Bartók a básnička v meziměstském hovoru

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (108)

Ivan MedekNahrávky skladeb v autorském podání společně poslouchali a komentovali Ivan Medek a Ilja Hurník. V pořadu z cyklu Umění 20. století v roce 1966. Interprety svých děl tu – jako klavíristé – byli třeba Edvard Grieg, Maurice Ravel, Claude Debussy, Richard Strauss nebo Igor Stravinskij. Právě v souvislosti s ním připomínal minule Ilja Hurník italskou větu Traduttore, traditore čili Překladatel zrazovatel. Stravinskij ji prý s oblibou používal, aby podpořil svůj názor, že živý interpret do značné míry dezinterpretuje skladatelovu představu. Jak známo, Stravinskij často svá díla dirigoval, a jak říkal Ilja Hurník, komponoval dokonce „pro mechanický klavír, jen aby vyloučil interpreta jako prostředníka mezi sebou a posluchačem“.

Ale co naplat: i k tomu, aby hudba vyzněla s rytmickou precizností – a ne mechanicky – je třeba představivosti a individuality. „Žádný stroj neudělá rytmus tak živý, jako ho udělá skutečný živý člověk. Rytmus není věcí matematického rozdělení času, ale drobounkých posunů jednotlivých tónů z jejich – abych tak řekl – matematického umístění na časové ose, není-li to příliš učeně řečeno, ale jinak to nedovedu. Je to zkrátka drobná deformace, která činí precizní, matematický záznam v notách živý. A k tomu je třeba fantazie. Stravinskij tady tedy podceňuje roli výkonného umělce. A zároveň se domnívám, že on sám pak upustil od té striktnosti, kterou kdysi vyslovil.“
***

Ivan Medek: Byla revoluce Stravinského, byla revoluce ironického Prokofjeva a také zemitého, drsného až barbarského Bartóka. Zejména Bartóka z jeho prvních let. O Bartókovi se třeba říkalo, že byl vynikajícím a naprosto přesvědčivým typem klavíristickým. Já si vzpomínám, že mně nedávno někdo říkal, že slyšel hrát jeho Druhý klavírní koncert jím samotným a že od té doby nikdy neslyšel nic rytmicky přesvědčivějšího. Včetně Richterova provedení s Českou filharmonií v Praze. A to bylo provedení vynikající. My tady máme z Bartóka Suitu op. 14. Hraje pochopitelně autor jako ve všech případech dnešního večera.

(hudební ukázka – Béla Bartók: Suita op. 14)

Ivan Medek: Je třeba připomenout, že to je archivní záznam, zvukově nepříliš kvalitní. To jste všichni poznali a tím vlastně Bartóka trochu znevýhodňujeme. Protože jako klavíristu ho posuzovat můžeme a musíme.

Béla Bartók (zdroj YT)
Béla Bartók (zdroj YT)

Ilja Hurník: Když poslouchám tuto nahrávku, už přestávám myslet na hrajícího skladatele. To je totiž vysloveně profesionální a virtuózní pianistický výkon a bezděčně budeme přikládat na tento výkon měřítko, jaké klademe na virtuosy té doby. Zase si budeme ověřovat to, jak se interpretace mění, jak není závazná ta, kterou nám předkládá skladatel. A změna tkví opět v tomtéž. Totiž v dnešním daleko větším nároku na pregnantnost. I tu rytmickou. Toto je třeba skladba, která přímo volá po kladívkovém úhozu. Ten tady – měřeno dnešními požadavky a dnešní pianistickou praxí – přece jenom ještě chybí.

Ivan Medek: Nehledě k tomu, že i ve způsobu, jakým se tady Bartók projevuje jako interpret, se myslím ukazují určité dobové rysy. Každý moderní klavírista by některé rytmické útvary vysloveně přehnal. Snažil by se o jejich zvýraznění, o maximální pregnanci. Bartók je naopak takový trochu opatrný.

Ilja Hurník: Ano. Souhlasím. Zvýšená pozornost k pregnanci souvisí s praxí hrát ve velkých sálech. Když je člověk ve velkém sále, má pocit, že říká do meziměstského telefonu nějakou básničku. A spojit poezii básničky, uměleckou hodnotu se zřetelností, aby vůbec bylo rozumět i na poslední galerii, to nutně musí vést k větší pregnanci ve všech směrech. Taky například v pomalejších tempech. I toto odvisí od akustiky sálu.

Ivan Medek: V tom směru snad bude zajímavé poslechnout si jednoho našeho skladatele, který ovšem v době svého života byl daleko víc známý jako klavírista. Jako klavírista neobyčejně všestranný, jako vynikající muzikant, který uměl to, o čem jsi hovořil v souvislosti s Richardem Straussem. To znamená hrát perfektně z listu, hrát partitury, hrát ovšem také komorní muziku a hrát brilantně i džez. A to je Ervín Schulhoff, který nahrál na gramofonovou desku své Jazzové etudy.

(hudební ukázka – Ervín Schulhoff: Jazzové etudy)

Ivan Medek: Já nevím, já bych na to moc přísné měřítko nebral.

Ilja Hurník: Pročpak?

Ivan Medek: Mně se to nezdá z hlediska čistě klavíristického přece jen jako měřitelné profesionálními výkony. I když jsem předtím říkal, že Schulhoff byl klavírista a že jako klavírista vystupoval, není to úplně přesné. Je tam celá řada zaškobrtání, počkání, která jsou myslím dána určitými technickými možnostmi.

Ervín Schulhoff (foto archiv)
Ervín Schulhoff (foto archiv)

Ilja Hurník: Mě na tom ovšem dojímá jedna věc. Vžívám se do těch lidí, kteří objevili jazz pro vážnou hudbu. Myslím, že to bylo zjevení, že to byla atmosféra, jakou prožíváme dnes, kdy k nám přicházejí všelijaké nové prvky ze západních směrů, prvky takzvané nové hudby. Často nám připadají jaksi transcendentní, neuchopitelné, nekontrolovatelné. A zrovna takové asi mohly být jazzové rytmy. Dnes jsou běžné každému šestnáctiletému klukovi. Je to jejich vlastní mateřská řeč hudební, ale tehdy to bylo něco strašně nového. A mě dojímá, s jakou svěžestí, s jakým zápalem se především pařížská Šestka, ale také Schulhoff, který byl jakýmsi českým rodným bratrem těchto skladatelů – jak se vrhají na tento nový, osvěžující pramen v hudbě.

Ivan Medek: Tady ses ovšem prozradil, protože posloucháš Schulhoffovy Jazzové etudy daleko víc jako skladatel než jako klavírista. Ale prosím, to je úplně správné hledisko.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář