Bít se o každý tón

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (93)

Ivan MedekRozhovor Ivana Medka se sbormistrem Pražského filharmonického sboru Josefem Veselkou (sbor vedl v letech 1958–1981) vysílal Československý rozhlas v roce 1970 při příležitosti sbormistrových šedesátin.

Dotkli se v něm mnoha sborových i obecně hudebních témat. Jak se utváří individualita uměleckého tělesa? Mají mít všichni sboroví zpěváci stejné hlasové školení? Jaký je vztah textu (a jeho deklamace) a hudebního vyjádření?

V tomto pokračování bude řeč o mužských sborových tělesech – ať už samostatných anebo o mužských částech smíšených sborů. A jedno téma opět zásadní: co by měl dělat začínající sbormistr? Kde a hlavně jakým způsobem začít pracovat?
***

Ivan Medek: Ty sám jsi začínal vlastně u sboru amatérského – u Moravanu – ještě jako mladý člověk. Pražský filharmonický sbor, jehož jsi také tvůrcem a uměleckým šéfem, je proti tomu tělesem ryze profesionálním. Nemusíme celkem rozebírat rozdíly mezi prací profesionálního a amatérského sboru, respektive mezi požadavky, které se kladou na profesionální a amatérský sbor. Ale zůstává jedno téma pro mě skoro nesporné: že totiž mužský sbor jako samostatný útvar je něco specificky jiného než sebedokonalejší mužská část profesionálního smíšeného sboru. Pravděpodobně především v počtu zpěváků.

Josef Veselka: To máš pravdu. Pochopitelně. I když jsou možnosti bohaté a například mužská část Pražského filharmonického sboru zpívala Stravinského Krále Oidipa, za což dostala Grand Prix. A také třeba Martinů Izaiášovo proroctví. S vynikajícím výsledkem. Ale v principu je to specifikum. Ale to také ještě souvisí s jinou otázkou – s otázkou zpívání zpaměti.

Vzpomínám si, když jsme před dvěma roky zpívali na brněnském podzimním festivalu. Byl to koncert věnovaný Janáčkově sborové tvorbě. Mužské sbory reprodukoval Moravan, ženské sbory ženská část Pražského filharmonického sboru. A pro někoho mohlo vypadat komicky, že amatéři zpívali zpaměti, zatímco profesionálové z partu. Ovšem to nemá s uměleckou hodnotou – to bych chtěl jasně říci – vůbec nic společného. Je potřeba samozřejmě naučit to profesionální těleso zpívat tak, aby noty byly pomůckou. Čeho se mi podařilo dosáhnout v Pražském filharmonickém sboru je, že i kdyby jeho členové zpívali zpaměti, tak nedosáhnou vyššího uměleckého projevu. I když zpívají z partu a když se tu a tam do not kouknou, jsou schopni i tak dotvořit jednotu mezi sbormistrem a tělesem v maximálních hodnotách.

Josef Veselka a Josef Bohuslav Foerster (zdroj PFS)
Josef Veselka a Josef Bohuslav Foerster (zdroj PFS)

Pokud jde o počet, je pravda, že naše mužská – vlastně amatérská – tělesa, ať už Moravští učitelé nebo Moravan, jsou skutečně velká co do počtu zpěváků. A ve velkém počtu může být barva zvuku řekněme měkčí, může být plastičtější než u mužského sboru odděleného od profesionálního tělesa. Ale nedomnívám se, že by to mohl být nějaký základní rozdíl. Je to otázka spíš souvislé práce, praxe a specializace.

Ivan Medek: Ne snad pro polemiku a také ne pro bezprostřednost srovnávání, ale přece jenom pro zajímavost si teď poslechneme způsob, jakým zpívá mužská část Pražského filharmonického sboru a Moravan. Nejdřív to bude s muži Pražského filharmonického sboru závěrečná část skladby Bohuslava Martinů Izaiášovo proroctví.

(hudba – Bohuslav Martinů: Izaiášovo proroctví)

Ivan Medek: A teď Moravan v díle Leoše Janáčka 70 000.

Moravan - první fotografie sboru z roku 1933 (zdroj APS Moravan)
Moravan – první fotografie sboru z roku 1933 (zdroj APS Moravan)

(hudba – Leoš Janáček: 70 000)

Ivan Medek: A ještě bych tyto ukázky doplnil sborem Vítězslava Nováka Primula veris, který zpívají ženy Pražského filharmonického sboru.

(hudba – Vítězslav Novák: Primula veris)

Ivan Medek: Kdybys měl odpovědět na otázku, jakým způsobem nebo kde by měl mladý člověk, který se chce věnovat sbormistrovské práci, začít pracovat? Myslíš, že by bylo lepší, kdyby si sám udělal nějaký sboreček anebo začal pracovat s amatérským sborem? Nebo kdyby se spolupodílel na práci profesionálního sboru? Já bych chtěl při této příležitosti vzpomenout na velmi vtipnou poznámku zemřelého Jaroslava Vogela (zemřel 2. 2. 1970 – pozn. red.), který říkal: „Víte, vy dirigenta nepoznáte podle toho, jestli je schopen se postavit před profesionální symfonický orchestr nebo ne. Mladého dirigenta poznáte především podle toho, jestli chce dirigovat. A pak diriguje třeba čtyři hasiče na náměstí, když může. Diriguje to, co může, a snaží se s tím něco udělat.“ – Mně tato anekdota připomíná sedmdesátiletého Talicha, který si zval často úplné začátečníky domů a učil je hrát třeba party v symfonických skladbách, protože neměl v té době třeba co dělat a bavilo ho to. – Ale teď, co myslíš? Kdybys měl říct mladému adeptu sbormistrovské práce: začněte tam a tam a dělejte to a to.

Josef Veselka: Řekl bych mu především, aby to dělal, ale aby současně to všechno konfrontoval vlastní pěveckou praxí v tělese jiném pod vedením zkušenějšího sbormistra. Čili obě věci. A ještě třetí složku bych doplnil, která je dnes vlastně realizována v našich akademiích, ať již brněnské nebo pražské. Otázka výuky teoretické. Ale zdůrazňuji: sebedokonalejší přednášky, sebedokonalejší a sebeobjevnější vysvětlení, zdůvodňování teoretické je základ. O tom není pochyb. Ale je potřeba to uvést v praxi tak, aby každý nový adept sborového umění rostl ne na základě hospitací několikatýdenních nebo několikaměsíčních, ale aby léta pozoroval práci sbormistra toho tělesa. A to je nutný předpoklad růstu. A současně aby si vzal řekněme těleso na menší úrovni a aby se dovedl prát v tom tělese o každý tón. Tím se obrovsky učí. Přijít přímo hotově k profesionálnímu tělesu, to si myslím, že by shořel. V tomto smyslu měl Vogel naprosto pravdu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář