšné sovětské balety autora Borise Asafjeva. Bachčisarajská fontána v nastudování sovětského choreografa Alexandra Romanoviče Tomského a Plameny Paříže, ve kterém dostal příležitost k choreografii Luboš Ogoun. Tomskij nastudoval v Národním divadle ještě Labutí jezero a Luboš Ogoun zaujal jako choreograf inscenací Beethovenova Prométhea, která byla uvedena v jednom večeru se Schumannovým Karnevalem v choreografii Miroslava Kůry. Velmi záslužným počinem šéfa Landy bylo uvedení dvou baletních novinek, Vačkářova Švandy dudáka a baletní pohádky Jana Hanuše Sůl nad zlato, kterou Landa sám nastudoval. Byl také režisérem a choreografem nové inscenace Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky.

Po odchodu z šéfovské funkce v roce 1957 dostal smlouvu choreografa. V této funkci působil v Národním divadle až do odchodu do důchodu v roce 1979. Nadále se s ním ale diváci mohli setkávat na jevišti. Z jeho rolí připomeňme alespoň některé. Výborně se zhostil role Pantalona v Burhgauserově Sluhovi dvou pánů na námět slavné komedie Carla Goldoniho, v Hanušově Othellovi ztvárnil postavu Brabantia, v Němečkově inscenaci Romea a Julie roli Pátera Lorenza, k níž se po letech vrátil ve velmi úspěšné Kůrově a Weiglově inscenaci tohoto titulu.

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie - Antonín Landa Páter Lorenzo), Olga Skálová (Julie) - ND Praha 1962 (foto Jaromír Svoboda/archiv ND Praha)
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie – Antonín Landa (Páter Lorenzo), Olga Skálová (Julie) – ND Praha 1962 (foto Jaromír Svoboda/archiv ND Praha)

S jeho osobním i uměleckým naturelem souzněly postavy Strýčka v Čajkovského Louskáčkovi a Otce v Prokofjevově Popelce. Z dalších rolí se zmiňme alespoň o Králi v Šípkové Růžence, Hostinském v Pohádce o Honzovi a Princi z Courlandu v Adamově Giselle. Jeho poslední rolí byl Vychovatel v Labutím jezeře. V této postavě naposledy vystoupil na jevišti Smetanova divadla 30. března 1975.

Z Landových inscenací celovečerních baletů si připomeňme druhou řadu Slovanských tanců z roku 1966, balet maďarského autora Ference Szabóa Lúdas Matyi, Čarodějnou lásku Manuela de Fally, Nedbalovu Pohádku o Honzovi, velmi úspěšný dětský balet Jiřího Pauera Ferda Mravenec, který byl na repertoáru řadu sezon, a především Špalíček Bohuslava Martinů z roku 1972.

Astrid Štúrová v prosinci loňského roku v rozhovoru pro Hudební rozhledy charakterizovala choreografa Antonína Landu těmito slovy: „Vytvářel představení s velkou muzikalitou, tanečním i hudebním cítěním, překrásné pohádky i dramatická díla.“

Jako choreograf se Antonín Landa podílel na téměř padesátce operních premiér. Kromě již zmíněných si připomeňme alespoň jeho choreografie ke dvěma Kašlíkovým inscenacím Prodané nevěsty, dále pak Bizetovu Carmen, Gounodova Fausta a Markétku, Čajkovského Evžena Oněgina, Straussova Růžového kavalíra či Divadlo za branou Bohuslava Martinů. Spolupracoval i s činoherními režiséry. V padesátých letech například s Václavem Špidlou na inscenaci Shakespearova Snu noci svatojanské, k níž byla použita hudba Jiřího Srnky, anebo o deset let později s Rudolfem Hrušínským v inscenaci Giraudouxovy Bláznivé ze Chaillot, v níž titulní roli hrála Olga Scheinpflugová.

I po odchodu do důchodu se jako choreograf podílel na Jernekových inscenacích Smetanových Dvou vdov a Foersterovy Evy. V Jihočeském divadle nastudoval v osmdesátých letech baletní večer, na jehož programu bylo taneční zpracování Sukovy hudby k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně a balet Zdeňka Křížka Balada o námořníkovi.

Léta se věnoval pedagogické činnosti na tanečním oddělení Pražské konzervatoře a od roku 1962 vyučoval partnerský tanec na HAMU.

Antonín Landa zemřel v Praze 6. května 1995.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat