Ariadna na Naxu Josepha Haydna

Esterházyové, pánové z Galanty odvozující svůj původ od samotného Attily, byli jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů. Nemalé zásluhy o Dunajskou monarchii v době válek s Turky posílily jejich společenské a politické postavení natolik, že jejich panství tvořilo svého času uprostřed Rakouského mocnářství doslova stát ve státě. Skvostný dvůr rodu Esterházy rád stavěl na odiv svou moc a blahobyt a mezi prostředky reprezentace nechyběl ani výborný knížecí orchestr. Na kapelnickém postu tohoto tělesa stál více než čtvrt století Joseph Haydn (1732-1809).Kníže Mikuláš I. Esterházy si byl dobře vědom toho, jak velkého genia na svém dvoře má. Poté, co se v průběhu jeho služby mohl několikrát přesvědčit o Haydnově loajalitě, zrušil roku 1779 osmý paragraf smlouvy, kterou kapelník při nástupu uzavřel s jeho otcem. Ten říkal, že veškerá díla, která Haydn složí, budou patřit knížeti. Roku 1790 tak mohla u nakladatele Artarii ve Vídni svobodně vyjít Arianna a Naxos (Ariadna na Naxu). Tato kantáta je z roku 1789 a vznikla pravděpodobně za Haydnova pobytu v Anglii. Nejspíše existovala i ve verzi s orchestrem, k čemuž nabádá dochovaná verze se smyčci na místo klavíru. Již v době svého vzniku slavila značný úspěch a hrála se po celé Evropě. Recitativy jsou koncipovány s Haydnovým příslovečným detailním zaměřením na deklamaci, výraz a smyslem pro chápání velké vokální formy. Žánr kantáty, ve smyslu malé, koncertně provozované scény operního charakteru, byl v Haydnově době už nějaký čas poněkud „z módy“. Vznikla patrně pro Josephinu von Genzinger, dceru knížecího lékaře, do jejíž matky byl Haydn léta zamilován. 

Kantáta sestává ze dvou dvojic recitativ-arie a přenáší nás od prvotního Ariadnina rozčarování nad útěkem svého milence Thesea až k závěrečnému zoufalství smíšeného s nesmiřitelným hněvem jejího srdce. Podle řecké mytologie byla Ariadna dcerou krále Minose. Je nejvíce spojována s bájnou nití, pomocí které se Theseus zorientoval v labyrintu a porazil tam Minotraura, kterému měla být Ariadna obětována jako součást reparací bohu Poseidónovi. Theseus se měl s Ariadnou oženit. Po nějaké době se ale Ariadna Theseovi omrzela a Theseus ji opouští – nechává ji spící na ostrově Naxos a odplouvá pryč. Tento motiv se stal i námětem kantáty Josepha Haydna. Zajímavé ovšem je, že existuje i jiná verze báje, podle které se Ariadna stala nevěstou boha Dionýsa, který ji jakoby náhodou objevil spící na Naxu a „zasnoubil“ se s ní. V několika verzích mýtu se však Dionýsos dokonce zjevil Theseovi, když odplouval z Kréty a řekl mu, že si vybral Ariadnu za manželku. Požadoval po Theseovi, aby mu Ariadnu na Naxu zanechal. Tato verze mýtu v sobě ukrývá efekt očištění Thesea, jakožto idealizovaného řeckého hrdiny, od nepříliš lichotivé „dezerce“ od Ariadny, který pro řeckou národní hrdost vyzníval jistě lépe. Není náhodou, že i athénští malíři váz často zpodobňovali bohyni Athénu odvádějící Thesea od spící Ariadny na jeho loď.Haydnovu kantátu Ariadna na Naxu, Hob. XXVIb/2 provede právě dnes večer v pražském kostele sv. Šimona a Judy mezzosopranistka Markéta Cukrová a iránský cembalista Mahan Esfahanni.