Bregenz: Opera na jezeře

S tímto tradičním podtitulem je letos uváděna v rámci Bregenzer Festspiele na jezerní scéně od 20. července do 21. srpna opera Umberta Giordana André Chénier (uváděna je pod francouzskou formou jména titulní postavy). Hlavní město spolkové země Voralrbergu Bregenz leží na břehu Bodamského jezera, v němž se mísí vody Rakouska, Německa a Švýcarska, v krajině obklopené velehorami. Město samo o sobě nepoutá ani historickými stavbami, ani moderním urbanismem; jeho magnetem je – kromě (dnes již bezpřekážkové) možnosti navštívit z něj jako z výchozího bodu po železnici, silnici či po vodě tři státy – už od roku 1946 právě letní festival. Roku 1950 zde byla vybudována tribuna, která dnes, po několika přestavbách, pojme 7000 diváků.

Zkušební „jízdou“ prvních dvou ročníků na jezerní scéně byl Mozart, následovala dekáda obsazená operetou, přerušená roku 1958 uvedením Prodané nevěsty. V dalších letech se znovu střídali Johann Strauss, Franz Lehár, Robert Stolz a další operetní autoři s klasickými balety Čajkovského, Delibesa a podobně (roku 1969 byl ale uveden také balet Othello Jana Hanuše). Za další změnu v dramaturgii pak lze označit rok 1973, kdy byl uveden Wagnerův Bludný Holanďan a okolní jezero už sehrálo jako součást výpravy jinou roli, než například ve Straussově Noci v Benátkách. Od roku 1985, kdy jsou produkce na jezerní scéně vždy uváděny dva po sobě následující roky, opereta z programů definitivně zmizela; žánrovými změnami byla pouze uvedení Porgy a Bess (1997/98) a West Side Story (2003/04). Od roku 1980 se paralelně hraje také pod střechou, ve Festspielhausu; zde byla v minulosti uvedena světová premiéra rekonstruovaných Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (1999/2000), následovaná jeho Juliettou, a také Janáčkova Liška Bystrouška. Festspielhaus slouží rovněž jako záloha při nepřízni počasí; nárok na náhradní představení však mají pouze majitelé vstupenek první kategorie, neboť kapacita je jen 1700 míst. Ostatním se nabízí představení jiného dne (pokud se počasí umoudří a není vyprodáno), nebo se vrací vstupné.

Pořádání produkcí pod širým nebem je velice riskantní podnik a i mně hrozilo, že slíbenou recenzi nenapíšu. Dvě představení už letos odpadla a 9. srpna, na který jsem měla vstupenku, lilo od rána jako z konve, nad městem i jezerem visela deka černých mraků. Až do 20.30, kdy ohlásil příjemný hlas z reproduktoru shromážděnému publiku v pláštěnkách (které se zde i prodávají), že „zprávy o meteorologické situaci vypadají optimisticky a je naděje, že představení bude moci s malým zpožděním začít“. Jako zázrakem krátce po 21. hodině skutečně déšť přešel v mžení, služba rychle vymetla z hracích ploch vodu a mohlo se hrát. Dvouhodinovému představení bez přestávky bylo nebe příznivé, jen se občas tajil dech, protože hrací plocha evidentně klouzala. Při děkovačce – jako na objednávku – začalo pršet znovu.

Giordanova opera nepotřebuje žádné aktualizační výklady a časové posuny. Podobenství o revolucích, požírajících své děti, stále platí, revoluční výbuchy, které rozdělují přátele i rodiny, se opakují (scéna rozzuřených jakobínů ostatně mimoděk vyvolávala asociaci s čerstvými zprávami z hořícího Londýna). V prvním dějství básník André Chénier na žádost Maddaleny de Coigny přednese báseň a vyvolá zděšení mezi aristokraty, neboť jeho verše jsou namířeny proti bohatým a k překvapení ostatních s Chénierovým sympatizováním s revolucí Maddalena dokonce souhlasí. Sloužící Gérard vypoví poslušnost a přivádí do zámku revoluční dav (v hudbě jsou využity písně „Ah! Ça ira“ a „La Carmagnola“). O čtyři roky později (druhé dějství) je Chénier vývojem revoluce zklamán, Gérard se mezitím stal jedním z revolučních vůdců. Zchudlá šlechtična Maddalena hledá u Chéniera pomoc (jejich duet patří k nejlepším místům opery). Chénier ovšem padne do léčky nasazeného špicla. Třetí, nejdramatičtější dějství je soudní scéna se zrádci revoluce, k nimž patří i Chénier. Gérard sice na Maddaleniny prosby slíbí, že bude vypovídat v Chénierův prospěch, tribunál je však neúprosný. Čtvrté dějství rozvíjí marnou snahu o Chénierovu záchranu až k tragickému konci. Maddalena nakonec podplatí stráže, aby na místě jiné odsouzené mohla zemřít spolu s Chénierem.

Hlavní aspekt představení na jezerní scéně je výprava a optická stránka vůbec. Divákovo oko musí být upoutáno nějakým naddimenzovaným prvkem, sloužícím jako symbol a východisko celé režijní koncepce: při Fideliu (1995) to bylo šest bloků věznice se spoustou oken kobek, při Verdiho Maškarním plese (1999) obří skelet, otevírající knihu historie, na představení Tosky shlížela monumentální oční zornička. André Chénier žil v čase francouzské revoluce a stal se její obětí. Byl autorem oslavné Ódy na à Charlotte Corday, na ženu, která zavraždila jakobína Jeana Paula Marata. Výtvarník David Fielding využil jako ústřední prvek scény model Maratovy hlavy podle obrazu Smrt Maratova Jacquese-Louise Davida. Hlava sama je technickým divem: na jejím temeni tančí akrobaté (a skáčou salta do vody), po laně se z ní spouští špicl, její oči se otevírají a zavírají a žhnou, z jejích úst promlouvá stará žena, posílající revolucionářům jako posilu svého syna. Přes Maratovo poprsí vede k levému oku tmavé schodiště (kanoucí slza). V úrovni jeho ramene je další hrací plocha – kniha, otevřená na stránce s Chénierovou Ódou. V závěru opery se vynoří z vody v jizvě na Maratově hrudi krvavý nůž. (Na obě Maratova obnažená ramena byly promítány titulky.) Jevištěm revoluce se stává plovoucí plocha, která se ze šlechtického salonu proměňuje v list v Maratově ruce. Kulaté zrcadlo za Maratovou hlavou zastupuje například šibenici (na oprátce se zde houpají odsouzenci). Smrťák s kosou, který přichází po molu, ještě než vůbec začne předehra, pádluje pak kolem jako Cháron v člunu a čeká na oběti. Stále se tedy něco děje, a i když jsou postavy na obrovském jevišti minimální, má každá akce svůj důvod a stále je na co se dívat. Pouze Maddalenou zachráněná odsouzenkyně, která v závěru vstupuje po úzkém můstku do zrcadla jako symbol čisté duše, musela předtím strávit celé dějství ve vodě, což byl jediný zbytečný nápad jinak smysluplné a překvapeními naplněné režie Keitha Warnera. Vkusné historické kostýmy (Constance Hoffmann) optický dojem umocňovaly.

Aby mohlo představení probíhat bez přestávky, dokomponoval David Blake spojovací mezihry a je dobře, že se nesnažil napodobovat Giordanův styl. Hodnocení pěveckých výkonů může být samozřejmě jen relativní. Ozvučení je po technické stránce vynikající, výkyvy dynamiky byly pouze nepatrné, poměr orchestru a vokální složky byl vyvážený, ale zpěv je zkrátka přenášen elektricky a zní odjinud, než bychom očekávali. Za nejlepší výkon považuji Lestera Lynche v barytonové roli Chénierova přítele i soupeře Gérarda. Jako ostatně všechny podobné role s psychologickým vývojem je i tato pěvecky i herecky vděčnější než titulní tenorová partie. Ángeles Blancas Gulín (Maddalena di Coigny) postrádala lyričtější polohu, právě toto manko bych však přičítala hlavně zvukové technice, stejně jako u představitele Chéniera (Roy Cornelius Smith), i když tam bylo problémů více. Za pád na kluzké ploše nemohl a rychle se vzpamatoval, za občasné distonování už ano; selhání hlasu na úplně poslední fermatě opery je ovšem smůla. Výborný byl Peter Bronder (špicl Incredibile), který musel zvládnout i artistickou stránku role (viz výše). O úspěch se zasloužili Vídeňští symfonikové pod vedením Ulfa Schirmera, Festivalový sbor z Bregenzu a náš Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem.

Příští rok bude na jezerní scéně André Chénier opět, je tedy možnost se přesvědčit na vlastní oči a uši. Výlet do Bregenzu stojí za to i jinak. Pokud nechceme využít některou z dalších nabídek přímo v Bregenzu, je také možná návštěva poloostrova Lindau, kde existuje od roku 2000 vynikající divadlo marionet (například Kouzelná flétna, Labutí jezero, Traviata, Únos ze serailu), či ostrov květin Mainau. A chceme-li si připomenout temnější historii, spojenou s námi, pak to odtud není daleko do Kostnice.

Nástupcem Davida Pountneyho, který je ve funkci intendanta Bregenzer Festspiele od roku 2003, se má stát roku 2015 dosavadní ředitel Divadla na Vídeňce Roland Geyer. Můžeme tedy být zvědaví, co se změnou v obsazení postů na obou scénách změní.

Umberto Giordano:
André Chénier
Dirigent: Ulf Schirmer
Režie: Keith Warner
Scéna: David Fielding
Kostýmy: Constance Hoffman
Sbormistři: Lukáš Vasilek, Benjamin Lack
Choreografie: Lynne Page
Světla: Davy Cunningham
Zvuk: Wolfgang Fritz
Wiener Symphoniker
Prager Philharmonischer Chor
Bregenzer Festspielchor
Bregenzer Festspiele 2011
Premiéra 20.7.2011 Seebühne Bregenz
(psáno z reprízy 9.srpna 2011)

André Chénier – Roy Cornelius Smith
Carlo Gérard – Lester Lynch
Maddalena di Coigny – Ángeles Blancas Gulín
Bersi – Tania Kross
Countess di Coigny / Madelon – Rosalind Plowright
Pietro Fléville / Dumas – Tobias Hächler
Der Abt – Bengt-Ola Morgny
Incredibile – Peter Bronder
Roucher – David Stout
Schmidt – Wieland Satter
Fouquier Tinville – Richard Angas
Mathieu – Giulio Mastrototaro

www.bregenzerfestspiele.com