Berlínská Věc Makropulos – triumf Evelyn Herlitzius!

  1. 1
  2. 2

Janáčkova opera o dlouhověkosti
Věc Makropulos je Janáčkova předposlední opera. Po dokončení Příhod lišky Bystroušky skladatel usilovně hledal látku k dalšímu opernímu zpracování. Zaujala ho Čapkova komedie Věc Makropulos, která měla světovou premiéru 21. listopadu roku 1922 v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze. Janáčka na ní fascinoval zejména ryze psychologický problém – co se stane v nitru člověka, když žije nadmíru dlouho, po několik století.

V předmluvě ke hře sám Karel Čapek uvádí: „Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý život za přiměřený a dosti dobrý, není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život, plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“

Téma dlouhověkosti zpracovávali ve svých dílech také Čapkovi současníci. Kritika Čapka obviňovala, že Věc Makropulos psal pod vlivem dramatické pentalogie George Bernarda Shawa Zpět k Methusalemovi, která vyšla tiskem v roce 1921. U Shawa je nadměrně dlouhý život vyšší lidskou formou bytí, v Čapkově hře se naopak pod pozlátkem stále prodlužovaného mládí skrývá jen únava a cynismus.

Janáček si byl vědom skutečnosti, že pokud bude chtít drama přetavit v operní libreto, bude ho muset přepracovat. Požádal Karla Čapka o svolení a po jeho kladné odezvě se pustil do práce. Opera vznikala od září roku 1923 do listopadu 1925. Za dva roky skladatel Čapkovu konverzační hru s typicky komediální strukturou přetavil v tragickou operu.

Věc Makropulos je tajuplný recept, formule umožňující třistaletý život. Obsahem děje je jednak životní příběh osoby, která jej použila, a jednak pátrání po tomto dokumentu i odkrytí předcházejících událostí, na nichž staví vlastní drama.

EM = Evelyn Herlitzius!
Každé uvedení Janáčkovy opery Věc Makropulos vyvolává určitou zvědavost nad obsazením hlavní ženské role Emilie Marty. Svým způsobem záporná postava, v níž během tři sta třicet sedm let dlouhého života postupně vyhasl cit a přeměnil se v pouhý cynismus, volá po obsazení pěvkyní, které by byla vlastní určitá zvláštní osobnostní přitažlivost a která by navíc dostála nárokům nesnadného Janáčkova pěveckého partu. V Německé opeře v Berlíně ji v únorové premiéře ztvárnila Evelyn Herlitzius. Ta na sebe v loňském roce strhla mediální pozornost svým pohotovým záskokem v roli Isoldy v nové inscenaci Wagnerova Tristana a Isoldy v Bayreuthu. Další její wagnerovské role poslední doby – Brünnhildu v tetralogii Prsten Nibelungův, Kundry v Parsifalovi a Otrudu v Lohengrinovi lze označit za interpretačně mimořádné, stejně tak její role straussovské – Barvířku v Ženě bez stínu a zejména Elektru.

Interpretaci všech těchto rolí je v jejím podání vlastní extrémní preciznost. A bez té by pěvkyně neobstála ani při ztvárnění Janáčkovy Emilie Marty. Nástrahy českého libreta, se kterými se (leckdy neúspěšně) potýkají téměř všechny zahraniční pěvkyně, zvládla Herlitzius s obdivuhodným nadhledem. Některé její drobné chyby ve výslovnosti lze možná přičíst na vrub nervozitě premiérového večera. Při vědomí, že se ale jednalo o pěvkynin osobní debut v této náročné roli, to byly vady jen zcela nepatrného charakteru. Drobná sopranistka disponuje obrovským hlasovým fondem, který může v této Janáčkově opeře nechat naplno rozeznít (až na několik drobných výjimek) víceméně pouze v samotném závěru opery. O to více se soustředí na výrazovou drobnokresbu, která jde absolutně ruku v ruce se zpívaným slovem. Její Emilia Marty je noblesní dáma středního věku, ze které místy až mrazí.

L.Janáček: Die Sache Makropulos - Deutsche Oper Berlin (foto Bernd Uhlig)
L. Janáček: Die Sache Makropulos – Deutsche Oper Berlin (foto Bernd Uhlig)

Z téměř obyčejné ženy se postupně stává vamp, která pronáší jednotlivé repliky doslova na dřeň, s exaltovanou naléhavostí. Její v závěru vyznané osobní zoufalství a místy až křečovitě sdělovaná lítost nad bezvýchodností tři sta let dlouhého života jsou až dech beroucí. Myslím si, že jsme v Berlíně zažili debut světového významu. Evelyn Herlitzius zařadila do svého repertoáru roli, která by mohla patřit k jejím nejlepším. Její výkon nelze popsat lépe, než slovy postavy Strojníka z druhého jednání samotné opery: „v člověku se všechno třese, když vona zpívá“. Její Emilia Marty je doslova elektrizující.

Rozporuplná režie Davida Hermanna
Mít k dispozici takovou pěvkyni, navíc výbornou herečku, je pokaždé výhoda. Pro dílo typu Věc Makropulos je to ke všemu nutnost. Úspěch této opery vždy stojí a padá právě na představitelce hlavní ženské role, ať již je režijní pojetí jakékoli. Janáčkův existenciální operní příběh plný tajemství představuje pro inscenátory velkou výzvu. Režisér David Hermann ho měl ambici převyprávět jako jakousi částečnou retrospektivu života hlavní hrdinky, čímž mu ubral na působivosti. Při předehře vidíme na forbíně Emilii Marty oblečenou v rudofialovém županu, za níž se na bílé revuální oponě promítá změť čísel a slov, ze kterých postupně vykrystalizují iniciály EM a rovnítko se slovem „me“. Jakási předzvěst toho, že vše začínající na E a M jsem „já“.

L.Janáček: Die Sache Makropulos - Deutsche Oper Berlin (foto Bernd Uhlig)
L. Janáček: Die Sache Makropulos – Deutsche Oper Berlin (foto Bernd Uhlig)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Die Sache Makropulos (Deutsche Oper Berlin)

[Total: 9    Average: 4/5]

Související články


Reakcí (2) “Berlínská Věc Makropulos – triumf Evelyn Herlitzius!

  1. Viděl jsem reprízu dne 28.2. a mohu ve většině názorů souhlasit s recenzentem. Evelyn Hertlitzius je úchvatná zpívající tragédka, které člověk věří každé slovo a gesto na jevišti. Roli E.M. studovala několik let, po jazykové stránce se připravovala s jednou bývalou českou operní pěvkyní, jak mi sama po představení prozradila. Z pěvců mě dále jednoznačně zaujal charismatický americký basista Seth Carico s neuvěřitelně dobrou češtinou a dobře zpívající a vypadající Ladislav Elgr. Za ostudu představení považuji vystoupení německé altistky Rebeccy RAFFELL, jejíž odpuzující zjev a zpěv, který spíše připomíná counter-tenora se zbytky hlasu rozhodně dojem z dobrého pěveckého obsazení večera poškodil. Inscenaci Davida Hermanna bych ani nenazval rozporuplnou, měla by se natočit na DVD a všechny hudební školy, které vychovávají budoucí režiséry – by si jej měly opatřit do seminářů: Hermannova Věc Makropulos je totiž ukázkovým příkladem, jak celá koncepce od začátku je špatná, a pojetí dílčích scén je nelogické často proti smyslu textu. Podobně jako p. Jäger mám za to, že pan režisér snad ani neznal text toho, co režíruje: protože na jevišti se často odehrává něco, co je v rozporu s tím, o čem se zpívá. Nejsem konzervativní divák, který potřebuje mít na jevišti vše, o čem se v libretu hovoří; ale takovou ignoraci libreta, jako předvedl p. Hermann, už jsem dlouho na jevišti nezažil. I samotný závěr dramatu, místo aby jej „vystavěl“ do antických rozměrů : se rozplynul v nesmyslných detailech a trapnostech. Škoda – všichni účinkující by si určitě zasloužili lepší inscenaci! Ale i přesto : geniální výkon paní Herlitzius tohle vše překryl !

Napsat komentář

Reklama