Baletní panorama Pavla Juráše (27)
Tentoraz:
– V Brne štartuje festival ProART
– „Lidi budou potřebovat emoce“, hovorí otec festivalu Martin Dvořák
– Duša čajky Johna Neumeiera
– Stará Európa tancuje celý mesiac vo Viedni
***
Dnes prerušíme hodnotenia uplynulej sezóny od šéfov, umelcov, pretože19. júla začína v Brne festival ProART, ktorého jubilejný ročník si zaslúži pozornosť. Festival sa formálne skladá z dvoch častí. Prvou sú umelecké ateliéry, respektíve workshopy, ktoré ponúkajú profesionálom i širokej laickej verejnosti výučbu v disciplínach – tanec, herectvo, spev a fotografia, klavír, gitara, kresba a kreatívne písanie. V tom je festival Martina Dvořáka celkom jedinečný, že ponúka most medzi svetom profesionálov a tými, ktorí pre umenie žijú, ale nevenujú sa mu profesionálne a chcú sa dostať na vyšší, povedzme level, pretože hodne vedia a nechcú opakovať a učiť sa s mládežou nejaké základy. Kurzy sa konajú celý deň, sú odstupňované podľa obťažnosti, ale zároveň si každý účastník môže denný rozvrh nakombinovať sám. Týždenný výukový blok potom končí ukážkami na javisku, kde je verejnosti a účastníkom kurzov medzi sebou navzájom, predstavený výsledok sedemdňového snaženia. Druhou časťou festivalu je večerný program, ktorý predstavuje všetkých pedagógov – aktívne činných umelcov – v ukážkach z ich repertoáru a navyše pozýva i ďalších hosťov v koncertných, tanečných či divadelných predstaveniach. Občianske združenie ProART navyše nefunguje len v lete, ale festival a workshopy sú len vrcholom na pomyselnej čiare aktivít a kurzov, ktoré prebiehajú celý rok. Tento jubilejný desiaty ročník ponúka možnosť vybrať si z 32 pedagógov zo štrnástich krajín, ktorí sa zídu v Brne a Prahe. Na tému festivalu a aktivít ProARTu som si pohovoril s Martinom Dvořákom, s ktorým som si užil veľmi akčný rozhovor medzi väčšinou nezhovorčivými tanečníkmi.
Jubilejný desiaty ročník vášho festivalu ProART, čo to pre vás znamená okrem hodne práce a organizovania?
Je to pořád stejné množství práce a organizování, ale letos je to množství prostě jubilejní. Pro mě to znamená určité ohlédnutí zpátky, co mi to dalo a co vzalo. Co jsem tím dal já a komu. Mělo a má to smysl? Jsou to spíše takové moje duševně-umělecké pochody. A pak se snažím s tím málem prostředků odvést prostě co nejlepší práci, a to je výzva.
Ako sa vám darí pre festival zaistiť finančnú podporu?
Tak to by bylo téma asi na samotný rozhovor. Řeknu to asi takto. V Čechách je to jedna velká politika a já na pivo s nikým nechodím. Letošní příděl z tuzemské kasičky je takový malý výsměch té desetileté tradici, ale vyšly nám prostě dva zahraniční granty, tak díky bohu za to. Nicméně rozpočet je o dvě stě tisíc menší než loni a to jsme se těšili, že se podesáté třeba rozšoupneme (smích) My vždycky stavíme rozpočet v návaznosti na uplynulý ročník a pak je to vždy horší a horší.
Váš festival je, dalo by sa povedať, pre všetkých. Nie je úzko profilovaný ako Masterclass Darie Klimentovej alebo workshopy Jana Kodeta. Je to z prevádzkových dôvodov alebo sa vám tá multižánrovosť páči?
Náš festival je na té multižánrovosti postavený, je to určitá filozofie spojování umění a dialogu mezi umělci. Darja je jistě více klasicky a kamenně-divadelně vyprofilovaná a především se zaměřuje na zahraniční studenty, Honza Kodet nevím, netroufám si posoudit. Prostě jsme odstartovali takový boom letních škol a ostatní se přidali. Snažíme se alespoň ty termíny nemít ve stejnou dobu. Krom jiného, oni dělají masterclasses, my ale celý festival s večerním programem. Ale zpět k té filozofii. Já se moc snažím o takovou osvětu mezi divadelními umělci, aby se vzájemně respektovali, ctili a podporovali. Já jsem během těch mnoha let u divadla zažil hodně nezájmu a ignorace ze strany kolegů jiných žánrů. A taky mě baví a myslím, že venku je to běžné a dnes již nutné, aby interpret byl všestranný – tudíž tanečník ovládal i hlas a herectví a podobně. Pro mne je komplexnost a všestrannost známkou určité lidské a umělecké otevřenosti a zralosti. Vyhraněnost je od slova hranice, bariéra, a proti tomu já se snažím bojovat. 
Keď sme u tej všestrannosti, v ktorej s vami súhlasím, myslíte, že je to chyba trochu aj školstva, alebo je to až doména, ktorú sa interpret má naučiť v praxi?
Myslím, že je to z části vinou školství a z části vinou předpojatosti a částečně i inteligence. Někdo chce mít své jisté a dojít úspěchu co nejrychlejší cestou. Pokud někdo v umění hledá, tak potřebuje stále nové zkušenosti, výzvy. Informovanost tanečních studentů je malá, někdy až nulová, nejlépe nasadit klapky na oči a projít tím studiem tak, jak píská pedagog. Ti často i přísun informací zadržují. Samostatné myšlení není žádoucí. Nicméně je i druhý extrém, tak zvané studium “body and mind philosophy”, kde těch myšlenek je zase moc a ta technika je dost na štíru. Musíme hledat ten zlatý střed a mít oči otevřené. Interpret se pak jistě sám vyvíjí i podle toho, co a kdo mu přijde do cesty. Něco je dané “shora” a něco musíme ovlivnit sami. Musíme věřit, že to nejlepší pro nás přijde.
Nemáte pocit, že pre toľké organizovanie, starostí so zaistením strácate hodne času svojej vlastnej kariéry ako choreografa a interpreta?
Ano, máte pravdu. Taky mě to už napadlo. Ale já nikdy moc nekalkuloval. Nevím, proč jsem ve dvaceti pěti letech založil festival a snil o jeho tradici. Já pořád něco dělal, neměl jsem čas jezdit po konkurzech. A zajímala mě spíš ta umělecká setkání po té lidské stránce. Co komu mohu nabídnout já, co on mně a co z toho pak umělecky vznikne. Já měl štěstí, že jsem byl múzou choreografů a oni stavěli role pro mě a já z těch rolí něco udělal. Bylo to vzájemné souznění. Nechtěl jsem být někde jedním z mnoha mít to sice v životopisu, ale když bych vypadnul, tak už tam stojí někdo jiný. Ta fluktuace “tanečníků – těl” je velká, ale já chtěl být umělec s vlastním úkolem a místem. Teď to zní hodně nafoukaně, snad to lidé pochopí správně.
Ste veľmi činný v divadlách v Rakúsku. Od projektov rôzneho charakteru až po angažmán kedysi v Innsbrucku či Linzi. Stíhate toho stále hodne. Je to kvôli „prežitiu“, alebo vás to tak baví a ste taký workoholik?
Nemyslím si, že jsem workoholik, protože jsem před kariéru postavil rodinu. Ale dělám toho opravdu hodně. Cíleně se nutím občas zastavit a porozhlédnout. Víte, já si myslím, že tu energii, co tomu dávám, jsem odněkud dostal. Až nebude, tak to nebudu moci dělat. Nedělal jsem věci čistě jen pro peníze, to bych v Čechách nedělal vůbec nic. Já si nechám rád zaplatit od lidí a institucí, které ty peníze mají, abych mohl dělat i věci zadarmo, které mají ale pro mne třeba hlubší význam.
V Tiroler Landestheater Innsbruck ste sa stretli s intendantkou a veľkou speváckou hviezdou Brigitte Fassbaender. Aké to bolo stretnutie?
Brigitte Fassbaender byla moje intendantka v Innsbrucku. Vybrala si mě jako hlavní postavu Oskara Wilda do své inscenace opery Salome Richarda Strausse. Ten kus byl jedním z mých vrcholů, navíc jsem si ho mohl sám choreografovat. Ten koncept byl v podstatě geniální, protože jsme se si vyhnuli trapnému tanci sedmi závojů v podání operní pěvkyně a umělé plastikové hlavy Jochanana. Celé dění jsem vytvářel já jako autor díla Wilde. Paní Fassbaender je silná osobnost, umělkyně, ale taky nekompromisní vůdkyně. Já jí vděčím za jeden highlight mé kariéry a uměleckou výzvu. Ona nežije jen ze své slávy, jde jí o kumšt a podporu mladých.
Tak, na to som sa schválne spýtal, pretože si pamätám veľký článok o inscenácii v medzinárodnom časopise Opernwelt. A možno povedať, že dôvera, ktorú vo vás vložila legendárna speváčka v roli riaditeľky, sa jej určite vrátila. Spolupracovali ste s mnohými choreografmi, ktorí v Česku nie sú moc známi. Ono je vždy ťažké hodnotiť tvorbu kolegov. Ale kto bol pre vás tým naj top?
Ano, tvorbu kolegů je těžké hodnotit a je vůbec nutné ji hodnotit? Není možné jen vnímat a respektovat? Každý má jiná estetická měřítka. Je taky důležité rozlišovat žánry. U nás je to tak, že co není moje estetika, je automaticky špatně. Já pracoval přibližně se čtyřiceti choreografy, jistě byli mezi nimi i ti z těch, když ne Top 10, tak z Top 20. Pohyboval jsem se ale především v tak odlišných sférách, že je nesnadné něco škatulkovat a preferovat. Benoit Lachambre, Michael Keegan Dolan, Liz King, Chris Haring jsou prostě něco jiného než Stijn Celis, Jo Stroemgren, Jochen Ulrich či Jiří Kylián. Mě baví a bavila ta různorodost, ta možnost se stylově převtělovat, tančit jeden večer na jevišti “Oper” ve Vídni, Innsbrucku, Linzi, Londýně či vídeňského ImPulsTanz a druhý večer na Sklepní scéně Husy na Provázku. To je docela široký žánrový rozptyl, nemyslíte. A ty zkušenosti a rozpětí jsou moje výhra.
V Landestheater Linz ste účinkovali v produkciách Luskáčik a Myší kráľ, Lorenzaccio, Lorca a Dalí, Fidelio, Spiaca krásavica, Dom Bernardy Alby, Anna Karenina, Rumi, Michelangelo či Sedem smrteľných hriechov. Aké to boli predstavenia, čo sa týka javiskovej a choreografickej poetiky?
Ta představení, co jste zmínil, jsou jen jedním tanečním směrem, kterým jsem prošel. Jde o moderní taneční divadlo nebo i moderní balety s dějovou linií, takové ty balety na Cenu Thálie. Jde o výpravné inscenace, které staví na osobnosti tanečníka a jeho uměleckých kvalitách i technice. Tam se setkávají klasikáři, modernisti a osobnosti bez techniky, ale s jevištním charizma. Stavěly se “pod moje nohy”. Tyhle inscenace by se hodily na velká jeviště u nás doma, ale často by byly díky estetice a sdělnosti kontroverzní. Myší král jako pedofilní strýček, Carabosse jako víla erotiky a chtíče. To by asi v Národním divadle Brno neprošlo (smiech).
Ale já tančím právě i v těch “poncových a archových” kusech současného abstraktního tance a pohybového divadla bez potřeby něco sdělovat. Vytváří se koncept a estetika, tvůrci hledají spíš sami pro sebe než pro diváka. Nicméně mou doménou je sdělování dějů, pocitů a myšlenek skrz tělo, v tom výrazovém smyslu slova a myslím, že i choreograficky mi to je bližší.
Keď sme boli u toho tanečného divadla, máte pocit, že je to ešte aktuálne? Podobné šokujúce interpretácie? Nie je to už trochu vyšumené a nevracia sa tanečné divadlo viac k forme a kvalite tanca a pohybu?
Víte, já si nemyslím, že to byly aktualizace za každou cenu, ani to nebylo z mého pohledu tak šokující, bylo to totiž vkusné. Ono totiž, když se blíže a do hloubky podíváte na ty literární předlohy, tak zjistíte, že zas až tak o pohádky nešlo, tam byly skryté psychologické roviny. Především u Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna. Takže jde spíš o úhel pohledu. Někdo se spíš vrací ke kořenům, aniž má potřebu cíleně šokovat. Já si ostatně myslím, že pokud chceme dnešního většinového českého diváka kamenných divadel někam posunout, tak musíme udělat nějaký krok k němu, trošku podráždit, ale dát mu šanci porozumět. Ne ho konzervovat v těch vyjetých dramaturgických kolejích. A tím nemyslím, pryč s klasikou. Vůbec ne. A co se týče formy. Ano, směřujeme opět k tělu, jeho možnostem a pohybové abstrakci, je tu opět vlna formy a techniky. Ale já si myslím, že to je slepá ulička, že se pak zase odrazíme k tomu divadlu, protože lidi emoce budou potřebovat. Facebook jim je nedá.
Má tanečný svet, v ktorom sa pohybujete v zahraničí, nejaké podobné porovnanie v Česku? Kde sú podľa vás v kontexte svetových, či európskych trendov produkcie v Ponci, Arche a podobne?
Určitě. Já si myslím, že Ponec i Archa se vlastně velmi dobře evropsky profilují, teď se k tomu přidala ještě Nová scéna. Každý si snaží vytvářet, nebo urputně drží tu svou vlastní dramaturgii. Ponec uvádí komornější současné taneční konceptuálnější produkce, občas se tam ještě protře Pražský komorní balet, pak nějaká televize a komerční akce. Archa je více multižánrová, hodně staví na zajetých jménech a performing arts jako takových, tanec je jedním z mnoha žánrů. Nová scéna se taky snaží, ale hodně přemýšlí, koho pozvat, aby se to prodalo. V podstatě všechno je to podobné i venku. Já mohu srovnat s Vídní, Rakouskem. Přehled mám ještě v Německu. Postkomunistické země se taky snaží v podobném duchu. Je to hodně o penězích a o kontaktech. Nastolím ale otázku – všichni myslíme evropsky, světově, co tak na chvíli myslet česky, národně, ve vztahu k české historii a tradici…
Toto ma zaujalo. Čo myslíte tou poslednou vetou?
Tak my hodně sledujeme ty zahraniční trendy, pořád se snažíme být in v tom evropském měřítku. Ale my máme obrovskou historii a tradici v literatuře, hudbě, filmu, lidovém tanci (!). Tohle všechno my podvědomě obcházíme, ve strachu, aby nám ta Evropa nepřestala rozumět. – Hlavně aby nás zařadili do programu toho a tamtoho evropského festivalu… My pořád doháníme ten evropský rychlík. To třeba Izraelcům je to fuk, a jakou mají reputaci. Ale nechci nikoho hanit, určité tendence tu jsou.
Nie je vám smutno, že v Česku síce organizujete už desiaty rok tanečný festival, ktorý vychováva tanečníkov, ale šéfovia divadiel vám neponúknu choreografiu pre ich súbor a stále zostávate aktívny dalo by sa povedať v sfére mimo kamenných divadiel?
Mrzí, nemrzí. Prostě to tak je, já jednoduše prorok doma nejsem. Někdo je a někdo není. Jdu ode zdi ke zdi, nepatřím tam ani tam. Mainstream asi nikdy nebudu. Mě spíš mrzí, že po tolika letech pořád musím tak bojovat o možnosti někde něco vytvořit. Nikdo mě sice ještě nezakázal, ale snazší než před deseti lety to taky nemám. Já dnes v podstatě nemůžu vytvořit větší produkci, protože buď “dramaturgicky” nezapadám anebo nemám peníze na to, si to divadlo pronajmout. Jisté kompromisy, které jsem dříve dělal, už ale dnes dělat nechci. Škodím tím nakonec sám sobě. Například zamýšlený projekt s Alexandrem Balanescu prostě už někam do sklepa či do muzea narvat nechci. Víte, on má každý svoje koně, chce uvádět ta svá jména a tituly, objevovat svoje shooting star. Všechno je to na sebe napojené a těžko do těch sítí proniknout zvenku. Nicméně já si konečně udělal čas na Alenku Peškovou v Liberci, která se hodně snaží dělat věci neotřele a nově i v malém divadle a myslet přitom na diváky a to se mi líbí. Nebojí se ani riskovat. Tudíž jsem jí navrhnul Pohádku o Raškovi Oty Pavla a pokusím se vytvořit rodinné představení podle mých představ, jak by současné dějové taneční divadlo mohlo i v nízkorozpočtovém kamenném divadle vypadat. A v Liberci za to budou třeba rádi (úsměv)
Keby ste mali ideálny rozpočet na festival, akých svojich vysnených pedagógov by ste pozvali?
Takhle moc nepřemýšlím, spíš bych asi pozval nějaký soubor. Já si dávám při výběru pedagogů docela pozor. Nechci stars, chci lidi, co naplní naši filozofii, jsou otevření, tolerantní a vytvoří atmosféru, kdy je lidem dobře. Je spousta renomovaných pedagogů, kteří učí rutinně, dobře, ale bez lidského vkladu a zapálení. O to nám nejde, navíc se snažím zvát lidi, aktivní na jevišti, tudíž i tady je výběr omezený. Ale pokud chcete jména, tak v tanci Sidi Larbi Cherkaoui, v herectví Vladimír Morávek a ve zpěvu Adam Plachetka či Magdalena Kožená. Nikdo z nich není nedosažitelný, uvidíte.
Tak to znie fenomenálne, to by som sa prihlásil aj ja. (smiech) Ale súhlasím s vami z mnohých skúseností, že „veľkí“ umelci dokážu oceniť tú úprimnosť, s ktorou niekto ako vy bez postranných úmyslov taký festival či workshopy robí. Čo by ste odkázali čitateľom Opery Plus, napríklad rodičom, ktorí majú deti na strednej škole a zaujíma ich umenie, divadlo, tanec? Má to pre nich zmysel sa prihlásiť?
Tak já bych chtěl nejdříve poděkovat vám, že se snažíte nepovrchně a erudovaně psát o tanci, respektive opeře. A čtenářům vzkazuji, že není důležité co z nás média a kulturní společnost dělají, jak nás prodávají a posuzují, ale kdo jsme a co ve skutečnosti vytváříme a sdělujeme, myšleno v té umělecké rovině. Dát dítě na umění není snadné rozhodnutí, doba se mění, hodnoty jsou jiné. Rozhodující je, zda to dítě chce a miluje tu profesi. Naplňovat rodičovské ambice je cesta do záhuby. Bohužel v tom tanečním prostředí je velmi silně zakořeněná tendence posuzovat děti podle fyzických dispozic. Konzervatoře sní o nadaných a narostlých dětech pro klasické balety, nabírá je ale spíš do počtu a pak se diví, že absolventi nenachází uplatnění. Já tančím i s kolegy, co začínali s tancem až po pubertě, já, co tančím od šesti a mám osmiletou konzervatoř, jsem vedle nich jak exot. Bohužel to české taneční školství je příliš úzkoprofilové, dnes může tančit a udělat kariéru i člověk bez baletních dispozic, potřebuje ale odpovídající výuku a tu nemá. Nejen balet je tanec. Pokud nabídneme studentům komplexnější studium, má i on větší šanci nalézt tu svou uměleckou dráhu, která nemusí být pouze na jevišti Národního divadla. A já se snažím se všemi uměleckými aktivitami u nás doma k té potřebné “změně myšlení” nějak přispět. Třeba to jednou bude dávat smysl.
To je krásny koniec. Nechcem ho pokaziť, ale dal by som vám nakoniec takú zaujímavú edukačnú otázku s ohľadom na vaše vedomosti a prehľad. Aké predstavenie by ste odporučili divákom, ktorí sa predstavení, o ktorých hovoríme boja, pretože na niečom takom neboli nikdy a balet a tanec pre nich končí Labutím jazerom, v Prahe a vo Viedni, keby tam mali cestu. A druhá časť, aké predstavenia v týchto dvoch mestách by ste doporučil tým, ktorí sú na rovnakej vlne ako vy?
Vy mi tedy dáváte zabrat. (smích) Já už taky nevídám všechno, nejsem publicista jako vy. Nicméně Manuel Legris ve Vídni umí pečovat o klasiku, sice trošku akademicky, ale technická kvalita je vysoká. Jejich komponované baletní večery ale nejsou mým šálkem čaje. To už raději zavítám do Theater an der Wien na nějakou operu. Tam staví na vysoké interpretaci a osobitém režijním uchopení, které ve Staatsoper často chybí. Tam se staví na jménech. Současných tanečních produkcí je ve Vídni málo, zde vládne conceptional art, nebo chcete-li performing art. Člověk nemůže úplně slepě zavítat do Tanzquartier. Ale když můžu pozvat, tak 19. července tančím na ImPulsTanz ve Volkstheater Lego Love od Chrise Haringa. A pak honem na ProART do Brna. Co se Prahy týče, mám pocit, že ten mezistupeň od té klasiky k tomu náročnějšímu, ale srozumitelnému, vlastně chybí. Já bych zkusil třeba něco na Nové scéně nebo Čarodějova učně v Národním divadle. Sám jsem to neviděl, ale z jejich nabídky je to vlastně jediné, co mě osobně zaujalo, když pominu nějakou západní klasiku a la Popelka či Šípková Růženka. Těžko radit, člověk musí zkusit a doufat, že se nespálí a ani to není vždy na škodu.
***
Bolo by vhodné po tom, čo už skončili i štyridsiate baletné dni v Hamburgu, dokončiť cyklus Johna Neumeiera. John Neumeier po mnohých shakespearovských literárnych dielach, ktoré previedol do tanečnej podoby (hovorili sme o vrcholnej transkripcii, ktorou sa stal Romeo a Júlia), siahol po diele ťažko inscenovateľnom i na poli činohry, po Čechovovej Čajke.
Osobitosť Čechovovej tvorby je známa. V Čajke ešte viac opúšťa tradičný pôdorys divadelnej hry a stavia na zvláštnych dialógoch komunikácie, na úvahách o zmysle literatúry, s minimom deja. Celá jeho hra je veľkou hádankou. Neumeier so zmyslom pre divadlo jemu vlastným, nahrádza Čechovove úvahy a rozhovory o literatúre témou jemu najbližšou – tancom. Jeho balet nehovorí len o tanci: On je tancom. A v tomto tanci hľadá odpovede na otázky Čechova, ktoré sú stále aktuálne a v ktorých je zašifrovaný celý ľudský údel. Čo znamená byť zamilovaný? Čo znamená byť umelcom? Čo znamená byť zamilovaným umelcom? Aký veľký je balans medzi láskou a umením? Neúspech v láske – neúspech v umení, úspech v umení – neúspech v láske…
Tejto veľkej výzvy sa chopia jeho tanečníci: Ivan Urban ako Kosťa a Heather Jurgensen ako Nina. Dokonalá dvojica. V Urbanovom prejave sa spája javisková suverenita, jeho sen, jeho tanečný sen, jeho ľudský sen s rozporom skutočnosti. U Jurgensenovej je to obrovský vnútorný pokoj, tichá ľudská duša zakliata v krehkosť a obrovskú vnútornú emóciu, ktorú možno len tušiť. Možno ona sama je tou čajkou.
Druhá veľká dvojica je Otto Bubeníček ako Trigorin a Anna Polikarpova ako Arkadina. Nezabudnuteľná dvojica. Polikarpova, vyštudovaná v Peterburgu, hrajúca veľkú primabalerínu akoby hrala samú seba, navyše sa reflektuje s veľkým ironickým a komickým pohľadom. Bubeníček skvele chápe svoju rolu. Je akýmsi typickým ruským intelektuálnym nihilistom, ktorý vlastne verí len v sám seba. Po boku s primabalerínou, na rybách miesto ryby uloví Ninu a akoby nechtiac zraní jej dušu, vysmeje sa svojmu umeleckému rivalovi Kosťovi a znovu sa vráti do náručia svojej chránenkyne. Nina pre neho už nič neznamená, odháňa ju a pre Arkadinu a seba vytvorí rozšafný balet Smrť čajky. A jeho posledná scéna smiechu a vodky je Bubeníčkovou veľkou herecko – tanečnou bodkou za veľkým výkonom.
Neumeier dokonale spracúva danú predlohu, nachádza si k nej všetko potrebné a tak vzniká pôsobivé dielo. Hudba Šostakoviča, Skrjabina, Evelyn Glennie, vlastná scénografia, v ktorej využije návrhy Varvary Stepanovej z roku 1922 a obrazy Čechovovho priateľa maliara Isaaka Levitana i mnoho ďalších drobných symbolických prepojení a odkazov. Zaujímavá a opäť fascinujúca je znalosť hudobnej literatúry a mimoriadny senzitívny spôsob, ktorým Neumeier stavia večer. Malý scenár prvého dejstva:
1) večer na záhrade
– Dimitrij Šostakovič Klavírny koncert č. 2. op. 102, 1957, 2. veta,
– Dimitrij Šostakovič Symfónia č. 15 A dur, op. 141, 1971, 1. veta
2) Kosťovo tanečné predstavenie
– Evelyn Glennie Improvizácia zo Shadow behind the Iron Sun, 2000
3) Arkádina si spomína na svoje roly
– Peter Iľjič Čajkovskij December z Ročných období, op. 37a, 1875/76
4) Arkádina hovorí s Kosťom, Trigorin vyučuje Ninu
– Dimitrij Šostakovič Symfónia č. 15 A dur, op. 141, 1971, 2. veta
5) hranie kariet, plynutie večera, Kosťova žiarlivosť a jeho sny
– Dimitrij Šostakovič Symfónia č. 15 A dur, op. 141, 1971, 3. a 4. veta
Neumeier geniálne stavia vedľa seba dokonca štyri rôzne druhy pohybov. Geniálne! Základnú choreografickú partitúru, ktorou sa postavy zhovárajú, choreografické vízie moderného tanca, ktoré vymýšľa Kosťa, veľkolepý svet cárskeho baletu, ktorý reprezentuje Arkadina a Ninin úpadok, keď tancuje v revue. Všetky štyri sú charakteristické, logické a dôkladne vymyslené bez toho, aby sa trieštili o seba a rozdrobovali pohybový slovník. V tomto je veľké majstrovstvo Neumeiera.
Nina sa lúči, odchádza, mizne. Kosťa roztrhá svoju papierovú čajku, končí aj jeho sen, mizne a stratí sa na scéne. Pomaly miznú jeho sny, jeho čajky, jeho biele vtáky, jeho sen. V pomalom doznievaní Šostakovičovej 15-tej symfónie som si spomenul na jeden citát, v Česku známy epitaf Emy Destinnovej. Hodí sa k Čechovovi, k Neumeierovi, k ich postavám, ktoré nám vôbec nie sú vzdialené. Ba naopak, žijeme ich, oni žijú s nami, v nás, strácame sa s nimi. A tí stratení sa nám potichu prihovárajú: „Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých ptáků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.“
K rozhovoru s Martinom Dvořákom sa skvele hodí udalosť, ktorá práve začala. 11. júla odštartoval vo Viedni dnes jeden z najvyhľadávanejších festivalov ImPulsTanz. Potrvá jeden mesiac, do 11. augusta, takže spojiť návštevu viedenských múzeí s predstavením vzhľadom k blízkej Viedni, nie je nemožné. 
Festival varíruje mnoho tém, najdôležitejšia je možno táto: na verejnosti sa stretávajú dvaja ľudia, ktorí sa pozerajú na obrazovku a keď vidia tanec, ktorý beží na tejto obrazovke premýšľajú o najzávažnejších otázkach: kto sme, odkiaľ prichádzame, kam ideme? Festival netvoria len predstavenia vyhľadávaných tanečných skupín z celého sveta, ale hlavne workshopy. Tie robia festival skutočne impozantný, pretože festivalový štipendijný program vyberie z tisícov uchádzačov čo sa hlásia šťastných šesť desiatok, ktorí sa môžu zlepšiť vo svojom tanečnom umení, majú zaistené ubytovanie, zaplatené výdavky a môžu sa učiť od najlepších pedagógov. Tento festival – jeden z najstarších na starom kontinente sa prvýkrát konal v roku 1984, v minulom roku navštívilo 106 tisíc (!!!) divákov. V tomto ročníku je plánovaných sto predstavení šesťdesiatich umelcov z viac než osemdesiatich krajín sveta. Predmety vo workshopoch vyučuje viac než stovka učiteľov, choreografov a tanečných pedagógov. Nechýbajú ani moderné tanečné formy, joga, hip-hop, street dance, programy pre zdravotne postihnutých ľudí alebo kurzy pre amatérov. Ohromný projekt je pod hrdou záštitou mesta Viedeň. Vynikajúca dostupnosť Museumsquartier, Burgtheatru, Volkstheatru a ďalších zaujímavých architektonických priestorov, ohromné viedenské parky, kde sa dá skvele relaxovať srdečne pozývajú všetkých, ktorí majú záujem vidieť predstavenia, ktoré v kamenných divadlách rozhodne neuvidíte. Všetky potrebné informácie a program nájdete zde. O zvučné mená rozhodne nie je núdza. Malá reklama? Anne Teresa de Keersmaeker. Nestihli ste v Prahe Akrama Khana a jeho Desh? Máte šancu vo Viedni. A ak vás očaril, môžete vidieť jeho predstavenie Itmoi. Alebo čo tak extravagantná Marie Chouinard?
***
Die Möwe
voľne podľa Čechova
Choreografia, scéna a kostýmy: John Neumeier
Hudba: Dimitrij Šostakovič, Evelyn Glennie, Peter Iljič Čajkovskij, Alexander Skriabin
Svetová premiéra 16. júna 2002 Hamburg Ballett, Hamburg
Foto archiv Martina Dvořáka, Ursula Kaufmann, Holger Badekow, Jean-Louis Fernandez, Sylvie Ann Pare, archiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
