Kde Brahms promlouvá k srdci a ne k vůli. A naopak

  1. 1
  2. 2

Ivan Medek: Myslím, že je tady ještě jeden problém. Zvuk Philharmonia Orchestra v tomto případě může zkreslit záznam na desce Eterna, to je nesporná věc. Ovšem faktem zůstává, že rytmicky se Giulini v základním vyslovování tématu v podstatě přizpůsobuje Arrauovi. A Arrau volí několik takových dalo by se říct základních rytmických proudů, kde dává vždycky přednost lyrickým místům. To jest myšlenkám, které bychom mohli označit za ty, které nejsou hlavním nositelem děje v této větě, ale jejím podtextem. I když důležitým.

Naproti tomu Szell, který má před sebou neméně slavného pianistu, Rudolfa Serkina, ho dokázal donutit – možná, že ho nenutil, možná, že to je společné stanovisko; dá se to předpokládat – k tomu, aby základní rytmická myšlenka stále zněla jako ústřední, i za cenu, že lyrický podtext bude trochu potlačen. V tom je základní pochopení dvojice Serkin – Szell bližší energickému duchu této věty.

Szell navíc dokáže táhnout stavbu věty nepřetržitě dopředu. Nevím, jestli to říkám úplně správně, ale mám pocit, že v místech, kde se Giulini jakoby snad z úcty přizpůsobuje Arrauovi, Szell dovede udělat ten nutný krok k tomu, aby vyzněla stavba Finale, jak má. To se projevuje zejména v závěru ve fugatu.

Ivan Moravec (foto Pražské jaro / Ivan Malý)

Ivan Moravec: Szellovi a Serkinovi ta věta skutečně drží pohromadě, zatímco Arrauovi s Giulinim se vlastně rozpadá do menších epizod. Navrhoval bych teď, abychom našemu rozhovoru dodali trošku více konkrétnosti, abychom si zahráli vedlejší myšlenku v F dur. Jenom několik taktů, abychom mohli lépe popsat to, co máme na mysli. Je to vedlejší myšlenka, kterou Arrau podává se vznešenou sílu a Serkin jako by v ní myslel jenom na to, aby udržel základní tempo. Těch několik akordů se stoupající tendencí u něj vnímáme vlastně jako akcentované akordy. Kdežto u Arraua je vnímáme jako širokou melodii. Myslím si, že by nebylo špatné, kdybychom se k těmto několika taktům vrátili.

Ivan Medek: Poslechneme si toto místo nejdřív znovu s Arrauem. A pak se Serkinem.

(hudební ukázky: 2 x vedlejší myšlenka z Finale 2. klavírního koncertu Johannesa Brahmse; Claudio Arrau – Rudolf Serkin)

Ivan Medek: Teď ovšem je pro mě situace dost choulostivá, protože jsem snad až jednoznačně dal přednost Serkinovi, jak jsme o tom hovořili před chvílí. A kdybych si měl z celé té věty vybrat jenom toto místo, nevím, jestli by mně nebyl nakonec Arrau bližší.

Ivan Moravec: Myslím, že Arrau je v tomto místě daleko jímavější, měkčí, zpěvnější a chápe tu oblast z této věty, kde Brahms promlouvá k srdci a ne k vůli. Samozřejmě je tam bezpečně slyšet, že Arrau dělá určitou strategickou chybu chvíli předtím, než začne vlastní vedlejší myšlenka v F dur doprovázená staccatovými šestnáctkami. On v celém decrescendu, které tomuto místu předchází, už dělá delší ritenuto. A v okamžiku, kdy mu nastoupí vedlejší myšlenka v F dur, jde ještě do větší šíře. Čili z hlediska naplnění tohoto místa správným a jímavým výrazem je Arrau v nejlepším pořádku. Ale jakmile toto místo začleníme do celkové stavby věty, musíme říct, že to je strategická chyba. Je to chyba ve výstavbě celé věty a Arrauovi to poněkud jaksi „ujelo“ na stranu lyriky za cenu konzistentního průběhu celé věty.

A Serkin, který, zdá se, myslí nejvíc na průběh, na tu rytmickou páteř věty, je v tomto místě malinko, snad mě posluchači omluví, „zupácký“. Akcentuje staccata v doprovodu a akordy, které mají zpívat, vyznívají skoro jako rány. Jsou to energické údery, jako by vůbec Serkin nepochopil, že tam jde o zpěv. Ovšem zase se musíme zmínit o nesporném kladu, že totiž Serkin nerozbije ani trošku stavbu celé skladby žádným vybočením do lyriky.

Johannes Brahms – 1866 (zdroj commons.wikimedia.org)

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář