Blanc – nová kreace vídeňského baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (7)

Pro každý repertoárový baletní soubor je nová kreace vždy velkou výzvou. Pod pojmem kreace myslím dílo, které je souboru ušito na míru, tedy není přejaté od jiného souboru a naučené z videa či asistentem. Nutno dodat, že po odchodu choreografujícího šéfa Renata Zanelly se z vídeňského repertoáru kreace začaly vytrácet. Jednou z posledních (a nutno dodat že originální a zdařilou) byla například inscenace Contra Clockwise Witness slovenské choreografky Natálie Horečné. Nyní do repertoáru souboru přibyla další – Blanc argentinského choreografa Daniela Proietta. Ale byla by škoda neobsáhnout celý tento trojdílný večer v celé jeho skladbě, proto začněme od začátku. První choreografií večera byla Symfonie in C George Balanchina.

Je pochopitelně úkolem takových souborů jako Wiener Staatsballett, aby udržovaly tradici takových choreografů jako byl Balanchine. Pro soubor to není pochopitelně první Balanchine, od roku 1958 se jedná dokonce již o osmnáctý kus tohoto amerického baletního inovátora. Nemohu se považovat za odborníka na Balanchina, nikdy jsem od něj ani nic netancoval, vždy mi nicméně konvenoval svou pohybovou a stylovou dynamikou, kterou však nutno vidět v podání „jeho“ amerického souboru. Jakékoli uvedení v Evropě, které jsem viděl, bylo vždy poněkud mdlé a stylově nedotažené. Balanchine je balet a současně není balet. Je to inovace baletu o nové postupy moderního tance. Nemyslím tím jen krokové vazby, ale i jejich interpretaci. Pracoval jsem dva roky pod vedením pedagožky z jeho souboru a vím, že i samotný trénink je jiný. A od něj se odvíjí celý další stylový základ. Dynamické křížení nohou v pozicích croisé – effacé, épaulement, vedení paží a především postavení pánve a její využívání v pohybu do prostoru… Mělo by to být vše především velice sexy a mít drive. Ten mi však přes velký obdiv k tanečníkům, kteří zvládají veškerou technickou náročnost, v představení chyběl. Viděl jsem především velikou koncentraci na techniku. Ten posun, kdy tanečník zapomene na techniku a pouze interpretuje tanec a užívá si jej, se nedostavil. Snad u jedné výjimky, a tou je nový první sólista Davide Dato. Jeho part nebyl velký. Sólově vystoupil ve třetí větě této čtyřvěté Bizetovy Symfonie společně s partnerkou Ninou Tonoli. Jeho suverénní projev a stylová čistota však čněla nad ostatními. Davide má energii, esprit, šmrnc a pohybovou inteligenci. Mezi ostatními sólisty je třeba ocenit především výkon Niny Polákové (vedle adagiových variací zvládá bravurně i allegrové), Nataschi Mair, Alice Firenze, Romana Lazika, Masayu Kimoto a Greiga Matthewse.

Ve stručnosti, podtrženo, sečteno… Celá asi půlhodinová choreografie se tančí bez dekorace, dámy tančí v bílých balerínách, pánové v černých trikotech a decentně zdobných „topech“. Jde o abstraktní kus, kde jsou velice nápadité sborové sekvence. Každá hudební věta má hlavní pár a dva další páry tančí po jeho boku. Jako sbor jim slouží pouze dívky do maximálního počtu 8-10. Závěrečné a velice efektní finále pak obstará celý ensemble, tedy osm sólistů, šestnáct druhých sólistů a dvaadvacet dam sboru. Kdo miluje balet ve své podstatě, toto dílo ho nezanechá chladným, kdo již postoupil na žebříčku svých očekávání o pár kroků výše, může zůstat neuspokojen. Balanchine to je, ale originál ne. (Původní choreografie vznikla pro soubor Pařížské opery v roce 1947, teprve o rok později byla uvedena v New Yorku.) Technické dokonalosti se soubor může přiblížit (osobní otázkou zůstává, jak byl balet interpretován před oněmi téměř sedmdesáti lety), nicméně hlavním problémem je styl. Tady zůstává vídeňský soubor Balanchinovi zatím něco dlužen.

G. Balanchine: Symphonie in C - Vladimir Shishov, Liudmila Konovalova - Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsballett / Ashley Taylor)
G. Balanchine: Symphonie in C – Vladimir Shishov, Liudmila Konovalova – Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsballett / Ashley Taylor)

Druhou choreografií večera byla tři roky stará kreace taiwanského choreografa Edwaarda Lianga Murmuration, vytvořená pro soubor Houston Ballet. Ten na hudbu Ezia Bossa vytvořil nádherný vizuální a citlivý kus o sepětí přírody a člověka, resp. ptáků a jejich paralely k lidem. Choreografie je určena osmi párům a jednomu sólistovi. Edwaard Liang se jako bývalý sólista New York City Ballet a Nederlands Dans Theater inspiroval pohybem ptáků na obloze, jejich synchronicitou, dynamikou, ladností, svobodou. Pracuje výrazně s principem kánonu, stejně jako s ním pracuje i hudba. Choreografie se odehrává nejprve na bílém pozadí, kdy stíny tanečníků evokují letící ptáky, později se choreografie transformuje do černého prostoru plného bílého padajícího peří. Choreograf klade na tanečníky velké požadavky především v oblasti floorworku, práce se zemí. Je velmi oživující vidět tanečníky, kteří v Balanchinovi táhnou své těžiště nahoru, pracovat s opačným principem zakotvení těžiště do země, hlubokého plié a „objímání“ prostoru.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář