Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    24.10.2011 00:00 Zdena Plachá

Basista Jiří Přibyl se objevil na prknech Moravského divadla v Olomouci v prosinci 2008 jako host, aby se hned od ledna 2009 stal kmenovým sólistou. Poprvé jsem jej slyšela jako žalářníka Beneše při druhé premiéře Smetanova Dalibora, kde mi jeho hlas okamžitě učaroval. Krásný, kulatý, barevný, sytý….. Snažit se přesně popsat lidský hlas je marné, protože na to prostě nemáme dostatek slov. Tím spíš všem, kteří k tomu budou mít možnost, vřele doporučuji, aby si mladého basistu Jiřího Přibyla šli poslechnout.

Jiří, máte takové pěkné operní příjmení – Přibyl… Pan Vilém Přibyl patřil do vaší rodiny?

Ne, opravdu ne. Já pocházím z malé vesnice Dráchov v jižních Čechách, z naprosto obyčejné rodiny. Ale k hudbě i divadlu by se nějaké vazby vystopovat daly. Můj tatínek hrál na bicí v naší vesnické dechovce a moc si přál, abych dělal totéž. Jeho sen jsem nenaplnil – já jsem totiž trval na tom, že se budu učit hrát jedině na klavír nebo varhany. Ty černobílé klávesy mě už od dětství fascinovaly. Klavír mi ale naši nekoupili, takže jsem vše potom doháněl až jako dospělý. A abych nezapomněl na svého prastrýce: ten byl vášnivým ochotníkem, vedl soubor v Dráchově a také režíroval. Já jsem celé dětství zpíval a maloval a snil o tom, že bych se rád některé z těchto mých zálib věnoval více do hloubky. – V naší rodině se ale všichni živí rukama, takže jsem se i já vyučil kuchařem a po vyučení jsem pak vystudoval hotelovou školu v Táboře.

Takže jste zůstal „múzou nepolíben“ poměrně dlouho… Jak jste se tedy vlastně dostal ke zpěvu?

Po maturitě jsem odešel do Prahy na zkušenou. Rodinné plány byly jasné – vystudovat pedagogiku, abych mohl pracovat jak mistr odborné výchovy, protože jsem si už takovou práci zkusil a moc se mi líbila. Přiznám se ale, že jsem do Prahy odešel ve skrytu duše s tím, že se rozhodně budu věnovat zpívání nebo malování. Zkrátka že udělám maximum pro to, abych si splnil alespoň jeden ze svých dětských snů.

Jednou jsem náhodou pracoval na jedné společenské akci, kde zpívala paní Lenka Škorničková. Jak jsem ji tak poslouchal, rozhodl jsem se – teď anebo nikdy! A tak jsem tuto dámu oslovil. Svěřil jsem se jí se svým pěveckým snem a poprosil ji o pomoc. Zpětně si uvědomuji, že to bylo moje první osudové setkání. Vždyť mě mohla odbýt, nemusela se se mnou vůbec ani bavit. Ale ona mi podala svoji vizitku a pozvala mě, abych jí přišel něco zazpívat. Využil jsem její ochoty během svého nejbližšího volna. Paní Škorničková si mě poslechla a prohlásila, že zpěvu bych se měl rozhodně věnovat. Problém ale byl s výběrem pedagoga, protože ona sama působí mimo naši republiku. Její volba padla na sólistu Národního divadla pana Václava Zítka. Tehdy jsem netušil, že v tak krátké době dojde ke druhému osudovému setkání, které určí mou další profesní dráhu.

A pan Zítek se vás ujal, to už je mi jasné, navíc jsem se to dočetla ve vašem životopise… Jak dlouho jste na hodiny zpěvu k panu Zítkovi chodil?

V lednu už to bude sedmáct roků, kdy jsme se poprvé setkali, pro rady si k němu chodím stále. Je mým vzorem, protože se udržel ve skvělé hlasové kondici po celou svoji pěveckou kariéru. Když jsme spolu začali pracovat, úplně jsem zpívání propadl! Hlasová cvičení jsem zpíval v každé volné chvíli, celé hodiny! Když jsem pak po roce velice intenzivní práce šel na konkurz do sboru Státní opery, nikdo z komise nechtěl věřit, že mám za sebou teprve rok studia zpěvu, okamžitě mi nabídli angažmá. Pan Zítek ale tehdy řekl, ať zajdu i do Národního divadla za panem sbormistrem Milanem Malým a předzpívám i jemu. A pan Malý mě tehdy přijal a já neváhal ani vteřinku! V Národním jsem potom ve sboru odzpíval 13 let

A jak jste se dostal k sólovým rolím?

Jezdil jsem na různá předzpívání a první nabídka přišla v roce 2003 z libereckého Divadla F. X. Šaldy. Byla to postava Toma ve Verdiho Maškarním plese, kterou jsem se musel během deseti dnů naučit za kolegu, který ji odmítnul. Pak mně v Liberci nabídli další role: Banca ve Verdiho Macbethovi, Mluvčího a Ozbrojence v Mozartově Kouzelné flétně, Fiesca ve Verdiho Simonu Boccanegrovi a také Marbuela ve Dvořákově Čertovi a Káče. Začal jsem také zpívat i v Plzni, kde jsem nastudoval například Montana ve Verdiho Otellovi nebo Bertranda v Čajkovského Panně orleánské.

Jak jste se při svých cestách po českých divadlech dostal k nám do Olomouce, do Moravského divadla?

Olomouc? Tak tady jsem se ocitl díky panu režiséru Michaelu Tarantovi. Právě on je mým prozatím třetím osudovým setkáním. V roce 2008 režíroval v Liberci již zmíněného Simona Boccanegru. Lidsky jsme si docela sedli a byl to on, kdo mě upozornil, že z olomouckého souboru jeden basista odchází a že by tedy čistě teoreticky mohlo být jeho místo ještě neobsazené. Zkusil jsem se poptat a přišla nabídka zazpívat si jako host žalářníka Beneše v inscenaci Dalibora, kterou pan Tarant shodou okolností režíroval. V prosinci 2008 jsem zde jako host vystupoval a od ledna 2009 jsem dostal svoji první sólovou smlouvu. V Olomouci jsem opravdu moc rád, líbí se mi tady a rychle jsem si na toto město zvykl. Jako bych sem patřil odjakživa! Navíc dostávám velice krásné pěvecké příležitosti: namátkou Don Alfonso v Cosi fan tutte, Gremin v Oněginovi, Kecal v Prodané nevěstě…

On vlastně onen rok 2008 byl pro moji pěveckou dráhu zlomový. Kromě oněch krásných nabídek z Liberce a Olomouce přišla ještě jedna senzační. A to účinkování na mezinárodním operním festivalu ve Wexfordu v Irsku v opeře Signor Bruschino od Gioacchina Rossiniho. Ale mému tehdejšímu šéfovi opery Národního divadla v Praze se to moc nelíbilo, že bych měl kvůli takovému festivalu „nenaplňovat“ povinnosti člena operního sboru. Agent tehdy z Prahy odjel s mojí smlouvou bez mého podpisu… Pak ale v krátké době přišly ony zmíněné nabídky z divadel a já tedy mohl jít ,,za svým‘‘ olomouckým publikem. Kdybych to býval byl věděl, byl bych se díky těm nabídkám uživil bez sborového angažmá…

Počkejte, já bych se ale ráda vrátila k tomu Wexfordu! Mrzí mě, že jsem se až s téměř ročním zpožděním dozvěděla, že jste právě před rokem na festivalu ve Wexfordu byl. Jak se vám podařilo se tam i přes tu prvotní nepřízeň osudu dostat?

Je to velmi prosté: agent opět přijel k nám do republiky vybírat sólisty do připravované inscenace Smetanovy Hubičky. Moje agentka se o mně zmínila a on si mě dokonce ještě pamatoval! Byl tak velkorysý, dokonce jsem si mohl vybrat, který z basových partů bych si rád zazpíval. Zvolil jsem si otce Palouckého. Můj nynější olomoucký šéf pan Oswald mě bez problémů uvolnil a tak jsem si vloni v říjnu přece jen pro mě v tom zakletém Wexfordu nakonec zazpíval. Inscenace obecenstvo úplně nadchla! Hubička sice byla ve Wexfordu inscenována již podruhé, ale vloni poprvé česky. V roce 1984 totiž byla zpívaná anglicky. Do nové inscenace byli vybráni jen dva Češi a jeden Slovák: já jako otec Paloucký, Eliška Weissová pro roli Martinky a Peter Berger pro roli Lukáše. Paradoxem je, že Vendulku zpívala Pumeza Matshikiza z Jihoafrické republiky. Nádherný soprán s krásnou českou výslovností. Když jsem si po návratu domu poslechnul záznam přímého přenosu Českého rozhlasu, musím konstatovat, že zvuk byl hodně zkreslený, protože na jevišti zněl její hlas mnohem lépe. A nejen její. Také orchestr měl v divadle s vynikající akustikou lepší zvuk. Účast na takovém renomovaném projektu byla pro mě osobně asi dosavadním vrcholem kariéry. Víte, jednak se sešel opravdu skvělý tým, jednak úžasné irské obecenstvo, které tento svůj festival opravdu miluje! – Před každým představením jsem trávil hodiny v maskérně a když na mně maskérky zapracovaly, kolegové mě vůbec nepoznávali (smích). Tak krásný stařec ze mě byl! Před každým představením hraje orchestr irskou státní hymnu, publikum stojí a zpívá. Nádhernou atmosféru jsem zažil po našem posledním představení, které loňský festival zakončilo. Orchestr začal hrát po závěrečných proslovech valčík ,,na rozloučenou‘‘ a celé hlediště ruku v ruce stálo a zpívalo stejně jako účinkující na jevišti. Došlo k jedinečnému propojení jeviště a hlediště, až mě z toho mrazilo v zádech.

Koncem září jsme měli první operní premiéru sezóny v Moravském divadle – Donizettiho Nápoj lásky, ve které zpívám Dulcamaru. Pak bych měl už podruhé zpívat Fiesca ve Verdiho Simonu Boccanegrovi a nově Lucifera ve Dvořákově Čertovi a Káče. Na Lucifera se moc těším, protože se mám opět sejít s panem režisérem Věžníkem. Představte si, že on kdysi v Olomouci právě touto operou začínal svoji kariéru a tak se tím pomyslně pro něj uzavře jakýsi kruh. – Jinak mám přislíbenou spolupráci v Divadle J.K.Tyla v Plzni, kde bude mít koncem října premiéru Borodinův Kníže Igor. V režii Michaela Taranta se představím v roli Knížete Galického. V únoru 2012 by měla být premiéra Weberova Čarostřelce v Divadle F.X.Šaldy v Liberci, kde bych měl zpívat roli Kašpara.

Nerada bych opomněla vaši bohatou koncertní činnost. Letos jste například účinkoval na zahajovacím koncertě Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci… Mimochodem, jak se vám daří skloubit techniku zpěvu na jevišti a na koncertním pódiu?

Ano, máte pravdu, na koncertech účinkuji moc rád, a že jich už ale bylo! A nejen ty velkolepé festivalové. Jsem rád, když si mohu zazpívat skladby podle svého výběru. Na zmíněném festivalu jsme společně s mou divadelní kolegyní Barborou Poláškovou přednesli sólové party v Mozartově Requiem. Kromě opery a vážné hudby si ale rád udělám výlet i do takzvaného. lehčího žánru. Na koncertech zařazuji proto i operetu, muzikály a také populární melodie zpěváků z dob, kdy i tito pěvci měli klasicky školené hlasy. – Ale tento repertoár beru opravdu jako koníčka. Na prvním místě je u mne opera, tam se nedá nic ošidit.

Co po mně chcete slyšet o technice zpěvu? Žádné velké teorie po mně nechtějte. Prozradím snad jen toto: Zpívání nesmí unavovat, působit bolest, a to jak pěvci samotnému, tak i posluchačům. Veškerou práci, energii a dřinu je při studiu potřeba věnovat zpěvu a vůbec pojetí té které role tak, aby to pak na jevišti vypadalo, že to není námaha, prostě – jen tak zpívat!

Tak v tomto ohledu s vámi vřele souhlasím. A jsem přesvědčena, že vrchol svojí kariéry máte teprve před sebou. Ráda bych vám popřála především hodně zdraví a úspěchů, skvělou hlasovou kondici a samozřejmě hodně zajímavých příležitostí na operních i koncertních scénách. Děkuji za rozhovor. A jen tak si zpívejte…… A nejen pro sebe….

Taktéž i já děkuji.