Bez niterného prožitku a souznění s rolí to jednoduše nefunguje

  1. 1
  2. 2
  3. 3

O angažmá na oblastní scéně, o střídání opery s muzikálem a operetou, o pěveckých snech, ale i o obyčejných lidských radostech
Rozhovor se sopranistkou Terezou Kaveckou, sólistkou opery Slezského divadla v Opavě

Tereza Kavecká (foto archiv Terezy Kavecké)

 

Zdá se, že o hudební, ale ani o divadelní geny není ve vašem příbuzenstvu nouze, což se týká nejen vašich rodičů. Povězte, proč i přesto vaše cesta ke zpívání nebyla úplně přímočará?

Tím hlavním důvodem byl paradoxně můj táta, který je původně vystudovaný inženýr chemie. Sólistou opery se stal až ve svých pětatřiceti letech. Kromě toho, že mi šel vlastním příkladem, tvrdil, že pro zpěv se mohu rozhodnout kdykoliv. Stačí k tomu mít „jen“ talent, odhodlání a dobré vedení. A tak jsem místo konzervatoře volila Střední pedagogickou školu v Krnově. Jsem ráda, že mě tehdy rodiče nasměrovali. Stejně bych uvažovala i já z pozice mámy, která chce pro své dítě to nejlepší. Zvlášť dnes – znalá poměrů divadelního života – si uvědomuji, jak vrtkavé je to s profesí operní pěvkyně. Jak je do jisté míry frustrující pomyšlení, že veškerá vaše kariéra visí na párovém svalu v oblasti hrtanu. Nebojte, smýšlím pozitivně, ale na druhou stranu si uvědomuji, že produktivní věk zpěvačky není bez limitů, a třeba mně moje pedagogické vzdělání může být jednou k užitku.

A divadelní geny? Ty mnohdy bývají spíš na obtíž, aspoň já to takhle vnímám. Vaše okolí je pak ve stavu jakéhosi očekávání, což mě osobně víc svazuje než povzbuzuje. V šoubyznysu je mnoho případů, kdy příbuzenské geny pomohly k získání nepatřičné popularity, ale opera je v tomto ohledu žánr naprosto nekompromisní. Co si nevydobydete poctivou prací, to nemáte.

Co tedy nakonec rozhodlo, že jste se po střední pedagogické škole přece jen dala na zpěv?

Důvody mého rozhodnutí se zrodily v době středoškolských let. Působení ve sboru a kontakt s divadelním prostředím, který jsem díky tátovi měla, jen posilovaly mou lásku ke zpěvu. V té době jsem také sólově zpívala a hrála na housle v Základní umělecké škole v Opavě. Co mě ale nejvíce zasáhlo, byl můj první kontakt s jevištěm Moravskoslezského divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Později jsem zde působila externě ve sboru, a tak jsem měla možnost poznat jevištní i zákulisní svět. Chodila jsem do divadla jako divačka, zpěvačka, ale také jako pozorovatelka „zpoza šál“. Nemohu nevzpomenout jeden z mých nejsilnějších emocionálních prožitků té doby, kdy mě Eva Dřízgová v roli Mimi dojala až k slzám. Vlastně tehdy rozplakala půlku divadla. Vysnila jsem si, že chci stejně jako ona stát na jevišti a zpěvem předávat krásu operní hudby. Tedy nejen zpěvem, ale také srdcem. Bez niterného prožitku a souznění s rolí to jednoduše nefunguje. S tímto vnitřním přesvědčením chodím na jeviště dodnes. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že když přišlo na rozhodování, kam na vysokou, měla jsem jasno – obor sólový zpěv na Ostravské univerzitě.

První okamžik, kdy jste stála na jevišti? S jakými pocity? S trémou?

Pokud si mám vzpomenout na ten opravdu první okamžik, kdy jsem stála, vlastně spíše ležela na jevišti, pak to bylo v mých osmi letech v Belliniho Normě. Společně se sestrou jsme se choulily na velké bílé kožešině a nad námi pobíhala Norma s nožem v ruce. Na pokyn nápovědy jsme měly vstát, přiběhnout k hlavní představitelce a láskyplně ji obejmout. Vzhledem k „náročnosti“ role se tehdy tréma nedostavila. Co se však dostavilo přesně po dvaceti letech, bylo takové malé déjà vu. Stejná inscenace, stejné jeviště, ale tentokrát nikoli jako dítě Normy, ale jako její služebná Clotilda.

Z dětských roliček musím ještě vzpomenout představení Jesličky (Jaroslav Křička), kde jsem zpívala roli malého chlapce bez ručiček. Můj opatrovník, dnes již kolega, dává s oblibou k dobru větu: „Kde mám toho kriplíka?“, kterou mě na jeviště vždy vyvolával. Ve stejné inscenaci jsem z „kriplíka“ po letech povýšila. Měla jsem čest zazpívat si samotnou Marii.

Ale vás zřejmě zajímá, s jakými pocity vzpomínám na svou první opravdovou roli – roli mořské víly v Oberónovi. Nevím, jestli mě víc svazovala tréma, nebo kostým, který od pasu dolů tvořila ploutev. Ta prakticky znemožňovala chůzi, takže jsem k portálu musela doskákat sounož a to vám před výkonem rozhodně nepřidá. Ale to pravé „drama“ začalo, když se mě ujali čtyři baleťáci a nesouce mě nad hlavami nakráčeli na jeviště. Režijní záměr jim přikazoval houpat se mnou jako na mořských vlnách a do toho jsem měla zpívat. Po celou dobu mé árie jsem levitovala dva metry nad zemí zpevněná, abych někudy nepropadla. Soustředěnost na zpěv byla až v druhém plánu. Každý operní zpěvák ví, jak je při zpěvu důležitá dechová opora vycházející z té fyzické. Jenže té se mi dostalo až po čísle, když mě ti čtyři baleťáci postavili pevně nohama na zem. V ten stejný okamžik mě opustila i tréma, která obvykle odchází ve chvíli prvního vstupu na jeviště.

V opavské opeře působíte už dvanáct let. Jak vypadá z vašeho pohledu dosavadní bilance tohoto angažmá? Ať už rolí, úspěchů, nebo i případných přešlapů?

Dvanáctileté angažmá v opavském divadle mi dopřálo řadu krásných rolí, za které jsem velmi ráda. Pravda, ne všechny přišly ve správný čas. Brzy po svém nástupu jsem dostala roli Terinky, následovala Rusalka a ve stejné inscenaci také první žínka. Mimo to jsem zpívala řadu druhooborových rolí napříč žánry. Bylo to velmi náročné a vyčerpávající období. Mít tehdy dnešní zkušenosti, určitě bych se proti takovému zápřahu ohradila. Záchrannou brzdou pro mě byl odchod na mateřskou dovolenou. Potřebovala jsem si od divadla na chvíli odpočinout a soustředit se na rodinu. V životě totiž není hezčí role, než je role matky… ta neodchází s derniérou.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Bez niterného prožitku a souznění s rolí to jednoduše nefunguje

  1. Moc hezký rozhovor, upřímný, pravdivý. Rád vzpomínám na spolupráci s Terezkou, když jsem v Opavě režíroval Vídeňskou krev, kde výborně zpívala a hrála tanečnici Cagliari. Pak jsem měl možnost těšit se z její niterné Jenůfky při hostování opavské opery v Praze a naposledy jsem byl doslova nadšen jejím výkonem v roli Adiny v krásné inscenaci Nápoje lásky na opavském jevišti. Milá Terezko, ať Vás potká ještě hodně krásných rolí a máte v nich jen samé úspěchy!

Napsat komentář