Baletní panorama Pavla Juráše (35)

Pavol Juráš, 09.09.2013 0:00

Tentoraz:
– Dva veľké umelecké aj ľudské osudy dvoch žien vo svete baletu
– „Nejdůležitější je profesionalita a pokora neustále se učit“, hovorí jubilantka, primabalerína Michaela Černá
– Komu dala srdce? Tridsať rokov od smrti najväčšej baletnej kostýmovej výtvarníčky nielen deväťstého storočia Barbary Karinskej
***

V dnešnom diele si pripomenieme dve významné umelkyne. Jednu, ktorá sa narodila v Česku a možno veľmi rýchlo v duchu rýchlej doby sa na jej umenie zabudlo a jednu svetovú, na ktorú sa zabudlo tiež, pretože doba sa nielen rýchlo posunula, ale časom sa zmenil aj vkus umelcov i publika ísť za kvalitou, originalitou, dokonalou znalosťou remesla. Primabalerína Michaela Černá v auguste oslávila narodeniny v plnej sile a stále v umeleckej práci. Som veľmi rád, že sa podarilo pripraviť spoločný rozhovor a zmapovať nevšednú kariéru tejto baleríny. Možno sa veľmi rýchlo zabudlo na množstvo tanečných ocenení, ktoré pozbierala po svete, koľko zatancovala rolí a hlavne na to, aký široký rozsah mal jej tanečný repertoár. V dobe jej tanečnej kariéry nebol internet, YouTube, slobodná možnosť cestovania, o to viac je fascinujúce, kam všade tanečné umenie Michaelu Černú dostalo, aké všelijaké dvere jej otvorilo.

V tomto roku v októbri si pripomíname aj okrúhle výročie úmrtia Barbary Karinskej (1886-1983), legendárnej kostýmovej výtvarníčky, ktorej práca kráčala s dejinami baletu dvadsiateho storočia. Od jej práce pre Ballet Russes až po dlhoročný umelecký vzťah s riaditeľom New York city Ballet Georgeom Balanchinom. Jej ohromujúce umelecké kreácie s dokonalou znalosťou krajčírskeho remesla si vydobyli svetovú povesť. Keď sa Balanchina opýtala Fordova nadácia v roku 1963, čo by bolo najviac potrebné pre jeho prácu, odpovedal jedným slovom: „Karinska“. Bol to najvyšší kompliment jedného umelca druhému. Bolo to v čase, keď Barbara Karinska mala sedemdesiatsedem rokov a jej následný exkluzívny vzťah s Balanchine New York City Ballet bol konečnou slávou v tejto tajomnej krajine, kde sa vyrábajú baletné kostýmy. Je to miesto, kde vládla bez konkurencie. Je to miesto, kde je potrebná, ako povedala sama so svojou charakteristickou veľkoleposťou, „odvaha muža a srdce ženy.” „ New York City Ballet som dala svoje srdce,” povedala, zatiaľ čo Balanchine o nej povedal: „Jej prisudzujem päťdesiat percent úspechu svojich baletov.” V priebehu ich dlhej spolupráce Karinska obliekla cez sedemdesiatpäť z majstrových baletov. Kým Balanchine dával americkému baletu svoju vlastnú líniu, ona mu dala svoj vlastný unikátny druh kúzla, vlastnej klasickej tradície.
***

Začneme v Prahe. Michaela Černá ako baletný majster stále v behu zo skúšky do skúšky s tanečníkmi. Času je málo a je vzácny. Slávite narodeniny, pologuľaté, dokonca Opera Plus vyzradila koľko, ale dnes, keď je balet stále na okraji záujmu spoločnosti, je dobré pripomenúť každú osobnosť, najmä pri takejto milej udalosti. Tak som veľmi rád, že môžeme spolu zaspomínať či spomenúť niektoré udalosti vášho života, či odhaliť niečo z vášho sveta a osobnosti.
Teraz keď už netancujete, je niečo, čo by ste chceli povedať trebárs tancom, ale nemôžete?

Teď, když už netančím, tak vše velmi prožívám se svými svěřenci (buď to jsou sólisté, nebo sbor, záleží na baletu, který s nimi připravuji), se kterými pracuji na baletním sále a snažím se jim pomoci, aby tančili svěřené úkoly co nejlépe. Následně, když mám dozor na představení a daří se jim a mají úspěch. Pak mám velkou radost za ně a tu si v tichosti sama prožívám. Je krásné vidět tanečníky po vydařeném představení. No a když se něco nepovede, tak přemýšlím proč se tak stalo a jak to změnit… Sama jsem zažila úspěch i prohry a vím jak je vše pomíjivé, ale krásné. Jsem na druhém břehu, kde si někdy připadám jako matka, která má radost z úspěchu svých dětí (úsměv). Takže tanec mám pořád v duši, ale jinak. Snažím se předat to, co jsem se naučila a taky se neustále učím, neboť pracuji převážně s mladými lidmi a je důležité jim naslouchat. Milé také je, že jsem úplně neztratila kontakt s jevištěm. Hraji Královnu v Labutím jezeře v Národním divadle a Šípkové Růžence v Státní opeře. To jsem potom tanečníkům úplně na blízku a s nimi…

Ste rodáčka z Brna, ale študovali ste v Prahe. Neskôr ste študovali vo vtedajšom Leningrade na slávnej Akadémii A. J. Vaganovej. Máte nejaké špeciálne spomienky na Leningrad, školu, dobu, spolužiakov, pedagógov, predstavenia v Mariinskom, náladu, ktorá tam vládla s ohľadom na politický systém v našich krajinách?

Narodila jsem se v Brně, ale když mi bylo šest let, tak se moje rodina přestěhovala do Prahy. No a chvíle strávené na konzervatoři byly nádherné. Jednak jsme měly báječnou partu ve třídě (sice samá děvčata…), a jednak jsem měla opravdu štěstí na výborné pedagogy. Profesoři Rumlová na klasiku, Urbanová na lidovky, Vlášková na modernu, Lukšík na scénickou praxi a v neposlední řadě paní profesorka Štúrová, která byla tehdy ředitelkou tanečního oddělení. Umožnila moje vystupování v Národním divadle a následně mně navrhla na stáž do Leningradu. Dodnes si pamatuji její rady a názory, které mi pomohly tenkrát, ale vlastně fungují pořád. Díky v té době hostujícímu pedagogovi z Ruska Borisi Bregvadzovi jsem se naučila spoustu klasických variací, začala jezdit na soutěže a hostovala v Národním divadle v jeho Paquitě, a to ještě jako žačka školy.

Na Leningrad vzpomínám nesmírně ráda, neboť to bylo jedno z nejkrásnějších období. Ten rok jsem prožila s Lubošem Kafkou, se kterým jsme tam byli vysláni. Byli jsme naprosto pohlceni baletem, absolutně nezatíženi nějakými politickými systémy. Prostě balet, balet, balet (smích). Navíc jsme zase měli štěstí na pedagogy a následně na repertoár, který jsme si pak mohli zatancovat na závěrečném absolventském představeni. Účinkovali jsme také ve filmu The Childern of the Theatre Street, který tam Američané natáčeli. Potkali jsme se tam ještě taky s Vládou Nečasem, který tam byl na stáži už druhý rok. Ale to, že jsme tam odjeli, byla velká zásluha tehdejší ředitelky tanečního oddělení paní profesorky Astrid Štúrové a v Praze hostujícího ruského pedagoga Borise Bregvadzeho.

Pochopitelně vidět na živo (a v té době to skoro ani jinak nešlo, neboť ještě nebylo video) představení v Mariinském divadle byl nezapomenutelný zážitek. Když jsme pak sami vystupovali na této scéně v absolventském představení, připadalo nám to jako sen! No a zde jsem taky poprvé zažila neskutečný úspěch. Ovace, ochromující potlesk a pak… Ticho internátu, kde šel život svým normálním tempem… Říká se velká sláva polní tráva, ale není tomu tak, jenom je dobře to vědět. Užít si ten nádherný okamžik úspěchu, vzlétnout… Ale pak se zase vrátit na zem, zanechat si v sobě ten zážitek, uzamknout a jít dál… No a zase obráceně, když se to nepovede, vzít si poučení z prohry a jít dál a s pokorou. Kdo neumí prohrávat, neumí ani vyhrávat. Také nechci opomenout tu báječnou atmosféru a srdečnost, se kterou nás přijali spolužáci. Dokonce když jsme o Vánocích nemohli domů, uspořádali večírek, aby nám nebylo smutno.

Je pravda, že váš triedny pedagóg bola slávna balerína, napríklad partnerka Nurejeva Natalia Dudinská?

Ano. Byla výtečným pedagogem, od kterého jsem se moc naučila. Také pro mě speciálně vytvořila choreografii variace Coppélie, se kterou jsem pak soutěžila v Lausanne.

Ste baletný majster, stretávate mnoho mladých tanečníkov. Vtedy bola taká stáž určite jednoduchšia s ohľadom na prepojenie krajín. Majú to dnes študenti konzervatórií ťažšie? Hranice sú síce otvorené, ale na stáž do Petrohradu sa len tak dostať asi nedá. Akí sú dnes tanečníci, ktorí vyjdú zo školy?

Získat stáž v Leningradě nebylo ani tehdy jednoduchá záležitost. Právě ten politický systém mohl dělat problémy. Tanečníci, kteří vyjdou teď ze školy, jsou skvělí. Mladí, nabití energií. A všichni do jednoho mají touhu tančit. Je však jasné, že škola a divadlo jsou dva rozlišné světy. Ve škole se dá více snít… v divadle už je první srážka s realitou, kdy kromě talentu a pracovitosti taky záleží na štěstí a zdraví. Může se stát, že máte to štěstí, obsadí vás do úžasné role, ale před premiérou si vymknete kotník… Nebo naopak, nejste obsazen, zaskočíte následně za nemocného kolegu – a to vás pak vynese nahoru… Co se týká možností dnešních tanečníků, těžko se dají srovnávat s naší érou. Myslím, že mají obrovskou výhodu svobody rozhodování, volnosti pohybu po celém světě, ale zase jsou tu otázky finanční… Toto nemohu posuzovat.

Nemali vaši rodičia strach vás pustiť? Neskôr ste boli v Drážďanoch, dokonca v USA. Cítili ste ako mladá balerína, že sa tam žije inak než u nás? Alebo inak vyučuje?

No asi měli… (smích) Ale díky, že to ustáli. Ve svých sedmnácti letech jsem totiž poznala dva odlišné světy baletu. Díky ocenění v Lausanne (cena a medaile za nejlepší klasickou variaci a Cena nejlepší Evropanky s měsíční stáží v Briansky Saratoga Ballet Center) jsem hned po Leningradu odjela do Spojených států. Za železnou oponu. Zázrak… Tam jsem si měla možnost zacvičit na tréningu v New York City Ballet u Balanchina, viděla tančit Makarovou, poznala jazz dance, různé moderní techniky i různé styly klasického baletu… Taky mě opustila starost, že jsem na balet moc velká, neboť spousta tanečnic byla ještě vyšších… (úsměv). Prostě jsem, jaká jsem. (smích) Jak v Leningradu, tak v USA jsem pochopila, že nejdůležitější je profesionalita a pokora se neustále něco učit, poznávat, objevovat a rozšiřovat si obzor.

Po absolutóriu ste boli ihneď angažovaná do Slovenského národného divadla, kde ste hneď zatancovali Odettu /Odiliu a za dva roky ste už boli v Prahe a šli z roly do roly. Aby sa čitatelia lepšie orientovali, v Národnom divadle Praha ste boli od roku 1979. Neuvažovali ste odísť do zahraničia?

Všude dobře, doma nejlíp!!! (úsměv)

Taká pedagogická otázka ako baletnej majsterke. Aké to je pre mladú balerínu tancovať Odettu a Odiliu, čo podľa vás táto rola potrebuje?

Je to nádherná dvojrole, která má mnoho poloh. Především tato role potřebuje výtečnou techniku, na které se pak může stavět umělecký projev. Sama jsem ji tančila dvacet let a teď už ji dalších sedmnáct předávám… Nevím přesně kolik představení Labutího jsem odtančila, ale jako chůva jsem už jedenáct labutí viděla vylíhnout… Musím říci, že i dnes neustále objevuji nové momenty, neboť každá balerína přidává svou osobnost. Nemůže se tedy stát, že by se z učení stala rutina a prakticky vždy je to tvůrčí práce, ne jen řemeslo jak utočit kvalitně třicet dva fouettes. I když tento skoro až cirkusový virtuózní prvek (na který diváci čekají) je v tomto představení nesmírně důležitý. Jak jsem řekla na začátku, technické vybavení baleríny je nutnost!!!Ktorú labuť ste mali radšej?

Obě stejně. Líbí se mi ten kontrast.

Žijete s baletom celý život. Páčil sa vám napríklad film Black Swan?

Nezanechal ve mě hlubokou stopu.

Ktorá rola vám bola najbližšia z takého veľkého repertoáru?

Mám ráda různorodost. Tance klasické, moderní, dramatické, komické i abstraktní. Z klasických to byla právě ta Odetta/Odilie nebo Zarema z Bachčisarajské fontány, Kitri z Dona Quijota…. Z moderních a dramatických Carmen (choreografie Boris Slovák), Matka z Pokladu, Jennifer z Jennifer, Lady Macbeth z Macbetha (choreografie Daniel Wiesner, režie Antonín Moskalyk), Cholera z baletu Čajkovskij (choreografie Libor Vaculík, režie Jozef Bednárik), nebo komická Macecha z baletu Popelka (choreografie Vlastimil Jílek – Vlastimil Harapes). Je jich ještě mnoho, velké či malé. Měla jsem je ráda všechny, každou příležitost si zatančit…Keď vidíte ako generácia vašich rovesníkov, či i mladších tanečníkov, po skončení kariéry musí odísť z divadelného života, alebo aj predčasne, čo cítite? Ak sa to dá vôbec pomenovať, že systém štátu sa nepostará o umelcov po skončení baletnej kariéry.

Povolání tanečníka je krásné, ale nemilosrdné a kruté. Důchody tanečníků nejsou pořád vyřešeny. Běh na dlouhou trať, kdy konec je v nedohlednu…

Epocha, kedy ste tancovali v Prahe, je možno tá, ktorá je najmenej spracovaná, umelecky i historicky. Pritom tam bolo mnoho mimoriadnych osobností, z ktorých možno v povedomí žije Marta Drottnerová, Hana Vláčilová, či Vlastimil Harapes. Kto bol pre vás v tých mnohých sezónach, rolách vzorom, či motiváciou, konkurenciou?

Pro mě v povědomí zůstane silná éra osobností té doby – Ždichynec, Harapes, Reisner, Slavický, Voleská, Drottnerová, Pešíková, Petřík… Moje nejlepší přítelkyně je Anetka Voleská, které si nesmírně vážím pro její mimořádné umělecké, ale i lidské kvality. Úžasná umělkyně, báječný pedagog!!! Mohu říci, že Anetka mi byla a je vzorem ve všech životních situacích. Vzpomenout musím také Jana Kadlece a Jána Nemce. Tito tanečníci patří už do ,,mladší kategorie“. Nikdy nezapomenu, jak se s nimi báječně tancovalo a že to se mnou vydrželi na jevišti, na sále i mimo něj. (smích) Velkou část mé taneční kariéry provázela jako baletní mistr Zdeňka Nemcová. Ta se taky se mnou natrápila a dnes, když jsem ve stejné funkci, tak moc vzpomínám a mnohdy obdivuji a hlavně moc děkuji za nádhernou práci a trpělivost.Keby sa to dalo zjednodušiť, bez toho, aby sme niekoho opomenuli, či hodnotili, kto bol pre vás z českých tvorcov top choreografom? Napríklad v rokoch sedemdesiatych, osemdesiatych, deväťdesiatych. A napríklad dnes?

Pro mě byl osudovým choreografem Daniel Wiesner, který si mě vybral do baletu Poklad, kde jsem ztvárnila Matku, což bylo prakticky dvacetiminutové sólo… Následovala další spolupráce a to Lady Macbeth. Nádherná role… Navíc režii měl Antonín Moskalyk, se kterým byl zážitek spolupracovat! No a do třetice to byla Jennifer, kterou jsem si vyloženě užívala. Choreograficky mě upoutala a ráda sem tančila (to bylo už k mému baletnímu soumraku) role Cholery ve Vaculíkově Čajkovském a Macechy v Popelce.V pozici asistenta choreografa jsem měla a mám možnost nahlédnout do kuchyně mnohých choreografů. Z českých to byl Jiří Kylián, kdy se zde přenášel jeho balet Dítě a kouzla. Úchvatné…!!! Dodnes se přátelím s jeho asistentkou Arlette van Boven, která toto dílo přenášela na scénu Národního divadla. Nebo Petr Zuska a jeho mnou milované Requiem nebo D. M. J. (Dvořák, Martinů, Janáček), které jsme nedávno uváděli k výročí jeho desátého působeni jako šéfa baletu Národního divadla. Také velmi ráda spolupracuji s choreografem Janem Kodetem. Jeho Camouflage bylo úžasné představení. S radostí jsem asistovala jeho poslední premiéru Čarodějův učeň (režie SKUTR – Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Je to moje srdcová záležitost, miláček.

Ako sme už hovorili, s Liborom Vaculíkom sa poznáte roky, ako člen súboru ste zažili deväťdesiate roky ako interpret i baletný majster. Pred pár dňami predčasne zomrel Jozef Bednárik, na ktorého sa možno príliš rýchlo zabudlo, že ako dvojica s Liborom Vaculíkom vytvorili zaujímavý tandem, ktorý pripravil inscenácie, ktoré boli viac než pozoruhodné a svojim divadelným rozmerom prekročili hranice baletu…

Úmrtí Jozefa Bednárika mě velice zasáhlo. V mém srdíčku má ale místo napořád. Myslím si, že tandem Bednárik – Vaculík vytvořil skvělá díla a jsem ráda, že jsem mohla být jejich součástí…

V roku 1996 ste ukončili kariéru. Čo je najťažšie na takomto kroku? Obzvlášť pre ženu, balerínu, povedať si dosť. Vidieť postupne ako telo stráca silu, krásu, ako sa mení… Starne…

Nic. Jen si uvědomit, že balet je umění mladých!!! A já bych se taky nechtěla dívat na topornou stařenu, která má pocit, že jí to tančí a vypadá stejně jako v patnácti… Jinak si myslím, že každý věk má své kouzlo, jenom ho chtít vidět. Čas nikdo nezastaví a není nutné se tím trápit. Důležité je zdraví. Na světě je mnoho dalších krás.Splnila práca baletného majstra vaše očakávania?

Ano. Znovu se mohu podílet na přípravě představení, ale jinak. Z té druhé strany.

Žijeme v rýchlej dobe, i umenie a balet sa mení. Vy ste zažili a môžete veľmi zaujímavo porovnať vývoj baletu, od doby fungovania baletu Národného divadla za železnou oponou a vidieť epochu po revolúcii a možno by sa dalo povedať i éru vášho šéfa Petra Zusku. Pretože predsa len deväťdesiate roky boli také špecifické. A teraz vidíme doma choreografie Matsa Eka, Maillota, Vámosa, Kyliána, Balanchina, Robbinsa, Forsytha… Dá sa to vôbec nejako popísať? Prístup choreografov, dramaturgia, možnosti, vnímanie divákov…

Epochy je lepší posuzovat z historického hlediska. Tady je dobré si uvědomit, jak se nynějšímu šéfovi Petru Zuskovi daří úspěšně bojovat s různými zemětřeseními v oblasti kulturního zázemí baletu… A k tomu naplňovat divadlo kvalitním repertoárem!!!

Když nastoupil Petr Zuska jako šéf baletu, odstartoval opravdu novou éru v novém tisíciletí a to je báječné!! Snaží se divákům přinést bohatý „jídelní lístek“. Nejen že se k nám začaly přenášet balety slavných choreografů z celého světa, ale pozvání přijalo mnoho mladých choreografů dnešní doby. No a někteří vytvořili přímo pro Národní divadlo nové balety, jak klasické, tak moderní. Ráda vzpomínám na přípravu nového Labutího jezera v Národním divadle s Kennethem Grevem, nebo na moderní kus Santa Says Cut It, kdy jsem asistovala Johanu Grebenovi a Urimu Ivgi. Nebo na báječnou spolupráci s choreografem Javierem Torresem při přípravě jeho Šípkové Růženky. Pro tanečníky i pro nás baletní mistry je spolupráce se skvělými světovými pedagogy velmi přínosná. Nicméně na českou tvorbu se nezapomíná!

Bilancujete niekedy, čo vám balet vzal?

Ne.

Dievčatá snívajú o kariére baletky, o sólových rolách. Vám sa splnilo všetko? Čo by ste odkázali mladým študentom na začiatku školy? Má to dnes zmysel študovať balet?

Všem malým baletkám bych doporučila, aby nejdřív začaly se sportem. Je to dobrá průprava do baletního života nejen fyzicky… Všechno má smysl, když tomu věříme a přináší nám to radost a štěstí….

Veľké baleríny sú často veľmi exaltované, radi rozprávajú skoro neuveriteľné príbehy, spomínajú na chvíle slávy a triumfu, počty ctiteľov možno i milencov. Alebo sú naopak veľmi plaché a introvertné a nemajú radi rozruch okolo seba, ani rozhovory. Čo môžete povedať vy o sebe ako Michaela Černá? Aká je Michaela Černá?

Spokojená a šťastná, že se neustále může věnovat tomu, co má ráda a ještě zbude čas na nové lásky v podobě jízdy na kole a lyžování.

…Som rád, že Národné divadlo uchováva taký pôsobivý fotoarchív umelkyne, ktorý zachytáva kúzlo okamihu inscenácií, ktoré žijú už len v spomienkach pamätníkov. Tieto staré čiernobiele fotky majú zvláštne čaro. Toľko z Prahy.
***

A teraz do sveta. Cesta z domova k svetlám rámp, javiska a hviezdnych salónov New Yorku bola pre Barbaru Karinsku dlhá. Karinska sa narodila 3. októbra 1886 ako Varvara Andrejevna Zmoudsky v ukrajinskom Charkove ako najstaršia z desiatich detí. Otec bol úspešný obchodník na poli textilu, matka sa venovala rodine a výchove. Žili život vyššej triedy so všetkým, čo v tej dobe k tomu patrilo: európske vychovávateľky, rodinné slávnosti, vzdelanie, súkromné učiteľky, stretávanie sa s miestnou smotánkou a to, čo bolo neskôr pre ňu životne dôležité – umenie výšivky, zručnosť, trpezlivosť.
V dobe dospievania Karinska študovala právo na univerzite v Charkove a pracovala ako dobrovoľníčka v miestnej väznici pre ženy. Vo veku dvadsať rokov sa vydala, vzala si Alexandra Moissenka, šéfredaktora miestnych novín, ktorému porodila jednu dcéru Irenu. Keď manžel zomrel na týfus, len po štyroch rokoch manželstva, Karinska prevzala jeho pozíciu v novinách. Na tú dobu nevídaný krok nielen pre smútiacu vdovu, ale hlavne pre ženu. Ale ako sa priostrovala situácia, ktorá spela k ruskej revolúcii, zavrela noviny a presťahovala sa do Moskvy. Tam si zriadila obchod na vyšívanie a s posteľnou bielizňou a našla i druhého manžela, vládneho úradníka z Petrohradu Nicholasa Karinskeho. Toto manželstvo však skončilo tiež nešťastne. Keď sa boľševici chopili moci, Karinsky utiekol z krajiny a manželku i nevlastnú dcéru nechal v Moskve napospas osudu. Po zrušení jej obchodu získala výhodné miesto ako komisárka pre múzeá. Kvôli tejto pozíciu ju vláda vyslala na preškolenie do Nemecka. Do Nemecka však nedorazila. Cez Brusel utiekla so svojou dcérou a synovcom, ktorému do kabáta zašila rodinné klenoty. Čoskoro sa presťahovala do Paríža, kde začala od nuly. Začala sa živiť ako šička a odborníčka na výšivky. Využila svoje ruské vedomosti, zmysel pre tradíciu, svoju fantáziu a vyrábala kvetiny z textilu. Prácu rozvinula postupne na pletenie a háčkovanie šálov a hlavne na výrobu extravagantných čeleniek pre kabaret a operety. Postupne sa k čelenkám pripojili i zákazky na kostýmy. Najdôležitejšia zákazka prišla s rokom 1931. Ballet Russes sídliaci v Monte Carle ju oslovil, aby navrhla kostýmy pre Balanchinov balet Cotillon. V roku 1939 ju čaká znovu cestovanie. Tentokrát do Ameriky, útek pred druhou svetovou vojnou. Hneď ako sa usadila, dostala prvú zákazku. Vytvoriť textilného hada pre svetovú výstavu v New Yorku. Had bol taký dlhý, že vyžadoval prevoz v dvoch taxíkoch. V jednom Karinska držala hlavu a v druhom jej asistent chvost. Dva taxíky zastavili vedľa seba pred výstavnou halou. Pokračovala v práci kostýmovej výtvarníčky pre Ballet Russes a získala cenného spojenca, hviezdu burlesky Gypsy Rose Lee.

O niekoľko rokov neskôr, v roku 1942, Karinska vytvorila kostýmy pre balet Rodeo Agnes de Mille. Našla svoj modus operandi, jej krajčírky priniesli do divadla taxíkmi ešte nedokončené kostýmy a v šatniach boli baleríny zašité priamo do kostýmov, ktoré dokončila. Zo stresu a úzkosti tohto produkčného procesu sa po zdvihnutí opony stala udalosť. De Mille poznamenala: „Prečo ju najať druhýkrát? Jednoducho povedané, ona je bez konkurencie vo svojom odbore.” Od roku 1940 Karinska začala kresliť a navrhovať kostýmy i pre Hollywood a bola angažovaná na prípravu mnohých filmov. Navrhovala kostýmy pre také hviezdy filmu ako boli: Gary Cooper, Ingrid Bergmanová, Judy Garland a Ginger Rogers. V roku 1948 Karinska získala Oscara za kostýmy pre film Johanka z Arku. Ale čas pre film vypršal, rozhodla sa obrátiť svoju pozornosť späť k New Yorku a dať Hollywoodu zbohom. Jej láskou bola opera, balet, činohra a zamilovala si navrhovať opulentné kostýmy pre ľadovú revue. Zo všetkých zákaziek a súborov bol jej láskou Balanchine a jeho New York City Ballet, o ktorom sama povedala: „dala som mu srdce.“ V skutočnosti však de Mille povedala, že mala vždy spolu s ostatnými podozrenie, že im Karinska účtuje premrštené faktúry za kostýmy, aby mohla udržať nízke náklady pre Balanchina. Umelecký prelom nastal v roku 1949, keď ju Balanchine oslovil, aby navrhla kostýmy pre balet Bourrée Fantasque. Prečo? Dovtedy boli kostýmy vyrábané podlá návrhov iných umelcov a Karinska im dodala len svoje skúsenosti, znalosť remesla a techniky strihu. (previedla do 3D návrhy umelcov ako boli Christian Bérard, André Derain, Salvador Dalí, Isamu Noguchi, Balthus alebo Marc Chagall.) Tieto znalosti jej dali voľnosť vytvoriť slávne kostýmy, plné slobody a farieb pre balety ako Symfónia in C, ktorú s novými kostýmami Balanchine uviedol v roku 1950, či Luskáčik v roku 1954.Jej ohromujúce a technicky vynaliezavé kreácie dovoľovali tanečníkom sa ľahko pohybovať, neblokovali ich v pohybe a dokonca boli inšpirované hudbou. Baletné živôtiky tej doby boli zvyčajne opierajúce sa o korzet, často s obmedzenou pohyblivosťou a baletkám sa nielen zle tancovalo, ale aj zle dýchalo. Karinska však znížila bočné diely v strihu do uhlopriečky, ktorá vytvorila dostatok priestoru pre hrudný kôš a baleríny mohli dýchať voľnejšie. Milovala drobné úpravy, ktoré videl možno len interpret, napríklad ruže na spodničke, rovnako ako detaily prepracovaných prvkov, z ktorých mali samotní tanečníci zvláštny pocit. Sterling Hyltin z New York city Ballet raz povedal, že Karinskej kostým je ako kvapka rosy – „len cítiť krásu“. Ďalšou z noviniek, ktorú umelkyňa zaviedla, bola tak zvaná „powder-puff“ tutu. Namiesto použitia drôtu v balerínach, ktoré držali tradičný tvar tutu v uhle deväťdesiat stupňov, ona používala vrstvu tylu za vrstvou, ktorá vytvorila rovnaký efekt, ale bola mäkšej kvality. To eliminovalo situáciu, keď boli dve tanečnice vedľa seba v balerínach, že sa nezdvihli sukne dohora, ale zostali na mieste, len sa jemne ohli mäkké konce. Designérka bola známa tiež svojim svojským umeleckým vnímaním farieb. Vo výbere farebných paliet bola veľmi šikovná, pretože poznala účinky divadelných svetiel a premýšľala o tom, ako ktorá farba reaguje na svetlo na scéne. Namiesto dovtedajšieho používania jednej farby tylu, používala vo vrstvách tylu niekoľko odtieňov jednej farby, alebo i príbuznej, aby vytvorila pocit hĺbky kostýmu a plnosti. Uprednostňovala prírodné materiály pred syntetickými a bola neustále zamestnaná vymýšľaním a realizáciou skvostných detailov svojich výšiviek. Kritik The New York Times John Martin opísal jej kostýmy ako „vizuálnu hudbu“. Ako kostýmy, ktoré kladú dôraz na nedeliteľnosť jej návrhov s baletom, pre ktorý boli vytvorené a obdivoval spôsob, akým lepšie a intenzívnejšie divák vďaka nej vníma celkový účinok inscenácií. Získala Capezio Dance Award v roku 1962 s pochvalou, že „kostýmy Karinskej sa už dávno stali prísľubom kompletnej vizuálnej krásy pre diváka a kompletným potešením pre tanečníkov, či už je to primabalerína, Premier Danseur či len člen Corps de ballet.”V roku 1963 Ford Foundation dal New York City Balletu mnohomiliónový grant a časť z tohto grantu dal Balanchine veľkoryso Karinskej s otázkou, či by bola (vo veku sedemdesiatich siedmich rokov), schopná tvoriť vďaka grantu len kostýmy výhradne pre NYCB. Vďaka tomuto grantu realizovala možno najgeniálnejšie produkcie. Od prepychových kostýmov k baletu Jewels (1967), ktoré boli tak zložito a rafinovane koncipované, že nemali konkurenciu, až po balet Viedenské valčíky (1977). Vrcholné desaťročie ukončil osud. Ešte pred premiérou Viedenských valčíkov utrpela masívnu mŕtvicu. Vďaka svojej ohromnej energii a túžbe žiť síce prežila, ale po dobu šesť rokov až do svojej smrti už nikdy nenadobudla pamäť a nevrátila sa jej ani schopnosť reči. Zomrela 18. októbra 1983.

Zaujímavou hračkou osudu je, že jej odídený manžel Karinsky skončil tiež v New Yorku, kde sa živil ako taxikár po dobu dvadsiatich rokov, až do svojej smrti. Možno ju niekedy viezol v svojom taxíku, ale nikdy sa nepoznali, nestretli. Veľký životný príbeh, nie nepodobný osudu veľkej módnej ikony Coco Chanel, neskočil jej smrťou. Jej kostýmy vďaka New York City Ballet žili naďalej. Vďaka svojej kvalite, najkvalitnejším materiálom, ktoré používala a starostlivosti garderóby, aj ďalšie generácie tanečníkov obliekali jej kostýmy. Jej vplyv na svet divadelného a hlavne baletného kostýmu je obrovský. I keď milovala Balanchinov súbor, s rovnakým zanietením obliekala balety choreografov ako boli: Marius Petipa, Michail Fokine, Léonide Massine, Frederick Ashton, Antony Tudor, Bronislava Nijinska, Agnes de Mille alebo Jerome Robbins. Od dôb Baksta či Benoisa je jediná, ktorá si vydobyla miesto v dejinách kostýmu 20. storočia. Jej rafinované kostýmy, invencia, technologické zručnosti, dych berúce aplikácie a výšivky, prešibané nuansy pre pohodlie tanečníkov a schopnosť vcítiť sa do pohybu interpreta je dôvod, prečo vzdať hold tejto mimoriadnej umelkyni i dnes. Najväčšej baletnej costume couturier 20. storočia.A na záver pekné video. Uvidíte v ňom aj nového člena súboru West Australian Ballet.