Brazílie a Korea na Tanci Praha, Zuskovo loučení v ND a aktuality ze zahraničí

  1. 1
  2. 2
Týden s tancem (24) - od 14. do 20. června 2017. V dnešním vydání najdete: Kontrastní večer na Tanci Praha, vrcholící přípravy premiéry Petra Zusky a drobničky ze zahraničí.
O Crivo – choreografie João Paulo Gross – Daniel Calvet, João Paulo Gross (zdroj Tanec Praha / foto Lu Barcelos)

Brazílie a Korea na Tanci Praha
Pokud chtěli diváci zažít večer tanečních kontrastů, tak měli ideální příležitost 11. června v divadle Ponec. Tanec Praha hostil dvě produkce z opačného konce světa – z divoké Brazílie a chladné Koreje: energie mužského a ženského tance, rozdílné kultury i inspirace, výbuch a zklidnění.

V kreaci O Crivo, kterou vytvořil brazilský choreograf João Paulo Gross a sám ji také tančí (neméně mužným protějškem mu je tanečník Daniel Calvet), se ocitáme v magickém světě brazilského pralesa. Kontaktní fyzický duet mužů asociuje hledání dynamické rovnováhy, semknutí, unikání, obyčejnou potřebu fyzického spojení. Působivá choreografie nutí tanečníky vydat ze sebe veškerou energii, jde o pětačtyřicet minut čistého napětí. Zpočátku bychom budoucí dynamiku duetu neodhadli – dva muži, kteří jsou do sebe na zemi zaklesnutí, se nehýbou a připomínají sochu nebo odpočívající zvíře. Dlouhé vlasy João Paula Grosse jsou pokryté hlinitým prachem, který se jemně vznáší ve vzduchu, stačí minimální pohyb k jeho rozvíření. Odkudsi zaznívají zvuky pralesa, hluk blížící se bouře a deště a mužská skulptura se dává do pohybu.

O Crivo – choreografie João Paulo Gross – Daniel Calvet, João Paulo Gross (zdroj Tanec Praha / foto Lu Barcelos)

Těla jako by spolu zápasila, a přitom je jedno druhému oporou. Muži musí snést tíhu těla svého soupeře či souputníka, jeden od druhého se téměř neoddělí, jsou dva, ale jako by byli jedním tělem a jednou osobností, jeden vždy o trochu slabší a druhý o trochu útočnější. Stále přesouvání váhy a tíhy své i cizí fyzické hmoty napíná svaly a vůli obou. V dynamické části rozpojení se tanečníci dostávají do většího prostoru, osvobozeni se mohou vrhnout do rozmáchlejších gest, chvíli synchronně, jindy se jeden zpožďuje za druhým jako jeho ozvěna.

Také hudba se proměňuje a nastupují uklidňující plochy klavíru, nebo naopak dramatické a kakofonické smyčce, které dodávají představení gradaci. Choreograf použil dílo jak brazilských autorů a významných představitelů klasické brazilské hudby ovlivněné lidovou kulturou – Heitora Villa-Lobose (1887–1959) a Francisca Paula Mignoneho (1897–1986), tak třeba i snivou klavírní etudu maďarského skladatele György Sándora Ligetiho (který se proslavil jako autor hudby k filmu 2001: Vesmírná odysea) a další. Výsledný celek je kompaktní a nijak neprozrazuje rozdílnost zdrojů, ať už se liší geograficky nebo odstupem desetiletí. Kultivovaný zvuk klavíru v jednotných melodiích i minimalistických motivech působí jako značný kontrast k pudové živočišnosti pohybu na jevišti.

Fyzický kontakt je nutností, které muži podléhají, jejich objetí je jako objetí dvou prorostlých kmenů, přírodní úkaz. Pohyby jsou úmyslně hřmotné, ale nechybí detail gesta. Kostým João Paula Grosse trochu vzbuzuje otázku, na jeho hnědém, důsledně s přírodou splývajícím oděvu se na zádech skrývá nášivka se symbolem Ježíšova srdce. Ve výjevu, který se odvíjí před zraky diváků, ale není pranic civilizovaného. Ovšem Brazílie je zemí, kde se kultury promísily do hloubky a kde se úcta k nadpozemskému mísí s živočišností.

Choreografie je především silným fyzickým zážitkem, byť divák pouze přihlíží. Jako kdyby byla ve vzduchu cítit i vůně pralesa a blížily se tiché kroky zvěře. Ačkoli v divákovi choreografie vyvolává konkrétní pocity nebo obrazy, sama o sobě je těžko rozklíčovatelná, pokud bychom pátrali po přesném obsahu (dílo je inspirováno povídkami brazilského spisovatele João Guimaraese Rosy). Jako u řady takto výrazných a expresivních vystoupení se nakonec vyplatí rezignovat na čtení obsahu a nechat na sebe působit jen čistou energii tance. Proměňuje se i jeho estetika, od civilního projevu až po zvířecí pohyby. Představení mate několika black outy na konci, jeho konec bezpečně poznáme, když se ponoříme do úplného ticha. A pak teprve může spolu s interprety vydechnout i divák, který jejich pouť po celou dobu sledoval ve stejném napětí.

Hello? – choreografie Lim Set Byeol – Lim Set Byeol, Lee Hong (zdroj Tanec Praha / foto Hanfilm)

Opakem mužského silového tance vycházejícího z instinktů je krátká choreografie Hello?, akcentující dívčí křehkost. Dvě korejské tanečnice Lim Set Beyol a Lee Hong nechávají diváky nahlédnout do nitra, které je ovládáno množstvím emocí, jež nikdy nesmí vyplout na povrch. Krátká a břitká kritika asijské firemní kultury nejde do příliš velkých extrémů – dívky se pohybují ladně a elegantně, jsou úhledné v pravém smyslu tohoto slova, jejich tváře až chvílemi připomínají masky. Pohybují se po scéně jako dvě hračky na klíček, pochodují, opakují mechanické pohyby, ale jejich těly občas otřesou emoce, záškuby, kontrakce. Vždy se však skloní v poníženém služebném gestu, protože pocity a vnitřní bouře se v této kultuře skrývají. Pohyby jsou čím dál nervóznější, skryté se vyplavuje napovrch. Pro diváka to může znamenat i poznání, že asijská zdvořilost a rezervovanost není samozřejmostí vyvěrající z jakéhosi přirozeného vnitřního nastavení, ale otázka výchovy, zvyku a pečlivě budované masky, která může být velmi svazující.

Hello? – choreografie Lim Set Byeol – Lim Set Byeol, Lee Hong (zdroj Tanec Praha / foto Hanfilm)

Na dívky i na publikum útočí i zvuková krajina ještě podtrhující atmosféru nervozity. Tikání hodinových strojků a odpočítávání digitálních měřidel, ruch a shon, pravidelný klapot ženských střevíců, hektickou dobu vystihuje hektická směs, jejíž hlasitost je vyšroubovaná na nejvyšší obrátky. Dívky mají porty, ale nemluví do nich, je jimi jen přenášen jejich dech, abychom si lépe uvědomili jejich lidskost a živost.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - O Crivo -Gross / Hello? -Byeol (Tanec Praha 2017)

[Total: 2    Average: 5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama