Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    12.10.2011 18:15 Redakce

Australský tenorista Steve Davislim (1967) odstartoval svou kariéru v operním domě v Curychu. Prvním zásadním úspěchem v jeho kariéře ovšem byla titulní role Mozartova Idomenea, vekteré se představil v roce 2005 v milánské La Scale. Ve stejném roce debutoval také jako Jacquino v beethovenově Fideliovi v Chicago Lyric Opera a jako Stravinského Tom Rakwell z Života prostopášníka v Drážďanech. Následoval Čajkovského Lenský v Hamburgu a Görge v Zemlinského Traumgörgeovi, kterého ztvárnil v Berlíně. Pod taktovkou Claudia Abbada se v roli Mozartova Tamina vrátil do La Scaly, před třemi lety pak přišel debut v newyorské Metropolitní opeře v další mozartovské úloze – v Pedrillovi z Únosu ze serailu. Poté následoval Max v Weberově Čarostřelci v Baden-Badenu či Fenton z Verdiho Falstaffa v londýnské Covent Garden. Zmapovat všechny další úspěchy Steva Davislima, počínaje vystoupením na salcburském festivalu až třeba po nejednou oceňovanou práci v nahrávacích studiích by vydalo na samostatný článek.

V této chvíli jsme raději využili přítomnosti Steva Davislima v Praze, kde se dnes večer a pak ještě zítra představí společně Symfonickým orchestrem hl.m.Prahy a jeho šéfdirigentem Jiřím Koutem v Mahlerově Písni o zemi.

Ve vašem životopisu mě zaujala zmínka o tom, že jste začínal jako hráč na lesní roh. Laik si řekne, že při následném studiu zpěvu jste měl velkou výhodu co se práce s dechem týče – nebo ne? Zahrajete si na lesní roh ještě teď?

Ne, už na něj nehraju, ten nástroj totiž zpěvu příliš nepomáhá, protože uzavírá hrdlo a nikdo přece nechce slyšet tenora s uzavřeným hrdlem… Lesní roh přitom miluju, je to velká škoda, často na mě přijdou pocity melancholie,když v orchestru slyším nádherné sólo na lesní roh. Tato má zkušenost s lesním rohem má ale svoje výhody, pokud jde o techniku dechu při dlouhých frázích. Ale samozřejmě i nevýhody, protože jsem se musel odnaučit věci, které by jinak byly ve zpěvu na škodu, zejména při koloratuře.

Poprvé jsem měl možnost vás vidět v Drážďanech jako báječného Toma ve výborné inscenaci Stravinského Života prostopášníka. Jak na tuto příležitost vzpomínáte? Jak hodně vám Tom přirostl k srdci?

Tu operu miluji, má nádherné libreto, je to nejen po pěvecké stránce velmi dobrá příležitost. Ne každý den máte za manželku ženu s vousy! Toto Stravinského mistrovské dílo by se mělo dávat častěji.

Měl jsem naštěstí možnost tuto roli zpívat s dirigentem Thomasem Hengelbrockem, který Čarostřelce jednoznačně uchopil jako rané romantické dílo. Role je to obtížná, ale hudebně se mně víc otevřela, když ji bylo možné pojmout jak z pohledu orchestru, tak i pěvecky se schubertovskými nuancemi, namísto obvyklého nabubřeného pozdního romantizmu, jak jsme ji dnes často zvyklí slýchat.

Stále hodně zpíváte mozartovské role. Jak se vám k nim navrací po takových úkolech, jako byl Max? Nemáte strach, tak jak někteří vaši kolegové, že vám hlas ztěžkne? Že ztratí na pohyblivosti?

Myslím, že existuje určitý trend posuzovat zpěváky podle příliš zjednodušených kategorií. Ano, můj hlas se za ty roky vyvinul, ale podobně jako mnozí mí kolegové se i já vědomě snažím udržovat jeho ohebnost tím, že příliš často nezpívám pro mne hlasově těžké role. Hodně jsem spolupracoval s Göstou Windberghem, který měl podobný hlas jako já, jak se i sám kdysi vyjádřil. I když později během své kariéry zpíval hlasově náročnější role, stále si udržoval ve svém repertoáru Mozarta a Bacha. Je pro mne velkým vzorem.

Jak se vám na Čarostřelci v Baden-Badenu spolupracovalo s režisérem Wilsonem? Mnozí zpěváci si stěžují, že pohyb na scéně ve Wilsonových inscenacích je v příkrém rozporu s hudebními frázemi…

Neřekl bych, že režijní pojetí Roberta Wilsona je rozporuplné, ale spíš že někdy je úmyslně odtažité od hudby toho kterého titulu. Wilson má velmi osobité chápání divadelní estetiky, v němž je hudba často odsunuta do „paralelního vesmíru“. Na začátku zkoušek si dá velmi záležet, aby vysvětlil svůj umělecký záměr, který je osobitý už od šedesátých let. Zmíněný druh odtažitosti někdy odhalí původně skryté hudební aspekty díla, někdy jindy zase posluchače, ale i zpěváka uvede často doslova do jakéhosi vytržení, kdy je současně třeba vnímat samotnou operu a souběžně přitom sledovat, resp. hrát japonské divadlo „Noh“ v západním stylu.

Ve vašich plánech figuruje také Michel v opeře Julietta od Bohuslava Martinů, kterého máte zpívat v Ženevě. Již jste tuto roli někdy na jevišti zpíval nebo zatím jen koncertně před časem v Praze? Jak se vám ta hudba líbí a jak je podle vás těžká?

Tuhle roli a hudbu prostě miluju! Když jsem ji slyšel poprvé, byl jsem docela překvapený, ačkoli jsem už znal některá díla Martinů pro orchestr. Představivost, divadelní imaginace a čistá krása jsou důvodem, proč je Michel teď jedna z mých nejoblíbenějších rolí. Je to role náročná, ale ne o moc víc, než podobné jiné úlohy tohoto žánru. Ano, v této roli jsem se podílel na Mackerrasově nahrávce v Praze a potom jsem ji zpíval také pod taktovkou Tomáše Netopila s Berlínskou filharmonií, což bylo nádherné provedení, které posluchače velmi uchvátilo. Na představení v Ženevě se těším a doufám, že další divadla budou následovat.

Máte ještě nějakou jinou českou hudbu v repertoáru nebo se na ni chystáte?

Bohužel ne, budu to muset napravit!

Kterých dosavadních příležitostí a úspěchů ve vaší kariéře si ceníte nejvíc?

Rozhodně je to zahájení operní sezony v La Scale v roce 2005, kde jsem zpíval titulní roli v Mozartově idomeneovi.

Kromě již zmíněné Julietty, co dalšího vás v nejbližší době čeká? Chystáte nějaké nové role?

K mým největším nadcházejícím příležitostem pro mne patří můj debut v Drážďanech v roli Mozartova Tita. Už se nemohu dočkat!

Pocházíte z Austrálie, ale blízko máte ke Švýcarsku – prošel jste Operním studiem v Curychu a pokud vím, alespoň nedávno jste tam také žil. Považujete teď za svůj domov právě Švýcarsko? Nestýská se vám po Austrálii, která přece jen úplně jiná, než třeba Evropa?

Po studiu v Curychu jsem tam byl v angažmá sedm let, do roku 2000. V Evropě se ale pohybuji už jednadvacet let. I když mně hodně věcí z Austrálie schází, hudební a vůbec kulturní svět je v Evropě tak bohatý, že bych potřeboval celý další jeden život k tomu, abych mohl vidět a vyzkoušet vše, o co bych měl zájem. Doposud jsem žil v Itálii, Řecku, Irsku, Německu, Švýcarsku a také pracovně čas trávil v mnoha dalších, většinou hlavních městech Evropy i Ameriky. Momentálně žiju ve Vídni. Uvidím ale, kam mě osud dál zanese.

Díky za rozhovor a hodně úspěchů – pochopitelně nejen při obou pražských koncertech!

 

www.stevedavislim.com

 

Ptal se Vít Dvořák

Související články

• Ovace pro Tomáše Netopila a další novinky z Berlína