Aplikovaný společenskovědní výzkum kulturní sféru nezajímá?

  1. 1
  2. 2

Dojde-li vcelku v jakékoliv společnosti na téma kulturní politiky, stočí se dříve či později (ale zpravidla dříve) řeč na téma financování. Řada lidí totiž implicitně souhlasí s úslovím klasikovým o tom, že „o peníze jde až v první řadě“. Léta celkem umanutě tomuto názoru oponuji – byť o druhé řadě pro peníze bych asi příliš nepochyboval. Prvořadá je totiž dle mého soudu kombinace zájmu o kulturu a její celospolečenská vážnost. Peníze jsou pak už „důsledkem“ – přinesou je lidé ve formě vstupného, zájem lidí pozitivně působí na zájem sponzorů a přitáhne též zájem ze strany politické sféry. Budu psát o klasické hudbě, nicméně se domnívám, že velká část úvah se dá zobecnit na další druhy živého umění.

ilustrační foto (zdroj pixabay.com)
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Nedávno se mi jeden vynikající český sólista (nástroj neprozradím) svěřil s tím, že v podstatě svépomocí připravuje jednorázovou akci – koncert při příležitost křtu svého nového CD – a že má obavy o naplnění kapacity zamýšleného sálu. Promyšlená dramaturgie, účast dalších špičkových hudebníků a jedné významné osobnosti z hereckého světa – „Co víc už by mělo lidi přitáhnout?“, ptal se mě napolo řečnicky. Dále jsme hovořili o propagaci a jejím reálném účinku na návštěvnost.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že významná část hudební / kulturní sféry uvažuje v intencích kvality „produktu“ (odpusťte ten nepěkný výraz), tedy dramaturgie, interpretace – a pak se zamýšlí nad propagací, jejíž intenzita odpovídá možnostem rozpočtu dané akce. Celospolečenský kontext jde naprosto stranou těchto úvah. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že pokud bude tento kontext ignorován, nepodaří se „přitáhnout ke klasické hudbě více lidí“, jak si (asi) všichni přejeme.

Malí pořadatelé nyní „vedou o posluchače či návštěvníka stálý boj“ a i obecně úspěšní pořadatelé připouštějí, že potenciál návštěvnosti je výrazně větší. Leckdo prohlašuje, že dnešní doba skutečné kultuře moc nepřeje – místo poslouchání živé produkce lidé raději poslouchají hudbu ze sluchátek svých mobilů, civí do displejů či tabletů. Jsou obecně čím dál méně schopni se soustředit, zkrátka jsou víc a víc nekulturní. Možná, že to sice je rámcově správný pohled na situaci, ale je to také způsob, jak problém rychle smést ze stolu a pokračovat ve vyjetých kolejích, které ovšem k cíli prostě nevedou. Domnívám se, že je zde obrovský prostor pro zevrubné zmapování důvodů, proč klasická hudba v současné době u nás „zasahuje“ tak malou část populace. Domnívám se též, že řada důvodů se bude nacházet „mimo resort kultury“, ale jejich znalost a prozkoumání může kulturní obci pomoci ve strategických úvahách a také může podnítit kulturní sféru k zasahování do diskuse o celospolečenských otázkách a trendech, což se pak v kulturní rovně projeví nepřímo.

Ze skleníku do skleníku
Pro ilustraci „mimoresortních“ faktorů si dovoluji uvést několik konkrétních příkladů.

Příklad první (o popracovních myšlenkách)
V každém větším městě vyrostly v posledních letech železobetonové, skleněné administrativní budovy. Kdo v těchto sklenících přebývá, co dělá, jaké zažívá pocity? Představujete si ty stovky, tisíce middle manažerů a top manažerů, kteří upřeně hledí na excelovské tabulky, sledují trendy, honí se za hodnotami KPI (tedy klíčovými ukazateli výkonnosti). Jsou to typicky lidé inteligentní, často s nadprůměrnými příjmy. Jistě bychom chtěli takovéto lidi přitáhnout do koncertních sálů. Ale představte si takového manažera/manažerku, který se po oficiálních osmi, ovšem reálných deseti hodinách práce, vypětí a všemožných tlaků z vedení i od podřízených vrací domů. Je to to správné rozpoložení, ve kterém se člověk hodí do gala a půjde si s chutí poslechnout třeba nějakou Brucknerovu symfonii? O víkendu se pak často dodělává to, co se mělo stihnout během pracovního týdne, ať už doma či v práci, možná zbyde trochu času na fyzickou aktivitu. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik lidí znáte v produktivním věku, kteří prohlašují, že mají čas věnovat se v klidu dlouhodobým úkolům a pěstování ducha? A kolik je proti nim těch, kteří ani nemusí nic říkat, protože je na nich zřejmé, že zítra začnou přemýšlet nad věcmi, které měly být vyřešené předevčírem?

Před lety se na tuším na Vysoké škole ekonomické v Praze objevil program „stínování manažerů“: vybraní studenti měli příležitost doprovázet manažera téměř na každém kroku. Program byl zamýšlený především jako seznámení adeptů o manažerské pozice s každodenní manažerskou realitou. Občas v žertu dodávám, že něco podobného by stálo za to nejen pro studenty, ale i pro lidi z kulturní sféry. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že pořadatelé koncertů, úředníci, do jejichž agendy podpora kultury spadá, i samotní hudebníci příliš nemají představu o tom, co se děje ve zmiňovaných sklenících, ani o tom, jaký je životní styl či spíše program těch, kteří tam pracují. Jistě takové lidi můžeme občas nalákat na nějakou výstřední akci s klasickou hudbou, ale nedělám si iluze, že povede tyto lidi přivést k pravidelným návštěvám „běžných“ koncertů.

Třeba by mohly pomoci kratší úvazky (ačkoli – lze dělat úspěšně manažera na poloviční úvazek?), nebo nepodmíněný základní příjem, o kterém se postupně začíná hovořit… A to jsou právě ony nehudební, „neresortní“ faktory, o nichž jsem se zmiňoval.

Příklad druhý (přetíženost)
Nejsem nikterak exponovaná osoba, ale pokud bych měl chodit na všechny kvalitní akce, na které dostávám pozvánky, znala by mě rodina patrně jen z fotografií. Tu je zajímavá akce v knihovně Václava Havla, tu někdo organizuje na první pohled podnětný seminář o vzdělávání, … ale čas je jen jeden. A jak se má člověk zúčastnit dvou akcí, když obě začínají na různých místech ve stejnou dobu?!

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář