Apokalypsa v postní době

Zápisník Jindřicha Bálka (99)

Předvelikonoční čas je vhodný na duchovní hudbu. Barokní podvečery tento týden do něj zapadly naprosto ideálně a svým způsobem i koncert České filharmonie. U baroka se může zdát, že člověk nemůže udělat chybu – ale barokní podvečery byly pečlivě a originálně koncipovaným tematickým večerem. Nejen že zazněla dvě různá zhudebnění z Brockesových pašijí, ale také Bachova kantáta Ich habe genug, smířlivá oslava konce života, která vrcholí radostným očekáváním příchodu smrti. Vokální part zpívala Hana Blažíková svým charakteristickým sopránem, který má zářivé výšky, takže posluchač odpustí, že v nižších polohách hlas tak výrazně nezní. A doprovázející soubor Collegium Marianum zní pod vedením Jany Semerádové vždy uměřeně a s neobyčejnou muzikální živostí. Jako sólistka na flétnu má Jana Semerádová navíc charakteristickou noblesu a duchaplnost, nejenže hraje technicky dobře, ale čitelně a zajímavě artikuluje každou frázi. Tento soubor už je dobrá značka, takže na ideálně koncipovaný postní program bylo v kostele Šimona a Judy prakticky vyprodáno.

Collegium Marianum - Hana Blažíková (foto Petra Hajská)
Collegium Marianum – Hana Blažíková (foto Petra Hajská)

Česká filharmonie měla v tomto týdnu zcela jiný program, který je z poloviny věnován Mozartovi a z druhé poloviny světové premiéře oratoria Miloše Boka Apokalypsa v Kamenické Stráni. Co do objemu zvuku se Mozart vedle Boka skoro ztratil, přesto má jeho zařazení velkou důležitost. Čistě dramaturgicky je totiž Mozart a stylový klasicismus dlouhodobě jeden z největších dramaturgických dluhů České filharmonie. A dalo se o tom psát už před deseti lety, kdy Manfred Honeck dirigoval na Mozartovy narozeniny ve Stavovském divadle mimo jiné Pražskou symfonii. V letošním jubilejním roce je Mozarta v programu opět pomálu. A při zpětném pohledu na koncerty bývalého člena Vídeňských filharmoniků Manfreda Honecka v Praze je škoda, že toho Mozarta zase tolik nebylo. Honeck jako violista slavného orchestru ho hrál pod Karajanem a stejně dobře zná Harnoncourta. Soudě podle rychlých temp a dynamických vln mu je něčím bližší Harnoncourt, i když jeho pojetí bývala po mém soudu tempově mnohem více nevyzpytatelná. Honeck v pomalé větě i některých pasážích dalších vět dosáhl s orchestrem jisté vídeňské elegance, jinak ale zvolil virtuózně rychlé tempo a orchestr mu v dramatičtějších pasážích zněl relativně tvrdě – zejména v porovnání s vídeňským zvukem. Dluh našeho prvního orchestru vůči Mozartovi zůstává prostě pořád stejně veliký, dramaturgicky i interpretačně.

Česká filharmonie - Manfred Honeck - Praha 9.3.2016 (zdroj FB ČF)
Česká filharmonie – Manfred Honeck – Praha 9. 3. 2016 (zdroj FB ČF)

Manfred Honeck zato má rád efektní díla, velká oratoria a Mahlerovy symfonie. I této okolnosti možná vděčí Miloš Bok za to, že se rozhodl uvést jeho oratorium. Svou roli zajisté sehrálo i katolické křesťanské založení a v neposlední řadě asi i přímluva velkého Bokova ctitele Radka Baboráka. Podle svých vlastních slov je Bok doma v pozdně romantické tradici velkých oratorií Ference Liszta a brucknerovské mystiky. A jeho komponování je úzce propojeno s náboženským přesvědčením o jediné duchovní pravdě. Jako skladatel je ovšem samouk, který dovede strhnout k provedení pod širým nebem v nádherné krajině Labských pískovců, kam je jeho tvorba duchovně i zeměpisně situována. Lásku k zapomenuté duchovnosti krajiny severních Čech, bývalých Sudet, rád sdílím, zalíbení v této hudbě už méně. Hledání duchovního rozměru je v současném Česku také klíčové téma – ovšem v nadšeneckém přístupu Miloše Boka vidím spíš prvky sektářské blouznivosti.

Česká filharmonie - Manfred Honeck - Praha 9.3.2016 (zdroj FB ČF)
Česká filharmonie – Manfred Honeck – Praha 9. 3. 2016 (zdroj FB ČF)

Samotné oratorium Apokalypsa v Kamenické Stráni je skladba pro gigantické obsazení, které spolehlivě překřičí i závěr Wagnerova Soumraku bohů. Velký smíšený sbor, dětský sbor, čtyři sólisté a velký orchestr. A v kompozici velmi často všichni najednou! Zejména v závěru. Rozpoznatelné jsou určité novoromantické hudební idiomy, ale jinak skladba působí hlavně kvantitou. Kromě úvodu s dětským sborem navíc skladba nemá čitelnou kompoziční logiku a nenese známky velké prokomponovanosti. V orchestru hrají většinou všichni, nevyužívá se instrumentace ani jiných základních prvků skladatelského řemesla. Nad vším vévodí touha říci svou velkou pravdu tím nejhlasitějším způsobem. Pravda, i nad věhlasnějšími skladbami, jako je Mahlerova Symfonie tisíců, si můžeme položit provokativní otázku, jestli dílo nepůsobí spíše kvantitou než bohatstvím invence. V této skladbě je však invence a prokomponovanosti ještě mnohem méně a řada pasáží je prostě za hranicí banality.

Česká filharmonie - Manfred Honeck, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor - Praha 9.3.2016 (zdroj FB ČF)
Česká filharmonie – Manfred Honeck, Liana Sass (soprán), Jana Hrochová (mezzosoprán), Miloslav Pelikán (tenor), Jozef Benci (bas), Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor – Praha 9. 3. 2016 (zdroj FB ČF)

Upřímnost je sympatická, ale sama o sobě ještě z nikoho neudělá velkého skladatele. Na scéně soudobé tvorby je mi tento způsob vlastně sympatičtější, než vykalkulované oratorní skladby na dobře honorované objednávky u příležitosti různých výročí. Zrovna tak je mi tento srdeční přístup bližší než určitý intelektuální snobizmus kolem řady autorů soudobé hudby, včetně nejslavnějšího Bouleze.  Ale je to málo. Na duchovní mapě našich zemí je Miloš Bok zajímavý a autentický zjev, který odkazuje na venkovské zbožné kazatele barokních časů. Někdy je zajímavé jejich hlasu naslouchat a happeningové provedení v přírodě bych navzdory výhradám navštívil i po zážitku z Rudolfina. Hudební cesta dál to ale po mém soudu není.

Miloš Bok - Česká filharmonie - Manfred Honeck - Praha 9.3.2016 (zdroj FB ČF)
Miloš Bok – Česká filharmonie – Manfred Honeck – Praha 9. 3. 2016 (zdroj FB ČF)

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava

Související články


Reakcí (8) “Apokalypsa v postní době

  1. Ze včerejšího koncertu jsem na rozpacích podobně jako pan Bálek. Bokovo oratorium mi přišlo až na pár pěkných míst jen jako ohlušující rámus s banálním a podivným textem, místy až nechtěně komickým („Tak to je on, sám nejslavnější konec světa. Čekali jsme to jinak… Tak už je tady on, slavný konec světa. Sláva, zemřeme. Tak to je on. Sláva…“). Detaily i sólisté většinou zcela zanikaly, až uši zaléhaly, jak to vyjádřila jedna paní po skončení koncertu (na adresu skladatele jsem zaslechl i ostřejší výrazy). Chvílemi mě skladba až stresovala, jak pořád hráli a zpívali všichni včetně varhan a Rudolfinum jen dunělo – na takovou hudbu by to chtělo asi větší sál a taky větší pódium, všichni se tam sotva vešli. A chvílemi jsem si nemohl nepovšimnout, jak někteří diváci nevěřícně zírají, kroutí hlavou a cuká jim v koutcích úst, čehož jsem si všimnul několikrát i u členů orchestru. Přišlo mi to, jako by panu Bokovi dal někdo „hračky“ v podobě velkého orchestru a sboru atd. a řekl, tu máš, hraj si a pořádně to roztoč a nešetři nás. Mám rád velké vokální skladby v romantickém duchu, čím víc účinkujících, tím lépe (třeba právě Mahlerovu Osmou, již zmiňuje pan Bálek), ale tohle tedy bylo moc i na mě… Ale vlastně jsem rád, že jsem byl přitom: i tohle je asi soudobá hudba a pravděpodobně už nic tak bizarního neuslyším…

    1. Díky za vtipnou reakci!
      S tím textem máte pravdu. Pan Bok očividně není žádný velký básník. Ale napadá mě, že to třeba nebyl ani Wagner, jehož texty mě vždy přišly (možná subjektivně) taky dost nepoetické, ploché, ba zdlouhavé. Ale ani u Boka mě to kupodivu nějak nevadilo, protože podobně jako u Wagnera texty sledují logiku hudby a nejsou určeny k tomu, aby je člověk vnímal samostatně jako literaturu. A teď, kdy jsem objevil i Bokovy Skřítky z Křinického údolí, mám pocit, že podobně jako Wagner i Bok patrně s textem zachází motivicky: některé pasáže libretta Apokalypsy v Kamenické stráni jsou totiž už ve Skřítcích a očividně se neopakují náhodně.
      A vlastně i Bok na mě jako Wagner dělá čím dál tím víc dojem hudebního básníka se smyslem pro syntézu a hudební drama. Takže bych kvalitu textu asi neposuzoval odděleně od hudby.

  2. Pane Bálku, jako návštěvník pátečního koncertu děkuji za vyváženou subjektivní recenzi, ze které si své může vzít ten, komu se premierovaná skladba líbila i ten, kdo z ní měl šok. Já jsem si to užil, faktem ale je, že jsem byl připraven třiceti lety povědomí o tom, jakou hudbu Miloš produkuje. Potom jsem byl schopen vnímat všechny přichystané vzkazy, citace dřívějšího a žertíky, které se na mne navalily v novém, jako obvykle, výtečně instrumentovaném kontextu, aniž by mne ničilo, že bratránek je tvůrcem řešícím dokola stále jedno duchovní téma. Provedení bylo skvělé. Všichni, co se na něm podíleli jsou borci. Stejně toho ale bylo tolik, že pokud jde debatu o jednotlivostech, tak to by bylo spíše na poslech nahrávky a pak bych se asi jako varhanář účastnil jen několika dílčími podoteky ze svého oboru. Pokud jde o decibely, tak byl jsem na balkoně za sloupy a stál jsem vedle jihokorejského turisty, který byl koncertem unešen, možná dole by to bylo pro mne už moc. Nicméně ještě dnes se mi v hlavě drží vzpomínka na hodnocení jednoho spolužáka, se kterým jsem před lety seděl dole na premiéře Skřítků a on jako častý návštěvník rockových koncertů prohlásil, že to ani moc nahlas nebylo:-).
    PS: Někde o kousek vedle na svém webu pan Luboš Stehlík napsal recenzi vyloženě hnusnou, což je asi vše, co lze o tom říci, za polemiku to nestojí. V rámci prohloubení ornitologických vědomostí jsem si od něho přečetl více. Trochu nechápu, co tento expert ve svém jiném textu myslí douškou o přílišné modernosti Leoše Janáčka pro část pražského publika. Copak má říct taková Opava, kde mají Její pastorkyňu nastudovanou skvěle a Kostelničku tam naprosto přesvědčivě dává učitelka zpěvu z naší krnovské hudebky…

    1. Děkuji za odkaz na článek pana Stehlíka. To nemá moc cenu komentovat. Jako bychom nebyly na stejném koncertě. Něco mu očividně hodně vadilo. Holt každý má jiné gusto. Ale přece bych chtěl reagovat na možná zdánlivě druhotnou věc: jak hrubě pan Stehlík setřel sólisty.
      Chápu, že pan recenzent třeba postrádal místa, kde by byl kvartet sólistů hezky zřetelně slyšet nad umírněnějším doprovodem. Upřímně řečeno mě nenapadlo, že by to nebyl skladatelův záměr: prostě jsem to vzal jako hudbu, kde i sólisti jsou jedním rovnocenným prvkem v rámci mnohoznačného celku. Třeba jim pan Bok vyhrazuje nějakou klidnější samostatnou plochu v pokračování oratoria. A třeba taky ne. Navíc ta hudba měla tak fantastický tah, že by se to tam ani nehodilo. Prostě mě to netrklo jako něco zvláštního. A všechny čtyři sólisty jsem slyšel více méně dostatečně (taky jsem byl na pátečním koncertě, seděl jsem dole na kraji), a dokonce bych řekl, že bas i soprán mi přisli hodně výrazní z hlediska barvy a posazení.
      Ale hlavně: když si vezmu, že původně nasmlouvaný soprán i tenor krátce před koncerty odřekli účast, tak výkon paní Sassové a pana Pelikána byl v podstatě hrdinný! Naučit se něco tak vypjatého jako záskok na poslední chvíli a provést to hned třikrát za sebou, to mi přijde úžasné, a je nabíledni, že po takovémhle kousku mají oba v přístích letech zajištěnou hodně světlou kariéru.
      Jsem překvapený, že žádná z recenzí se nezmínila o tom, že navzdory tomu, že se jednalo o poměrně náročnou skladbu, kterou, myslím, nelze úplně jednoznačně přečíst hned na první poslech, navíc s dost temným tématem (apokalypsa, smrt, poníženost), tak publikum skladbu přijalo s obrovským nadšením. Vždyť ty lidi tam vstávali, tleskali a dupali tak dlouho, div jim ruce a nohy neupadly!

  3. Na koncert mě zatáhl kamarád, nadšenec, že prý uslyším něco výjimečného a já na to šel spíš ze sympatie k němu, moc jsem si od toho nesliboval. Musím říct, že mě Apokalypsa úplně ohromila. Navíc se tady dozvídám, že skladatel je samouk! Tak to je fantastické. Pro mě to znělo jako Wagner, ale pro dnešní dobu. A právě ta orchestrace na mě zapůsobila jako nesmírně důmyslná a propracovaná. I forma mi přišla dost čitelná: taková maximalistická sonátová věta s codou na několikrát. Při čtení programu před koncertem jsem si říkal, jestli není ten Bok tak trochu megaloman, že k téhle hodinové kládě chce ještě složit pokračování, ale po vyslechnutí skladby je to vlastně logické a že si to žádá ještě nějaký dovětek. Už teď jsem natěšený na Apokalypsu II! Holt někdo má raději komořinu nebo Mozarta a někdo Brucknera, Mahlera, velké plochy a velký zvuk. I když je pravda, že Rudolfinum je možná na tuhle hudbu trochu malý (chvílema jsem se bal, aby holky z dětského sboru nespadly na klín posluchačů v první řadě, jak byly namačkané na samém kraji pódia). Měl jsem ze skladby dojem složitého organizmu složeného ze spousty živých, jakoby samostatných tkání, z nichž každá je smysluplná – někde melodie, někde harmonie, do toho takřka atonální kontrapunkt a spousta průtahů na zvukový a emotivní efekt. Každopádně nešlo o žádnou prvoplánovou romantiku, s tématem v orchestru, pak árií sólistů, pak sborem… To, že ve vypjatých místech všichni hráli a zpívaly zároveň v rámci jednoho hudebního celku mi přišlo, ve spojení s velkými kontrasty, kdy noapak třeba zpíval jenom sbor a sólo klarinet, poměrně hodně moderní. Samozřejmě je to psané hodně na efekt, ale, jak píše pan Bálek, s naprostou upřímností.
    Souhlasím s recenzentem, že jsou dnes Boulez a Darmstadt akademická věc minulosti, ale na rozdíl od pana Bálka si myslím, že v dnešní době, kdy vedle sebe dochází k celkem bezproblémovému soužití všeho možného – baroka, gregoriánského chorálu, moderny, filmové hudby a všelijakých syntéz – je právě hrozně důležité, aby byla hudba, a vůbec umělecká tvorba, absolutně pravdivá, aby člověk cítil, to není jenom prvoplánově technické, ale že si za tím autor plně stojí. Což si myslím, byl jednoznačně případ hudby pana Boka. Překvapilo mě slučování nadšení se sektářstvím: z mého pohledu se mě sektář snaží přesvědčit, abych se dal na jeho stranu a ideálně mu ještě přispíval finančně. Bok je určitě maximálně zapálený pro svou víru, kterou očividně prožívá hodně emotivně, ale to je snad v pořádku, ne? Dokonce bych řekl, že v dnešní době, kdy je Evropa ochromená ekonomicky, politicky i kulturně, působí zrovna taková hudba jako dost ojedinělý zjev, který se jednoznačně hlásí k našim kulturním kořenům, křesťanské tradici, společenské soudžnosti a hodhnotám demokracie. To je cenné. A neměl jsem pocit, že by mi Bok nějak nakazoval, abych se hned šel nechat pokřtít. Co jsem ovšem hned udělal, je, že jsem si šel do Bontonlandu koupit jeho první oratorium, abych si mohl udělat představu o návaznosti. Nebyl jsem zklamaný! Nechápu, jak mi mohl Bok do teďka ujít, když tady prý působí už od komunismu, navíc s tak šíleně krásnými projekty, jako je provedení monstrskladby open air v přírodě. Ale mám pocit, že v Praze zas tak často hraný možná není (což tedy taky nechápu…).
    Vřele doporučuji a velké díky filharmonii za tenhle objev!

  4. Tedy do Wagnera má pan Bok opravdu hodně daleko jako skladatel i jako autor textu… A o důmyslné orchestraci bych také nehovořil, tu si představuji jinak. Můj dojem byl podobný jako pana Stehlíka z Harmonie, takže s jeho recenzí, která mi nijak hnusná nepřišla, souhlasím. Přitom některé jiné skladby pana Boka, které jsem slyšel, se mi celkem líbily.

Napsat komentář

Reklama