Benátský karneval v Paříži aneb Francouzsko-italské operní sbratření

Opera (žánrově označena jako comédie-lyrique, tedy hudební komedie) Le Carnaval de Venise je velmi šťastným setkáním dvou kultur evropského nastupujícího vrcholného baroka – francouzského a italského. Skladatel André Campra (1660–1744) je dnes znám spíše pro svá jiná operní díla, hudební tragédie (Tancrede, 1702; Idoménée, 1712) nebo opusy žánru opéra-ballet (L’Europe galante, 1697; Les Fêtes vénitiennes, 1710). Výrazné zapojení tanečních scén je ale typické i pro Karneval v Benátkách, který byl s velkým úspěchem uveden v Paříži roku 1699. I současné pražské koncertní provedení souborem Collegium Marianum pod vedením umělecké vedoucí Jany Semerádové můžeme označit za jednoznačný úspěch.

Nadšené přijetí oper L’Europe galante a Karneval v Benátkách, u kterých diváci oceňovali bohatou barevnost instrumentace, výraznou melodičnost, proměnlivost tanečních rytmů, vtipnost až satiričnost situací, virtuozitu tehdejších pěveckých hvězd i dramaturgickou dovednost Jeana-Françoise Regnarda (libretisty Karnevalu v Benátkách, jehož schopnosti byly srovnávány se samotným Molièrem), skladatele Campru pasovalo v očích veřejnosti za následovníka královského skladatele Lullyho. Campra měl k Itálii (odkud ostatně pocházel Jean-Baptiste de Lully) blízko i původem, jeho otec, stavitel houslí a hudebník, pocházel z menší piemontské lokace s názvem Graglia. Struktura opery je podivuhodná a v jistých ohledech poněkud neobvyklá. Opera se skládá z prologu a tří aktů. Děj je umístěn do hříšného a rozkošnického města na lagunách (v Camprově době o nic méně prostopášného než byla královská Paříž) a na Itálii se odvolávají i četné hudební, převážně taneční italské rytmy, stejně jako formy některých čísel převzatých z italských oper. V opeře najdeme nejenom tradiční italské hudební formy jako je forlana, ale i rytmy provensálského folklóru, protože André Campra se narodil a vyrůstal v Aix-en-Provence.

Ovšem některé postupy italské operní produkce jsou skladatelem i libretistou lehce parodovány. Námět bohatě využívá benátské lokace i zábavní atrakce (což dosvědčují mědirytiny z prvních provedení opery) jako je náměstí sv. Marka (první akt), sál Reduty (druhý akt), náměstí s kanály a gondolami (třetí akt) a prostředí benátského operního divadla a karnevalového sálu. Prolog nese obvyklé alegorické rysy díky postavám Fortuny a Minervy, byť ta v prologu působí převážně jako organizátorka stavby operního divadla, když vyzývá hudbu, tanec, výtvarné umění a architekturu, aby vystavěli nejkrásnější divadlo. Konvenční děj milostného čtyřúhelníku v době benátského karnevalu v prvních dvou dějstvích je formován pravidly italské commedie dell’arte – dvě žárlivé benátské dámy Isabelle a Leonore se přou o mladého milence Francouze Léandra. Ten se rozhodne pro Isabelle, a tím vyvolá v její rivalce touhu po odplatě, takže Leonora prozradí Isabellině druhému ctiteli Benátčanovi Rodolphovi, že jeho vyvolená dala přednost jinému. Rodolphe pak ze žárlivosti najímá vraha, aby soka zavraždil. Dramaturgické překvapení pak přináší třetí akt, ve kterém dochází k rozuzlení, vrah bodl jiného muže. A navrátivší se Léandre zabrání v poslední chvíli sebevraždě Isabelly, se kterou se rozhodne odjet po představení opery Orfeo negl’inferi, která je zařazena po jejich milostném výstupu. Tato krátká opera v opeře vypráví jeden z nejoblíbenějších mytologických příběhů. Navíc je text zpracován v italštině a hudební zpracování, především zpočátku, připomíná Monteverdiho hudbu, kdy pak partitura důmyslně dospěje až k francouzskému výrazu. Opera končí krátkou zcizovací scénou, ve které postava Karneval vyzývá k větší veselosti a hédonismu. Italština ovšem nezaznívá jen v krátké vložené opeře, která je vlastně představením divadla na divadle, ale některé výstupy cikánů (v prvním aktu) se sólovými písněmi jsou napsány v benátském dialektu, jistě zábavném jazykovém prostředku pro francouzské publikum. K benátské látce a prostředí se skladatel ještě jednou vrátil v Les Fêtes vénitiens (1710) na libreto Antoina Dacheta.

U pražského koncertního provedení je třeba ocenit tvar, ve kterém umělecká vedoucí Jana Semerádová posluchačům 17. mezinárodního hudebního festivalu Letní slavnosti staré hudby dílo předložila.

Nejde o žádný archivní přístup, ale o promyšlený výběr hudebních čísel s mimořádným spádem a smyslem pro kontrastní charakter jednotlivých krátkých výstupů. Tato verze začíná kratší předehrou, prolog je zcela vynechán a v porovnání s výbornou nahrávka Hervého Niqueta s jeho souborem Le Concert Spirituel se tato verze vejde do 95 minut oproti takřka 130 minutám Niquetova hudebního záznamu. Všechny role interpretuje pouze pět zpěváků (soprán, mezzosoprán, tenor/haute-contre, baryton, bas) a sbor, pokud je třeba, je sestaven ze sólistů. Dvaadvacetičlenný orchestr interpretoval partituru s nesmírnou živostí, hudebním kolorismem a radostnou muzikálností, která je z jejich výkonu bezprostředně a okamžitě cítit. Vtipně jsou provedena zvukomalebná místa (výborná bicí) a zpěváci jsou nuancovaně a elegantně doprovázeni cembalem Elisabeth Geiger. Dirigentka pozoruhodně odstínila jednotlivé polohy – komiku, satiru i parodii, královskou operu a rádoby lidové popěvky i duševní polohy typizovaných postav (žárlivost, láska, touha po pomstě, beznaděj a tak dále). Soustředěný pěvecký soubor pak byl velmi vyrovnaný a takřka dokonale vyhovoval záměru koncertního provedení. Všichni sólisté ostatně vnímali Camprovu operu jako stále živý divadelní tvar, a tak svá vystoupení doplnili vhodnou mimikou i gestikou, které posluchačům výrazně rozšiřovaly představu o vystupujících postavách. Dvě zpočátku soupeřící Benátčanky zpívaly francouzská mezzosopranistka Marie Lenormand (Léonore a také Una Ombra fortunata) a holandská sopranistka Judith van Wanroij (Isabelle a také Eurydice).

Francouzská pěvkyně je všestrannou umělkyní, která interpretuje repertoár od barokních partů až k Schönbergovu Pierrot Lunaire. Příjemně témbrovaný světlejší mezzosoprán si bez problémů poradil s koketní a žárlivou dámou, několik drobných výkyvů v nástupech a rytmice bylo jen málo zřetelných. Judith van Wanroij patři mezi uznávané interpretky barokní a klasicistní hudby, která spolupracuje s předními odborníky na starou hudbu (například William Christie, Christophe Rousset nebo právě zmiňovaný Hervé Niquet). Pěvkyně s velkým smyslem pro styl dokáže interpretovat jak monumentálně tragické, tak i komické typy. Promyšlenou práci s výrazem na relativně malé ploše krátkých čísel dokázala předvést i v partu na konci šťastnější sokyně. Výborná srozumitelnost slova i dokonalá hlasová modulace dotvořily její postavu.

Trochu bez vývoje zůstává v opeře postava lyrického milence Léandra (jednoho ze základních typů italské commedie dell’arte), kterého zpíval zvučným barytonem Francouz Thomas Dolié. Vokálně velmi přesvědčivý výkon podal basista Lisandro Abadie z Brazílie, který již v Praze vícekrát vystupoval například se souborem Collegium 1704. Jeho pohyblivý bas s rezonujícími hloubkami a velmi dobře ovládanými výškami výborně vyjádřil mstivého italského žárlivce (a pak Plutona). Opravdu velmi temperamentního provedení, které se intenzitou poněkud lišilo od ostatních, se dostalo malým rolím cikánů a Orfeovi. Zkušený tenorista Francouz Mathias Vidal, který zpívá také četné party francouzského speciálního hlasového oboru haute-contre, mě tentokráte přesvědčil mnohem více než minulý týden v inscenaci Rameauových Les Indes galantes v Mnichově. Drobné party zpíval až s hektickou umanutostí a hlasitostí, charakterizující italské zavedené lidové divadelní typy.

Koncertní provedení jakoby volalo po scénické realizaci, byť i zde byl vhodně využit prostor Španělského sálu, kdy na sálovou balustrádu byl situován serenádový výstup Léandra určený Isabelle, ostatně tak, jak to předepisuje libreto. Ideální provedení v zahradě nebo v sala terreně by dodalo další působivou divadelní dimenzi mimořádnému dílu, které bylo předvedeno českému divákovi vůbec poprvé. To, že dílo okamžitě našlo ohlas u posluchačů, kteří bezprostředně reagovali především na taneční čísla s chytlavými rytmy, dosvědčují i elegantní taneční gesta paní dirigentky, která tradičně doplňují její řízení souboru.

Hodnocení autora recenze: 90%

Letní slavnosti staré hudby 2016
André Campra:
Le Carnaval de Venise
(koncertní provedení)
Dirigent: Jana Semerádová
Koncertní mistr: Lenka Torgersen
Collegium Marianum
4. srpna 2016 Španělský sál Pražského hradu Praha

Isabelle/Eurydice – Judith van Wanroij (soprán)
Orphée – Mathias Vidal (tenor)
Léonore/Une Ombre – Marie Lenormand (mezzosoprán)
Léandre – Thomas Dolié (baryton)
Rodolphe/Pluton – Lisandro Abadie (basbaryton)

www.letnislavnosti.cz