Bernsteinova Mše s Vojtěchem Dykem: všechny limity překročeny

  1. 1
  2. 2

Ve vyprodaném Foru Karlín v Praze se 17. března 2016 odehrála pražská premiéra nového nastudování Mše Leonarda Bernsteina, „divadelního kusu pro zpěváky, hráče a tanečníky“, jak zní oficiální podtitul monumentálního a dynamického díla. Účinkující v čele s Vojtěchem Dykem v hlavní roli Celebranta, triumfálně završili turné po českých a moravských městech.

L.Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)

Organizátoři zvolili autorovu skromnější verzi obsazení – pouhých (!) sto účinkujících oproti původním třem stovkám. To však působilo jako jediné uskrovnění. Přivedli na jeviště hvězdnou plejádu pěveckou i instrumentální; režie a scénografie pak otevřela úplný roh hojnosti nápadů. Chvílemi bylo něčeho až příliš, ale začněme těmi limity, jejichž překračování je chvályhodné a obdivuhodné.

Především hlasové mistrovství Vojtěcha Dyka se zdá být bez hranic. Rozsah, dechová výdrž, barevné bohatství, jasná výslovnost ve všech jazycích (angličtina, latina, čeština) a přirozené herectví z něj činí víc než ideálního představitele Celebranta – představitele, o němž se Bernsteinovi možná ani nesnilo.

L.Bernstein: Mše - Vojtěch Dyk (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše – Vojtěch Dyk (foto © Tino Kratochvil)

Ve známých uvedeních totiž vždycky Celebrant působí jako klasicky školený hlas s jedním interpretačním přístupem. V tomto „patchworkovém“ díle, směsici klasické moderní hudby, muzikálu, rocku a jazzu, jako by se řadil jen k jednomu světu: tomu vzdělanému, oficiálnímu, správnému, dušínovskému. Dykův Celebrant střídá všechny polohy hlasu a role, jak se potřebuje. Může splynout s ukřičeným sborem z ulice, může se snížit k dítěti jako rovnocenný partner, může pozvednout svým zpěvem shromáždění lidu. Technicky řečeno posluchače napíná, jak tu kterou notu zazpívá: Falsetem? Hrudním tónem? Chraplákem? Operním vibratem, řezavě rovně, dětsky prostě, či bluesově houpavě? Zařve či zašeptá? Všechno je možné. Nebo dokonce selže! Ale je to dojetím hraným nebo skutečným? Posluchač neví, ale hltá a vychutnává zároveň.

Celebrantovými partnery na scéně jsou chlapecký a chrámový sbor, sbor z ulice a sólisté. Známé či méně známé tváře měly všechny společného jmenovatele: naprostou profesionalitu, osobité hlasy a suverénní hereckou akci.

L.Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)

Nelze vyjmenovat všechny skvělé sólisty, ale obzvlášť pozoruhodný mi přišel výkon malých zpěváků z Pueri gaudentes, kteří nejenže čistě a s nasazením zpívali, ale stáli důstojně a pohybovali se nenuceně – jak často provází sbory naopak organizovaná topornost a rádoby spontánní tanečky! I na dospělácké sbory a sólisty, jejichž jádro tvořil Czech Ensemble Baroque Choir, byla radost pohledět a po hudební stránce byly velkou jistotou rytmickou a intonační, zejména postupem večera, když se některé nástroje začaly lehce rozlaďovat a v neustálém dvouhodinovém (!) toku náročné hudby nebylo kdy je naladit.

L.Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)

Orchestr se skládal z B-SIDE BANDu, obohaceného o perkusivní ansámbl a komorní orchestr. Toto vícesložkové těleso, střídající či doprovázející různě rozmístěné a rozpohybované zpěváky, ovládal a bravurně spájel dirigent Oskar Rózsa. Na rytmickém „drajvu“ a sehranosti měl lví podíl. Intonaci ještě hráči zůstali něco málo dlužni, o ztížených podmínkách jsem se ale už zmínila.

Režie a scénografie bratrů Michala a Šimona Cabananových už tradičně hýřila nápady. Pro mě až marnotratně. Přirozený, a přesto překvapující pohyb zpěváků byl základ (například usazení sboru do tvaru kříže). Svícení přidaná hodnota. Strom na jevišti působil jako symbol nejednoznačně.

L.Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)

Ale neustálá klipovitá foto- a videoprojekce na zadní stěnu scény už byla místy moc. Nejenže bránila vychutnat si všechno to výše zmíněné, ale působila až příliš explicitně. Aby si posluchač dokázal představit všechny hrůzy tohoto světa, copak na to musí vidět záběry z poprav a děvčátko s napalmem? Nedokáže to sama Bernsteinova hudba a její tak přesvědčivé uchopení? Spousta fotografií ale samozřejmě měla své opodstatnění a scénu ještě umocnila (například když sbor z ulice začne pořizovat selfies, které se hned promítnou za ním, a znásobí tak pocit zbytečného a absurdního konání). I titulky dokázali Cabani zpracovat tvůrčím způsobem, jakkoli pro tu záplavu a bleskové střídání nešly vždy postřehnout (například jako graffiti vzkazy na zdech uličky). A že nešlo o banální a zastaralé texty! („Půlka lidí je zhulená a ta druhá čeká na příští volby. Půlka lidí tone a ta druhá plave špatným směrem.“)

L.Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
L. Bernstein: Mše (foto © Tino Kratochvil)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - L.Bernstein: Mše (turné 2016)

[Total: 79    Average: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář