Brigitte Fassbaender se vrací do Prahy

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s legendární německou mezzosopranistkou při příležitosti nadcházejících letních mistrovských kurzů

U příležitosti červencových exkluzivních Master Class paní Ks. Brigitte Fassbaender na ProART Festivalu v Praze jsem položil své první a jediné intendantce několik osobních otázek, které nezůstaly bez odpovědi. Ptal jsem se ze svého úhlu pohledu, co mě přitahuje na opeře a jejím světě tolik odlišném od toho tanečního.

Setkání s osobností typu paní Fassbaender může být pro mnoho pěvců osudové a jak můj případ ukazuje, nejen pro ně. Ve věku pětadvaceti let se tanečník málokdy zaobírá operními legendami a ještě méně s nimi přichází do styku. Mě si vybrala paní Fassbaender do klíčové role Oscara Wilda ve své inscenaci Straussovy Salome a od té doby nás spojuje vzájemný respekt a z mé strany i neméně velký obdiv a inspirace zároveň.

Učit se od velkých osobností je dar, většinou nejde (či by nemělo jít) o kopírování formy či těch vnějších vjemů, ale především o zachycení té vnitřní velikosti, charismatu a hloubky, která daného člověka vystihuje. Osobností, jako je ona, v opeře i na divadle všeobecně ubývá. Proč? O tom se dočtete nebo spíše vycítíte mezi řádky tohoto krátkého, ale výstižného rozhovoru s operní legendou dvacátého století.

Brigitte Fassbaender (foto © mm)
Brigitte Fassbaender (foto © mm)

Vzpomínáte si ještě, kdy jste byla naposledy v Praze a při jaké příležitosti? Jaké role jste v Praze zpívala a jak jste město tehdy vnímala především v souvislosti s politickou situací v tehdejším Československu?

Já jezdila do Prahy často, zpívala jsem tu koncerty a písňové recitály. V opeře jsem tu hostovala jako Carmen, tehdy v režii Václava Kašlíka. Naposledy jsem byla v Praze v osmdesátých letech při natáčení filmu Werther s Peterem Dvorským v hlavní roli, v režii Petra Weigla. V souvislosti s tímto filmem vznikala souběžně i zvuková nahrávka pod hudebním vedením Libora Peška. Vzpomínám si živě, že při mých prvních návštěvách Prahy okolo Pražského jara se nesmělo mluvit o Franzi Kafkovi. Já jsem se ale přesto na vlastní pěst vydala po jeho stopách a navštívila i jeho hrob. Cítila jsem se tu ale vítána. Teprve později jsem vnímala určité nepřátelství vůči cizincům.

Když se vrátím do časů vašich začátků, myslíte, že vás profese vašich rodičů (otec zpěvák, matka herečka) ovlivnily v rozhodování o vaší profesní dráze, nebo to byl váš sen a touha jít k divadlu? Myslíte, že byste tuto touhu v sobě objevila i bez onoho „rodinného uměleckého“ zázemí?

Obojí. Samozřejmě jsem byla již od začátku obklopena světem hudby a divadla, pro mě nebylo nic jiného. Byl to prostě můj svět. A rodinné zázemí bylo jistě jako motivace a pnutí určitě k užitku. Ale já jsem stejně nic jiného ani nikdy dělat nechtěla.

Pokud byste mohla srovnávat, jaké to bylo tehdy začínat a jaké to je nyní? Je vůbec ještě možné udělat dnes „světovou“ kariéru bez silného vlivu agentur, marketingu a těch „správných“ konexí do operního podsvětí?

Stejně jako tehdy i dnes potřebuje člověk pokud možno výjimečné nadání, prvotřídní vzdělání, velkou porci štěstí, nekonečnou píli a k tomu všemu vhodnou agenturu. Ale tehdy bylo mnohem více vzdělaných a kompetentních intendantů, kteří věděli, jak postavit ansámbl, jak ho vést, aby se hlasy mohly pomalu a vhodně vyvíjet. Bezohledné agentury ale byly vždy, na tom se nic nezměnilo.

W.A.Mozart: Le nozze di Figaro (foto Ellinger 1972 / Archiv der Salzburger Festspiele)
W.A.Mozart: Le nozze di Figaro (foto Ellinger 1972 / Archiv der Salzburger Festspiele)

V čem vězí úspěch zpěváka, umělce? Na vlastním umění či na vhodném okamžiku a místě, kde se dotyčný nalézá? Nyní a tehdy.

Vždy záleží na stabilním osobním výkonu, na osobnosti a charizmatu. Pokud je člověk přijat a respektován těmi správnými lidmi, dostane příležitosti. Ty pak musí každý využít sám. Vše ostatní jsou jen rychlokvašky a běžci na krátkou trať, žádný solidní rozvoj a růst. Tehdy, stejně jako dnes.

Vy jste zpívala v těch nejlepších divadlech na světě. Kde jste se cítila nejlépe? S kterými režiséry a dirigenty jste nejraději pracovala?

Nejraději jsem zpívala v Londýně a v Mnichově. V Londýně proto, že tam bylo zdvořilé a vychované publikum, žádní „freaks“, a v Mnichově proto, že jsem tam byla po řadu let doma, byl to můj umělecký domov, mé zázemí. Mými oblíbenými režiséry byli Günther Rennert a tehdy ještě nerutinní Otto Schenk. Dirigenti, kteří mě udělali, byli Carlo Maria Giulini, Rafael Kubelík a Carlos Kleiber. Od těch jsem se naučila nejvíc. Ti reprezentují mnoho dalších velkých dirigentů, kteří jsou pro mě nezapomenutelní…

Každý umělec má na své dráze vlastní vrcholy, s některými rolemi ho dokonce publikum ztotožňuje. Pro vás to byl třeba Oktavián v Růžovém kavalíru. To ale může být po čase i na obtíž. Každý má i své oblíbené postavy, které třeba tomu vnějšímu světu zůstanou nepovšimnuty nebo postaveny na okraj zájmu. Měla jste takové i vy?

Vedle Oktaviána to pro mě byla Charlotta ve Wertherovi. To byla moje oblíbená role. Ale také Sesto v Mozartově Titovi a také Carmen jsem milovala.

R.Strauss: Růžový kavalír - Barbara Hendricks (Sophie), Brigitte Fassbaender (Oktavian) - MET 1986 (foto © Beth Bergman 2014)
R.Strauss: Růžový kavalír – Barbara Hendricks (Sophie), Brigitte Fassbaender (Oktavian) – MET 1986 (foto © Beth Bergman 2014)

Jak se díváte na současný přístup zpěváků vyhraňovat se a zpívat jen to, co jim sedí? Bylo to dříve také tak? Nebo jste musela zpívat vše?

Já osobně si myslím, že člověk by měl být co nejvíce univerzální a pracovat všestranně. To bylo dříve jistě jednodušší. Dnes jsou zpěváci okamžitě zaškatulkováni na určitý typ postav.

Zůstal vám nějaký nesplněný sen, nějaká role, kterou jste chtěla zpívat, ale nedostala jste se k ní?

Ne, v mém oboru jsem si zazpívala vše, co jsem chtěla. Ráda bych si ale zazpívala Toscu nebo Leonoru ve Fideliovi. To jsou ale sopránové role.

Kdy jste dozrála do bodu, že chcete skončit se zpěvem? Bylo to pro vás snadné rozhodnutí?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama