Brahmse jsem nenáviděl

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (98)

Ivan MedekIvan Medek a Karel Ančerl srovnávali před rozhlasovým mikrofonem v roce 1967 různá pojetí symfonických skladeb. Stravinského Svěcení jara v podání Igora Markeviče a České filharmonie, Janáčkovu Sinfoniettu s Cleveland Orchestra pod taktovkou George Szella, Brahmsovu 1. symfonii s Karajanovými Berlínskými filharmoniky. Srovnávalo se vždy s Ančerlovou interpretací s Českou filharmonií.

Nad nahrávkami se otevírala zajímavá témata, přesahující vlastně vždy konkrétní srovnávání a vedoucí někam tam, kde se osobitá interpretace jedině rodí. Řeč tak byla o důležitosti vlastního zážitku, poznání – a zcela konkrétně i vlastního čtení – partitury. Nebo o významu tradice a také osobního citového vztahu pro interpretaci Janáčka. Jak Ivan Medek uzavíral minulý díl: „Bez bezprostředního lidského vztahu nelze vlastně Janáčka vůbec dělat.“
***

Ivan Medek: Ale je ještě jeden autor, kterého tady máme také na dvou deskách a u kterého toto v plné míře neplatí, protože to je klasik a určité reprodukční tradice jsou v něm víc než zažité. Není to Beethoven, je to Brahms. A je to navíc autor, který je myslím vám osobně velmi blízký. Ještě než si ty dva snímky pustíme – je to Brahmsova První symfonie – mohl byste nám říct, z čeho se vlastně narodil váš vztah k Brahmsovi? Což je vztah řekl bych dost nekorespondující s praxí té přemíry soudobé hudby ve vašich mladých letech…

Johannes Brahms (foto archiv)
Johannes Brahms (foto archiv)

Karel Ančerl: Abych se vám přiznal, já jsem Brahmse nenáviděl. Když jsem chodil na konzervatoř, byl mi Brahms naprosto nepochopitelný. A divil jsem se každému kolegovi, který říkal: „Vždyť to je ohromný skladatel! V té době nebylo napsáno nic čistšího a krásnějšího než právě ve skladbách Brahmsových.“ Věřte, že mi to trvalo strašnou řadu let, než jsem se k tomu dopracoval. Já jsem Brahmse neznal. Znal jsem víc komorní hudby než symfonické, poněvadž jsem jako študent hrál hodně komorní hudby. Brahmsova komorní hudba mi byla celkem známá, ale nikdy jsem nemohl říct, že by mě byla nějak chytila a že by mi byla něco dala. Až když jsem přišel do České filharmonie, znovu jsem se Brahmsem začal zabývat a nestačil jsem žasnout, jak jsem byl hloupej.

Karel Ančerl (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)
Karel Ančerl (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)

Ivan Medek: Myslíte mimochodem, že tento pocit je vlastní i dnešní mladé generaci ve vztahu k Brahmsovi?

Karel Ančerl: Myslím, že ne. Aspoň jak jsem se setkal s našimi mladými – jednak s kolegy dirigenty, jednak vůbec s hudebníky – myslím, že mají k Brahmsovi už prakticky od mládí velmi kladný poměr. Velmi rádi ho hrají a poslouchají.

Ivan Medek: A myslíte, že český hudebník – řekněme orchestrální hráč – má dispozice k tomu, aby mohl Brahmse hrát takové, jako je mají tradičně vzato Němci?

Karel Ančerl: Určitě. Němci neumějí hrát tak Dvořáka jako my, ale jsem přesvědčen, že my umíme hrát Brahmse jako Němci. A možná často lépe.

Ivan Medek: O tom se můžeme přesvědčit. Bude to Brahmsova První symfonie. Poslechneme si její 1. větu ve dvou provedeních.

(hudba – dvakrát Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68 – 1. věta)

Karel Ančerl: Ten druhý snímek je bezesporu můj. Řekl bych, že první je Berlínská filharmonie. Ovšem nejsem si jist, jestli to diriguje Karajan nebo Karl Böhm.

Karel Ančerl (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)
Karel Ančerl (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)

Ivan Medek: Máte pravdu. První snímek je Berlínská filharmonie s Karajanem, druhý je Česká filharmonie s vámi. Shodou okolností jsou to oba orchestry, se kterými jste Brahmse dělal. Tady je myslím dost markantní rozdíl v základním přístupu a také ve zvuku orchestru. Co byste nám mohl říct o tom, jak se vám dělal Brahms v Berlíně, jak se vám dělá v Praze a jaký rozdíl vy sám cítíte při své práci s těmito orchestry? A zejména při studiu Brahmse?

Karel Ančerl: Napřed bych chtěl říct jednu věc. Jednou jsem se bavil o nahrávání s dirigentem Sawallischem. A on mi řekl toto: „Víte, já nejradši nahrávám moderní muziku. Když mám nahrávat klasickou nebo romantickou muziku, je mi z toho vždycky zle. Protože jakmile snímek vyjde, říkám si: Tak, a teď bych to chtěl dělat znovu.“ Sawallisch vyjádřil slovy to, co vždycky cítím sám, když slyším některý ze svých snímků. Prostě já nikdy nejsem spokojen. Taky si ovšem říkám, že jakmile budu poprvé s něčím spokojen, musím jít do penze. Kdybych dnes nahrával tuto Brahmsovu symfonii, můj přístup by byl zcela jiný než před těmi asi čtyřmi lety, když jsme nahrávali První. Stálým studiem, prohlubováním znalosti toho kterého autora přichází každý umělec na nové pohledy, které chce realizovat.

Kdybych vám měl prozradit tajemství kuchyně, tak bych řekl, proč nejsem s tímto svým snímkem teď spokojen. Vycházel jsem v interpretaci Brahmsových symfonií z jedné dávné zkušenosti v roce 1931, kdy jsem měl povolení chodit na všechny Furtwänglerovy zkoušky v Berlíně s Berlínskou filharmonií. Furtwängler – jak známo – nikdy nikoho nechtěl pouštět na zkoušky. Kupodivu tento muž, který hudbou uměl vyjádřit všechno, velmi špatně mluvil, velmi špatně vykládal orchestru. On koktal, hledal slova a trvalo to celou věčnost, než dal dohromady větu, která by vysvětlila členům orchestru, co cítí a co si představuje. Furtwängler jako typ jednoho z největších romantických dirigentů pochopitelně dělal Brahmse zcela jinak, než ho dnes děláme my. I Beethovena samozřejmě. Klasický případ je Furtwänglerova druhá věta Beethovenovy Eroiky, která trvá asi o osm minut déle než u jiných dirigentů. Čili on se koupal, on vychutnával pomalá tempa, a ačkoliv jeho interpretace měly nesmírnou dramatickou sílu, většinou byly tempově daleko klidnější než u jiných dirigentů.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář