Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    5.4.2010 00:01 Jan Leskovský

V obnovené premiéře uvedlo 22. ledna 2010 Národní divadlo v Brně inscenaci Verdiho operního evergreenu v režii Václava Věžníka. Inscenace měla svoji premiéru 12. ledna 2003. Zatím poslední představení, jehož recenzi zde přinášíme, se konalo poslední březnovou sobotu.
Připomeňme, že titulní role Verdiho triumfálního opusu z roku 1871 na libreto Antonia Ghislanzoniho byla zkomponována přímo pro hlas původem české sopranistky Terezy Stolzové. Verdi pro tuto neobyčejnou zpěvačku později přepracoval part Leonory z opery Síla osudu a také pro ni napsal sopránový part svého Requiem, jehož partituru jí věnoval. Šperky, ve kterých pěvkyně ztvárňovala svou Aidu, byly navrženy samotným skladatelem a později zdobily také Aidu sopranistky Míly Kočové.
Ačkoliv je Aida jedním z pilířů snad všech operních domů světa, nelze říci, že by pokorné Aidy s kovovým hlasem či hrdí a zároveň hrdinní Radamové nebo dokonce povýšené Amneridy s poněkud poníženým a zvučeným hlasem čekali za každým portálem. Doby Emy Destinnové, Enrica Carusa, Marty Krásové či výše zmíněné Terezy Stolzové jsou nenávratně pryč, a tak je potřeba jít dál a žít současným jevištěm, kam se nyní vrátíme.
Nechcete-li se nechat zvedat ze sedaček v důsledku moderních režijí a scénografií, pak je brněnská inscenace Aidy možná právě pro vás. Cílem inscenačního týmu bylo evokovat dávný Egypt se vším všudy. Od prvního představení této inscenace, které jsem zhlédl před sedmi lety, již nějaký den uběhl, což je nejvíce patrné na scéně Vladimíra Soukenky, která dnes již působí velice levně a opotřebovaně. Kostýmy Josefa Jelínka byly realizovány ve stylu typické egyptské módy, kterou není třeba představovat. Na rozdíl od dekorací a scény kostýmy stále vypadají dobře.

Mou osobní motivací pro dlouhou cestu byla především Csilla Boross, která je pro mne primadonou nejen brněnské operní scény, ale českého operního jeviště vůbec. Minulou sezonu jsem po zhlédnutí jejího ztvárnění Verdiho Lady Macbeth odjížděl se vzácným pocitem, že jsem konečně zažil něco, kvůli čemu mělo cenu se na tak vyčerpávající cestu vůbec vydávat. Nejinak tomu bylo i v případě Verdiho egyptské hrdinky. Ačkoliv repertoár Csilly Boross zahrnuje díla spíše lyrického charakteru typu Violetty, Fiordiligi či Taťány, těžiště jejího umění spočívá převážně v úlohách vysokodramatického sopránu. Hlas této pozoruhodné umělkyně je průbojný, ale zároveň barevný, a to bez rušivého vibrata, kterým trpí většina jejích kolegyň. Aida Csilly Boross je herecky přesvědčivá snad právě proto, že se umělkyně vyhnula obvyklému trpitelskému přístupu k roli, a tak na jeviště přivádí mladou dívku, která, ač pronásledována svou panovačnou sokyní, stále vyzařuje mladost, lásku a duchovní sílu. Umění, které tato pěvkyně svému publiku předává, má v sobě vždy ukryto něco víc než jen skladatelův či režisérův záměr. Její soprán dominuje jevišti, a to i v přehnaně hlučných ensemblových scénách, které nejsou v představeních brněnské Aidy ničím neobvyklým.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka odváděl v první polovině představení naprosto podprůměrný výkon. Ani po přestávce se žádná revoluce nekonala. Již při prvních taktech předehry bylo patrné, že dirigent volí příliš rychlá tempa, která ovšem tím více upozorní na nedostatky, se kterými se orchestr potýká. Situace se opakovala i během již zmíněných ensemblových scén, které byly dynamicky vyhrocené. Dirigent by měl mít vždy jasno, které hlasy v dané scéně dominují, aby výsledkem nebyl jen hluk, který publikum surově ubíjí. Tímo neduhem trpělo každé představení brněnské Aidy, které jsem na této scéně doposud zažil.
Michal Lehotský v roli Radama, který je na prknech Janáčkovy opery v podstatě doma, bohužel neměl svůj den. Kašel je silný soupeř, a tak spíše než válečné tažení egyptského vojevůdce publikum ocenilo souboj člověka s touto protivnou chorobou. Vzpomeňme na Simona Šomorjai, jehož Radames také nedezertoval a na stejných prknech odzpíval celé představení oberlený a s nohou v sádře.
Role Amneris je výzvou především pro dramatické mezzosopranistky, jakými jsou na dnešních jevištích například Dolora Zajick či Luciana D´Intino. V obsazení brněnské inscenace figuruje také jméno Elišky Weissové. Snad se její rodná země již brzy dočká a bude svědky představení, které by se dle zahraničních kritik mohlo díky výkonu této mladé umělkyně klidně přejmenovat z Aidy na Amneris.

Role Amneris je ovšem výzvou i pro dramatické sopranistky, ať už se pro tuto roli rozhodnou z jakýchokoliv důvodů. V minulosti to byla například Marie Podvalová, byť svou Amneris zpívala pouze dvakrát. Z dnešních sopranistek je to například Ľubica Rybárska ze Slovenského národného divadla či naše Eva Urbanová, která tuto roli pohostinsky ztvárňovala v recenzovaném představení. Její Amneris je herecky dokonalá. Brněnská Aida jí poskytla mnohem více hereckého prostoru, než jí nabízí celkově nepříliš povedená inscenace pražského Národního divadla. Nejen chůze, ale i gesta či mimika, to vše jen podtrhuje krutost a dominantnost, které tvoří herecký rámec její Amneris. Možná nebudu sám, koho si ve scéně soudu témět přitáhla na svoji stranu. Mezzosopránová či spíše kontraaltová role egyptské princezny jejímu sopránu sedí sice jen s výhradami, ale nelze opomenout vývoj, kterého pěvkyně docílila od září 2008, kdy v této roli poprvé v pražském Národním divadle vystoupila. Přechody mezi rejstříky již nejsou tolik výrazné a hloubky nabyly na síle i sytosti, přestože stále zní forzírovaně. Nezapomínejme, že Amneris není role pro soprán. Pěvkyni se nejlépe dařilo v ensemblových scénách, kdy hlasově soupeřila s Aidou Csilly Boross a především ve scéně soudu, po které se jí dostalo bouřlivého potlesku.
V roli Amonasra vystoupil Vladimír Chmelo, který patří k jistotám brněnské scény. Jeho výkon v roli Aidina otce byl velmi dobrý, ale oproti jiným představením, kdy jsem měl možnost tohoto umělce zažít, jsem stále něco postrádal. Nezapomenu ovšem na jeho Macbetha po boku Csilly Boross a věřím, že minulá sezona nebyla poslední, kdy publikum mohlo toto představení zhlédnout. Z ostatních sólistů si dobře vedl Petr Levíček v roli Posla stejně jako Daniela Straková-Šedrlová jako Kněžka. Naopak rytmicky zcela mimo byl celý večer Richard Novák v roli Ramfise, přestože hlasově své roli stále ještě dostojí. Příliš se nedařilo také velmi statickému Králi v podaní Ladislava Mlejnka, který měl očividně problémy s dechem.

Brněnská Aida sice nepřináší z hlediska současného vývoje inscenování nic nového, ale budete-li mít do Brna cestu a bude-li titulní roli zpívat Csilla Boross, pak neváhejte a vydejte se večer do divadla. Výkony této umělkyně skutečně stojí zato. Těším se na její ztvárnění Pucciniho Butterfly a zároveň jsem zvědavý, jak si pěvkyně poradí s ďábelsky těžkou rolí Abigail z Verdiho Nabucca, kterou ještě v této sezoně představí na prknech Národního divadla v Brně. Operaplus.cz bude samozřejmě u toho a vy se již nyní můžete těšit na recenze.

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Václav Věžník
Výtvarník scény: Vladimír Soukenka
Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek
Sbormistr: Josef Pančík
Choreografie: Zdeněk Prokeš
Orchestr, operní sbor a balet Národního divadla v Brně
Premiéra 12. ledna 2003 v Janáčkově divadle
Obnovená premiéra 22. ledna 2010 v Janáčkově divadle
(Psáno z reprízy 27.března 2010)

Aida – Csilla Boross
Radames – Michal Lehotský
Amneris – Eva Urbanová
Il Re – Ladislav Mlejnek
Ramfis – Richard Novák
Amonasro – Vladimír Chmelo
Sacerdotessa – Daniela Straková-Šedrlová
Il Messaggero – Petr Levíček

www.ndbrno.cz

Vaše hodnocení této inscenace:

Související články

• Již zítra Aida na Rýně
• Bezkonkurenční Verdiho Aida z La Scaly v kinech
• Aida z výprodeje