Bayreuth: Zde jsem člověkem, zde usínám

  1. 1
  2. 2
Goethův citát z Fausta „zde jsem člověkem, zde smím jím být...“ využila reklama na bytové zařízení. Germanista a kulturolog Adrian Daub jeho variantu aplikoval na... Richarda Wagnera.
Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)
Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)

(zeit.de – 25. 7. 2016 – Adrian Daub)

Bayreuthské slavnosti představují fyzická muka. Dokonce i zarytí wagneriáni si po požití párečků a sektu v hledišti zdřímnou. Že by to umělec tak chtěl?

Devatenáctému století vděčíme za to, že jsme nuceni se v hledišti chovat klidně. Připisuje se to obvykle Richardu Wagnerovi, zavedlo se to však už před ním a vyvrcholilo Mahlerovými reformami ve vídeňské Dvorní opeře. Operní publikum kolem roku 1800 ještě bylo rozpustilé, hlasité a pohyblivé stádečko, o sto let později už se jeho čipernost podobala chování při pohřbu.

Divadelní rušiči umlkli, klaka zanikla. Publikum má setrvat na nepohodlných sedadlech jako by nemělo těla, dokud je konec děje nevysvobodí. Trápené tělo na sebe sporadicky upozorní rozpačitým zakašláním, ale kašel se také stíhá opovržením. Když navštívil roku 1891 Bayreuth Mark Twain, měl prý dojem, že „sedí s mrtvými v temném hrobě“, takové ticho v divadle vládlo.

Našim tělům zbylo v tomto impériu ticha a strnulosti jediné, ale o to mocnější refugium: možnost usnout.

Na rozdíl od těch, kdo tleskají na špatných místech nebo v nevhodnou dobu vybalují bonbony, najdeme spáče právě mezi nadšenými operními návštěvníky, jako by je přemíra vášní do hlubin snů přímo vtahovala. Také Twain se ptal, zda ty voskové figuriny, v jejichž společnosti viděl Tristana a Isoldu, své emoce jen dobře skrývaly, nebo se potulovaly někde v snách.

Zdá se, že právě k wagneriánům, v Bayreuthu a kdekoli jinde, zdřímnutí tak nějak patří. Tedy k lidem, kteří si několik let předem objednali vstupenky, kteří jen kvůli Prstenu váží cestu do Horního Franska nebo do Lincoln Center, dřepí s dvojjazyčným libretem v ruce na dřevěných lavicích, předehru vnímají s horečnatě rozzářenýma očima – jen aby pak něžně usnuli. Oči se během předehry zavírají, možná ještě dojetím, a pak se ponoří do dřímoty tak rychle, že si snad ani nestačí říct „chce se mi spát“.

Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)
Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)

Wagner neznal míru, a to si žádá daň
Každý milovník opery má vlastní příběh, většina z nich se vztahuje k Wagnerovým operám. Kdo usne při Únosu ze serailu, měl toho večera prostě zůstat doma; kdo si zdřímne při Tristanovi, nemusí si moc vyčítat. Slyšel jsem o dámách ve večerních róbách, jak seděly s ústy dokořán, o pánech, jejichž chrápání uvádělo sousedy do rozpaků, o perlových náhrdelnících, které s každým nadechnutím chrastily, a o vlasech, které se spustily přes opěradlo do klína diváka v předchozí řadě.

Je zvláštní, že se to vlastně ani nepovažuje za faux pas. Většina nadšených wagneriánů, jak se zdá, takové příhody akceptuje. Je to dáno už tím, že Wagnerovo dílo překračuje snesitelnou míru, takže se s ním obyčejné smrtelné tělo vyrovnává jen s obtížemi – Wotanův monolog v druhém dějství Valkýry je fyzicky bezohledný ke zpěvákovi a posluchače svádí k dřímotě; stěží lze odolat. Zde jsem člověkem, zde usínám.

Leckdo si stěžuje, že jsou to často právě psychologicky nejnapínavější úseky, které člověka z hory Montsalvat přenesou do říše, kde vládne Hypnos. Souvisí to s hladinou zvuku. Když už někdo musí usnout, říká si ten či onen wagnerián, proč ne během nudných masových scén na dvoře Gibichungů, při nekonečně dlouhých pěveckých soutěžích v Tannhäuserovi či v Mistrech pěvcích.

Nějak to všechno souvisí: také Wagnerovy postavy se toulají v snech nebo své vlastní opery prospí. Siegfried a Tristan dospějí k rozhodnutí ve snu nebo při zatmění mysli. Senta, Elsa, Elisabeth i Brünnhilda si svou historku nejdřív vysní, pak teprve ji prožijí. Je snad něco špatného na tom, že sníme s nimi?

A vůbec: předváděl někdy nějaký jiný skladatel tak tvrdošíjně na jevišti probuzení? Kundry, Brünnhilda, Erda a Fafner do děje nevstoupí, oni se probouzejí. Rytíři grálu uspořádají celé procesí, než náhle „zdola“ zazní Titurelův hlas, který si zřejmě konečně uvědomil, že nad ním dupe celá rytířská kohorta. A i když jeho slova – „můj synu Amfortasi, vykonáváš úřad?“ – znějí věštecky, nemůžeme se zbavit dojmu, že jsou výrazem překvapení nechtěně probuzeného. Jako když vzbudíte dítě ráno do školy, a ono s mžouráním prohlásí: „Jasně, že jsem vzhůru.“

Kdo ví, možná při dobrém timingu se nám dokonce podaří po solidárním „šlofíčku“ probudit se spolu s Erdou. A možná také nám brání v druhém jednání Mistrů pěvců v zaslouženém zavření očí Beckmesserovo nepodařené dostaveníčko a rozčilení Norimberčané mluví i za nás, když volají: „Ticho tady! Je čas spánku.“ „Prostorem stává se zde čas,“ říká Gurnemanz nechápavému Parsifalovi, když poprvé vstoupí do sídla grálu. Podobně se cítí každý, kdo po sladkém zdřímnutí přijde zase k sobě. To zde se vysvětlí rychle, Bayreuth se pozná snadno, ale jak je to s časem? Kde jsem v ději, co jsem promeškal? Všiml si mě někdo, nemuseli mě diváci o přestávce přelézat?

Jsme tedy snad lepší wagnerovci, když tu a tam něco zaspíme? Abych tomu přišel na kloub, ptal jsem se dvou skupin lidí, kteří s Wagnerem strávili v životě spoustu času – členů různých Wagnerových spolků a profesorů hudby, kteří do Bayreuthu jezdí každoročně z profesních důvodů.

Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)
Festspielhaus Bayreuth (foto archiv)

Vůle k chrápání
Víc než polovina přiznává, že už někdy v opeře usnuli – někteří si to dokonce plánují: nastaví si to tak nějak do zlatého řezu, aby pak byli fit pro finále. Zajímavá technika, která však byla do Beyreuthu nejspíš jen importována, neboť Wagnerovy opery mají zcela vlastní křivku intenzity, a kdo se probudí jen k Brünnhildině skoku na Siegfriedovu hranici, to nejlepší už propásl.

Mnozí mluvili o totálním stavu temna, v němž se dění na jevišti rozpouští jen v difúzní dojmy. Schopenhauera by to muselo potěšit: svět jako představa se postupně rozplývá a propracovává se zpátky k vůli, i kdyby to byla jen vůle k chrápání.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář